Nauč se německy! Šokovaný Ian Bostridge v Operním kukátku

Incident na koncertu Iana Bostridge
Velmi nepříjemná a politováníhodná událost se stala na písňovém recitálu známého anglického tenoristy Iana Bostridge (narozen 1964). Na pravidelně konané přehlídce v Bregenzerwaldu, nazvané případně Schubertiade, protože se věnuje cíleně interpretaci umělé písně, a především dílu mistra tohoto žánru – Franze Schuberta, vystupoval Ian Bostridge v pátek 26. srpna 2016 v obvyklém prostoru Angelika-Kauffmann-Saal, který slouží koncertním účelům od roku 1994.

Bostridgeův program se skládal v prvé části večera z výběru jednotlivých písní Franze Schuberta, druhá část pak obsahovala Schubertovy kratší cykly na texty básníků Franze von Schobera, Matthäuse Casimira von Collina a Johanna Mayrhofera. Za přídavky si pak vybral dva velmi známé písňové opusy: Die Forelle (Pstruh) a Abschied (Odcházení). Po odezpívání prvého přídavku se do potlesku ozval silný výkřik „Deutsch lernen!“ („Nauč se německy!“) od postaršího neznámého muže, stojícího na okraji sálu. Tenorista i jeho častý klavírní doprovazeč Julius Drake chvíli zůstali šokováni na pódiu. Zarážející byla především pasivita obecenstva (a také pořadatelů), nikdo muže rušícího koncert nevyzval, aby opustil koncertní sál. Ian Bostridge s nesmírnou koncentrací zazpíval druhý přídavek.

A pak následovala Bostridgeova reakce – během potlesku seběhl postranním východem do hlediště a muže, který se mezitím postavil do dveří sálu, přinutil jít na pódium a vysvětlit svoje jednání. Teprve po chvíli se publikum vzpamatovalo a rušícího muže vybučelo. Bohužel se ale nikdo z publika nezvedl a nezavolal, ať se rušič umělcovi omluví. Celý incident je závažný tím spíš, že se dotkl umělecké cti samotného zpěváka. Tenorista na této písňové přehlídce vystupuje již v sedmnáctém ročníku, sám překládá texty Schubertových písní a Schubertovi a jeho písňové tvorbě, především cyklu Zimní cesta, věnoval obsáhlou publikaci, která byla z anglického originálu (Schubert’s Winter Journey: Anatomy of an Obsession / Schubertova Zimní cesta: Anatomie posedlosti) také loni přeložena do němčiny. S Juliem Drakem postupně uvádí a nahrává celé Schubertovo písňové dílo a celý projekt (který je také realizován díky koncertům na Schubertiadě) se těší velké vážnosti i ohlasu odborné a laické veřejnosti, včetně cen za nejlepší nahrávky. Zatím v rámci tohoto projektu i mimo něj nahrál dvanáct desek se Schubertovými písněmi.

I Praha poznala tohoto umělce jako vynikajícího a zároveň velmi skromného interpreta, který vytváří píseň až po neuvěřitelně podrobném rozboru jak z hlediska hudebního, tak i textového.

V souvislosti se zmíněným incidentem část novinářů připomíná i jiná extempore diváků v koncertních síních v poslední době, jejichž příčinou může být i nelibost určitých jednotlivců a okruhů vůči interpretům hudby z jiných než domácích zemí, včetně zjitřeného nacionalistického cítění v řadě zemí Evropy.

O víkendu se k celé události vyjádřil sám Ian Bostridge, který zatím rozumně mlčel, a to v obsáhlém rozhovoru pro deník Die Welt s všeříkajícím titulkem Der war wahrscheinlich ein bisschen verrückt (Byl asi trochu pomatený). Zajímavý rozhovor obsahuje i cenné reflexe o zpěvákově lásce k německému písňovému repertoáru, vztahu jazyka a politiky, rasismu a především nacionalismu v klasické hudbě. Celé znění rozhovoru je dostupné zde .

První Isolda Gun-Brit Barkmin

Gun-Brit Barkmin již zkouší svoji první Isoldu ve Wagnerově opeře Tristan a Isolda v rakouském Grazu. Nová inscenace vzniká pod hudebním vedením dirigenta Robina Engelena, který se bude střídat za dirigentským pultem s Dirkem Kaftanem (šéfdirigentem tamní opery od roku 2013), a mladé režisérky Vereny Stoiber, která v minulosti úspěšně asistovala například Jossimu Wielerovi nebo Calixtu Bieitovi a její poslední inscenace sklidily několik oborových cen. Partnery sympatické německé sopranistky budou Zoltán Nyári (Tristan), Dshamilja Kaiser (Brangäne) a Guido Jentjens (Král Marke), vesměs osvědčení sólisté domácího souboru. Gun-Brit Barkmin vstupuje velmi odvážně na půdu wagnerovských partů, a to rovnou partem z nejtěžších – Isoldou. Zatím se převážně věnovala partům z oper Richarda Strausse (Salome, kterou známe i z pražské inscenace – naše recenze najdete zde, zde a zde; Chrysothemis, Ariadne), dalších děl dvacátého století (Britten: Peter Grimes nebo pražské inscenace Gloriany – recenze jsme přinesli zde a zde, a Janáčkovy Věci Makropulos; dále také Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu a v současnosti její velmi žádaná Marie v Bergově Vojckovi) nebo soudobé opeře (Birtwistlův Gawain v Salcburku – naše recenze je zde). V repertoáru má Gun-Brit Barkmin i Verdiho Lady Macbeth. Z wagnerovského repertoáru interpretovala v posledních letech jen Sieglinde, a to s pozitivním ohlasem na scéně Wiener Staatsoper v sérii představení v květnu až červnu 2014. V Lipsku před delší dobou také ztvárnila Elsu. „Její“ Isolda bude mít premiéru 24. září 2016 a po ní následuje osm repríz ještě v tomto roce.

Anna Gabler debutuje v roli Salome

Půvabná německá sopranistka Anna Gabler, kterou čeští diváci poznali v roli Chrysothemis ve Straussově Elektře v pražské inscenaci na závěr minulé divadelní sezony (recenzi jsme přinesli zde), bude debutovat již 15. září v další straussovské roli. Náročnou roli judejské princezny, sexuálně posedlé prorokem, ztvární pod taktovkou šéfdirigenta klagenfurtského operního souboru Alexandera Soddyho v režii rakouského režiséra a dramatika Michaela Sturmingera. Partnery jí budou Michael Kupfer-Radecky (Jochanaan), Jörg Schneider (Herodes) a Ursula Hesse von den Steinen (Herodias). V poslední dekádě se Anna Gabler soustředí převážně na party ve straussovském repertoáru (Arabella, Chrysothemis) a základ jejího repertoáru tvoří role ve Wagnerových operách: Freia, Ortlinde, Gutrune, Eva, Senta (kterou také zpívala v Bayreuthu ve verzi pro děti), ale též nastudovala party z raných wagnerovských děl (Mariana ze Zákazu lásky) a v červnu 2017 vystoupí poprvé jako Irene ve Wagnerově Rienzim v Budapešti.

Zájem o Wagnerovo dílo i život
Velkému zájmu se těšilo provedení biedermeirovského singspielu Die Schweizer Familie (Švýcarská rodina) rakouského skladatele Josepha Weigla (1766-1846), který byl zařazen do programu letošního hudebního festivalu v Davosu. Letní nastudování bylo zároveň premiérou nové komorní verze, kterou upravil Philip Bartels. Tento tříaktový singspiel s romantickou zápletkou se silným vztahem k českému prostředí měl premiéru roku 1809 ve Vídni a dílo se rázem stalo jedním z neoblíbenějších operních děl na německých a rakouských scénách během celého devatenáctého století. Libreto využilo evropského nadšení pro všechno švýcarské, které se odrazilo jak na jevištích, tak ve výběru námětů výtvarných děl i v módě. Tato časově ohraničená móda vyvrcholila a zároveň byla zakončena Rossiniho velkou operou Guillaume Tell.

Weiglovo dílo ale proniklo i na řadu jevišť dalších zemí Evropy a zámoří, často v lokálních překladech. Ještě v roce premiéry bylo uvedeno německy v Praze a v roce 1823 patřila Rodina švýcarská k prvním operám uvedeným v českém překladu, v tomto případě od Šimona Karla Macháčka. V sedmdesátých letech devatenáctého století začala mizet z repertoáru a ani další pokusy dílo uvést nebo přepracovat (Mnichov 1918) nezajistily opeře setrvání v hudebně-divadelní paměti. Proč ale bylo tak atraktivní nastudování tohoto v podstatě zapomenutého kusu? Do provozovací verze totiž byla zařazena basová árie, kterou pro uvedení v Rize roku 1837 zkomponoval sám Richard Wagner. Skladatel u tamního souboru působil jako kapelník a jako čtyřiadvacetiletý napsal „otcovskou“ árii pro místního basistu, který vytvořil roli dobrého otce a manžela, Švýcara Richarda Bolla. Árie nebyla zřejmě od rižské premiéry znovu provedena a byla považována za ztracenou. Až teprve nedávno byl nalezen autograf árie v bayreuthském archivu.

Za inscenací stojí Riccardo Bovino, který operu hudebně nastudoval, a Mathias Behrends jako režisér a scénograf. Pouze dvě představení (11. a 12. srpna 2016) v davoské aule Schweizer Alpine Mittelschule byla beznadějně vyprodána.

Již v minulé operní sezoně byla uvedena Belliniho Norma se dvěma vloženými hudebními čísly z Wagnerova pera z téhož rižského období, šlo taktéž o basovou árii, v tomto případě pro představitele druidského velekněze Oroveseho a mužský sbor.

V minulých dnech se také objevilo na knižním trhu několik dalších knih zabývajících se životem a dílem Richarda Wagnera. Zásadní se zdá zcela nová skladatelova biografie: Drüner, Ulrich – Richard Wagner. Die Inszenierung eines Lebens. Biografie. (Richard Wagner. Inscenování vlastního života. Biografie.) München, Blessing Verlag 2016. 831 stran. Doporučená cena: 35 euro. Nový obsáhlý skladatelův životopis analyzuje umělcovo dílo i život v širokém kontextu dobových filozofických i uměleckých proudů, včetně podrobného rozboru skladatelovy osobnosti a vztahů ke kolegům, literátům a skladatelům. Životopis se nevyhýbá ani zásadním problémovým otázkám, jako byl Wagnerův vztah k definici rasy nebo k židovství. Dílo obsahuje i zhuštěné dějiny percepce a interpretace Wagnerova díla až do našeho tisíciletí. Práce zahrnuje i sto dvacet dva cenných vyobrazení a svým rozsahem i komplexností překonává dosavadní životopisná díla. Jde o publikaci, která by si zcela jistě zasloužila překlad do češtiny pro zřejmý nadčasový dopad.

Kiesel, Markus; Mildner, Joachim (sestavitelé): Wahnfried – Das Haus von Richard Wagner. The Home of Richard Wagner. Regensburg, ConBrio Verlag 2016. 176 stran. Doporučená cena: 48 euro. Obrazově velmi kvalitně vybavená publikace se zabývá jak architekturou, tak dějinami budovy Haus Wahnfried, která se od roku 1874 stala Wagnerovým domovem.

Vila vznikala pod uměleckým dohledem samotného skladatele a dnes v ní sídlí skladatelovo muzeum. Poznání tohoto prostředí usnadní zájemcům zcela jistě pochopení Wagnerova mýtu.

Nahrávka týdne
Nyman, Michael – The Man Who Mistook His Wife for a Hat (Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem). Nashville Opera Orchestra, dirigent Dean Williamson. Naxos 8.660398 (1 CD).

Vizuální agnózie, tedy ztráta schopnosti rozeznat předměty a osoby a interpretovat je za stavu neporušené funkce zrakových orgánů, se stala námětem komorní jednoaktové opery klasika repetitivní (častěji označované jako minimalistické) hudby, anglického skladatele Michaela Nymana (narozen 1944). Agnózie může být důsledkem neurologického traumatu, cévní příhody nebo postupující demence.

Námět opery, zkomponované roku 1986, je prostý: úspěšný hudebník a zpěvák Pan P. (baryton) ztrácí schopnost rozeznávat předměty a lidi ve svém okolí a zaměňuje jejich pojmenování. Celá opera se odehrává v ordinaci neurologa Dr. S. (tenor), který muže za doprovodu jeho paní P. (soprán) vyšetřuje a nakonec určí výše uvedenou diagnózu. Opera vznikla na základě skutečné případové studie proslulého psychiatra a neurologa, nedávno zemřelého Olivera Sackse, na libreto Christophera Rawlenceho a Michaela Morrise.

Dílo bylo dostupné v nahrávce, řízené skladatelem na labelu CBS z roku 1987. Současná nahrávka vznikla na základě provedení menšího amerického souboru Nashville Opera (režie John Hoomes) během tří nahrávacích dnů v roce 2014. Dílo v délce necelé hodiny je interpretováno na úrovni, výkony tří sólistů (Matthew Treviño, Rebecca Sjöwall, Ryan MacPherson) zní velmi přesvědčivě. Operu je třeba studovat s libretem, které je dostupné na stránkách nahrávací společnosti, protože některé situace během vyšetření nejsou z pouhého poslechu zcela jasné. Toto velmi působivé dílo mělo úspěch i v inscenaci Národního divadlo v letech 1997-1999 (v Divadle Kolowrat) a dosáhlo v Praze šestnácti repríz, což je na soudobou operu velmi povzbudivý výsledek.

Zajímavostí partitury (pro pouhých sedm nástrojů) i libreta je organické vložení částí Schumannových písní, které Pan P. interpretuje.

Operní úsměv
Když slavný tenorista Giuseppe Di Stefano (1921-2008) vystupoval jako Radames ve Verdiho Aidě v rodné Catanii (narodil se v nedaleké vesnici Motta Sant’Anastasia), zazpíval závěrečný tón árie Celeste Aida velmi měkce a jemně, přesně tak, jak si to přál sám skladatel podle dochovaných svědectví a zápisků ze zkoušek. Nikoliv tak, jak bývá tón podán ve většině dnešních inscenací, když je v podstatě tenoristou vytrouben ve fortissimu (pokud mu na to stačí dech a tón vůbec udrží).

Kdosi z diváků začal pískat a temperamentní Di Stefano přešel na rampu a řekl do publika: „Ale takhle to Maestro Verdi napsal a takto si to přál zpívat!“ Na to mu odpověděl jeden všeznalý divák na balkóně, když vykřikl: „Ale Verdi se mýlil!“