NANOHACH česky, retrospektivně, duchovně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

S podtitulem Oslava původní české tvorby titulu uváděl soubor NANOHACH v minulých měsících retrospektivu svého repertoáru: v Pardubicích, v Plzni a konečně také v Praze se divákům dostalo nové přehlídky tvorby souboru, který loni oslavil deset let a dál si drží své pevné místo na české taneční scéně. Některé choreografie jsou relativně nové, jiné se objevily už naposledy.

Pojďme se podívat, co vybrané večery přinesly.

V neděli 8. listopadu se v divadle Ponec odehrály reprízy dvou velmi úspěšných choreografií Diptych (2014) a Orbis pictus (2012). Spojuje je autorská ruka choreografa a tanečníka Michala Záhory a obě rezonují pohybově, dramaturgicky i obsahově, ačkoli má každá z nich svou osobitost. Pro Orbis pictus šlo již o derniéru. Diptych, choreografické dílo Michala Záhory, svým názvem evokuje duchovní téma a jeho premiéra se minulý rok také v duchovním prostoru konala, a to v kapli sv. Anny v Nečtinách u Plzně. Tak jako dvoudílný oltářní obraz, i choreografie sestává ze dvou částí, které můžeme vnímat v návaznosti i v kontrastu. Je plná dualit a nabízí rozmanité možnosti čtení, saturuje však i pouhou touhu po diváckém zážitku z citlivé a promyšlené taneční inscenace. Má zobrazovat „neustálý pohyb duše“, jež „osciluje mezi peklem a nebem v nekonečném koloběhu zrání“, a tyto nuance se jí zobrazovat daří.

V první části zastihneme na scéně dva muže v tmavých přiléhavých oblecích, v pološeru, v němž naše zraky řídí rozptýlené světlo osvětlující prostor občas tak nezřetelně, že oči tápou.

Michal Záhora: Diptych - NANOHACH (foto Vojtěch Brtnický)
Michal Záhora: Diptych – NANOHACH (foto Vojtěch Brtnický)

Nejčastějším obrazcem, který před námi kreslí, je kruh, ten symbol ducha a posvátných sil, nekonečna i věčnosti. Tanečníci se pohybují v něm, mimo něj, po jeho obvodu, jako kdyby byl bránou do jiné dimenze. V jejich interakci vidíme kontrast, který už zde vzbuzuje otázky, jsou tu prvky manipulace a souboje, těla obou mužů se pohybují v proměnlivé dynamice, od energetické spršky rytmu a víření v prostoru až po klid a stagnaci, byť ve vypjatém postoji. Evokují sochy a výtvarná inspirace je zde viditelná na první pohled (ačkoli publiku se po představení dostalo ještě názorné explikace, kde si svůj dojem mohlo dotvrdit). Michal Záhora a Radek Bohata jako by ztělesňovali dva proudy v téže duši nebo vzájemné napětí, které ji rozechvívá do té či oné strany, stahuje do přízemních sfér či nechává vzlétnout do prostoru.

Michal Záhora: Diptych - NANOHACH (foto Vojtěch Brtnický)
Michal Záhora: Diptych – NANOHACH (foto Vojtěch Brtnický)

Ten, kdo je vyloučen ze světelného kruhu, se může jen zoufale plazit v temnotě v touze po záchraně. Melancholická ambientní hudba, v níž zní nezřetelné ruchy i minimalistické motivy klavírní hry, podporuje dojem určité sklíčenosti, ale pokud už myslíme na Nebe a Peklo z Dantovy Božské komedie, tady jsme zřejmě lapeni spíš uprostřed v Očistci.

Druhá polovina představení patří ženě, jež se nenápadně vynoří z drapérie na pozadí, nesměle a váhavě objevujíc prostor kolem sebe. Nahé ženské tělo nevyvolává žádné smyslové představy, působí čistě jako antická socha nebo secesní obraz s motivem vodní víly.

Michal Záhora: Diptych - NANOHACH (zdroj divadlo Ponec)
Michal Záhora: Diptych – NANOHACH (zdroj divadlo Ponec)

Tento dojem také, jistě úmyslně, podporují rozpuštěné vlasy, které tanečnici Dagmar Chaloupkové sahají téměř do pasu a postupně se de facto stávají i kostýmem a rekvizitou. Také rafinovaný světelný design Jana Komárka budí dojem šerosvitu v malbě, obrysy těla se objevují či ztrácejí dříve, než se jich stačí pohled zmocnit. Spolu s kostýmem jako by ženská postava nabyla více sebedůvěry, za jejím počínáním tušíme téměř příběh, ačkoli nevyřčený a nevysvětlený.

Tanečnice se pohybuje prostorem ve stále dynamičtějších pohybových variacích, její gesta i pohledy komunikují se světem plným impulsů, pro nás neviditelným. Postava se sice po většinu času pohybuje přihrbená, ale nepůsobí dojmem poddanosti či strachu, spíše v sobě uzavírá nevyřčené tajemství.

Michal Záhora: Diptych - NANOHACH (zdroj divadlo Ponec)
Michal Záhora: Diptych – NANOHACH (zdroj divadlo Ponec)

Pohyb možná vznikl částečně z improvizace, nejde o tak propracovanou choreografii jako v první části a je v něm více civilních prvků. Kým tato žena je? Máme v ní vidět metaforu duše, nebo hmatatelnější archetyp? Rozpuštěné vlasy mohou evokovat sílu a nespoutanost, nezapomeňme však ani na to, že v romantickém baletu, ale i literatuře, jsou indexem šílenství. Ve spojení s některými pohyby evokují spíš extatický tanec šamanky, rituál, který nemá nic společného s křesťanskou symbolikou, ačkoli celá tato část překvapivě končí pózou ukřižované. Kříž sám je ovšem jako symbol o celé věky starší než křesťanství, takže může z podvědomí vynášet představy zasuté hodně hluboko.

Choreografie vytvořila v divadelním prostoru neopakovatelnou atmosféru zastaveného času, něco jako stav meditace, který se nikdo z diváků neodvážil porušit, a doznívala tak dlouho, až patrně „povolily nervy“ osvětlovači, a on v sále rozsvítil.

V následující půlhodince nás Monika Sybolová z lektorského oddělení Národní galerie seznámila s některými inspiračními zdroji pro výtvarnou stránku inscenace, o nichž hovořila s choreografem, a se svou vlastní interpretací inscenace, která skutečně nabízí velké množství „obrazů“, k nimž můžeme hledat ekvivalenty z výtvarného umění. Inspirace antickým sochařstvím, Michelangelem, Boticellim nebo da Vincim je vysledovatelná, je ovšem otázkou, nakolik má být divák skutečně takto veden.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Záhora: Diptych (NANOHACH)

[Celkem: 8    Průměr: 4.4/5]

Vaše hodnocení - Bartůňková/Záhora: Orbis pictus (NANOHACH)

[Celkem: 6    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Švejdová: Suna No Onna/Písečná žena (NANOHACH)

[Celkem: 6    Průměr: 4.7/5]

Vaše hodnocení - Záhora: Devoid (NANOHACH)

[Celkem: 6    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Trpišovská/Švejdová/Záhora: Dialogy (NANOHACH)

[Celkem: 5    Průměr: 4.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář