Nejdřív 70, nakonec 700 milionů €. Jaké to bylo při otevření Labské filharmonie?

Z ohlasů v zahraničním tisku

Perla Hamburku. Elbphilharmonie slavnostně otevřena
(Zeit online – 12. 1. 2017 – Rabea Weihser)

Na nábřeží před četnými bezpečnostními zátarasy stojí dva důchodci, drží kartonové cedule s nápisy. Na mužově ceduli stojí: „Nejdřív 70, nakonec 700 milionů euro! Daně!“ Na ceduli ženy: „Sháním vstupenku.“ A to o zahajovacím večeru Labské filharmonie. Zdržení a odklady, absurdní vzrůst nákladů a hašteřivost během stavby se Hamburčanům dostaly pod kůži. A přesto jen stěží mohou lákavosti tohoto architektonického skvostu odolat. Když už je to lesklé, hrdé a vznosné  skleněné těleso tak krásné zvenčí, jaké teprve bude uvnitř, kde se kolem pódia zvedá hlediště jako travertinové terasy v tureckém Pamukkale? A hlavně, jak to v nejdražším koncertním sále světa zní?

O volné vstupenky na zahajovací koncert bylo 200.000 zájemců. Slavnostního zahájení se jich mohlo spolu se 1.600 hosty zúčastnit pět set.

Spolková kancléřka, spolkový prezident, bývalý spolkový prezident, spolkový ministr a předseda spolkového ústavního soudu sedí v první řadě, na pódiu se řeční, kupodivu vlažně. Starosta Olaf Scholz mluví nezúčastněně a podivně stísněně. Spolkový prezident Joachim Gauck s trochu větším nadšením, ale nabádavě. Architekt Jacques Herzog ochable děkuje. Generální intendant Christoph Lieben-Seutter je prkenný. V sále dále sedí Günter Netzer, Armin Mueller-Stahl, Hannelore a Nina Hoger, Fatih Akin, Charly Hübner, John Neumeier, Jorge González, kabelky Chanel, náušnice značky Dior, lodičky od Louboutina, pravé kožešiny, flitry, černé krajky, růžový taft a také občas bavorský kostýmní fundus.

A co když nic neuslyším?
Císařovy nové šaty, každý v publiku to napětí cítí. Nejdražší koncertní sál by také měl být nejlepší. Ale co když já to neuslyším? Co když se mnou ten dlouho očekávaný večer nic neudělá?

Naštěstí už první takty Beethovenova Stvoření Prométheova pochybnosti zaženou. Dirigent Thomas Hengelbrock řídí NDR Elbphilharmonie Orchester. Ihned zaznamenáme průzračně čistý zvuk podivuhodné dynamické šíře, se zřetelnými akcenty, plný a měkký v tutti souhře. Program zahajovacího koncertu prochází epochami. Moderna i barok, pozdní romantismus podává ruku současnosti. Jedenáct kratších i delších skladeb má v tomto rámci ukázat, co všechno sál umí. Má rád symfonické opojení Wagnerem i Brahmsem, stejně jako žestě a bicí Wolfganga Rihma nebo Bernda Aloise Zimmermanna. Nese tón hobojového sóla, znějícího z hlediště v osamělé Brittenově meditaci, i malý barokní ansámbl, doprovázející pětihlasý zpěv. Slyšet je všechno. Ovšem také soustředěný dech souseda nebo vytažení kapesníku někde uprostřed řady.

Velký sál Labské filharmonie skutečně přijme jakoukoli hudbu a jakékoli obsazení, bez amplifikace. Ale je velice přísný – výtečnou hru podtrhne, průměr a slabiny na sebe tím více upozorní. Už zahajovací koncert to dává tušit.

Prostor sám vytváří blízkost a transparenci současně. Dokonce i plně obsazený působí velkoryse a vzdušně, zprostředkovává však také pocit uzavřeného společenství. Hosté čekají na okamžiky kolektivního nadšení, ale možná jsou až příliš zaujati významem tohoto večera, aby se opravdu dostavilo. Je třeba plné koncentrace na hudební podstatu, aby takový moment zniternění nastal: Když zpívá kontratenor Philippe Jaroussky krátce před přestávkou árii Amarilli mia bella Giulia Cacciniho pouze za doprovodu harfy, zdá se publikum poprvé – a jedinkrát – zaujaté a okouzlené, oproštěné od napětí situace. A odmění se voláním bravo.

Program má uzavřít vykalkulované ohromení, slavný sbor z Beethovenovy Deváté se Schillerovou „Ódou na radost“, hit demokratické reprezentace – musí to opravdu být? Hymna humanistické společnosti ale přece jen nakonec pomůže z večera udělat státnickou záležitost; slavnostní projevy to postrádaly.  K čemu slova, když se dá hovořit hudbou.

Hamburk čekají velké věci
Při vší radosti nad „boží jiskrou“, kterou Hamburčané Elbskou filharmonií zapálili, budou muset domácí pánové ještě přesvědčit některé kritiky, že tento nádherný klenot v přístavu není žádným chrámem elity. Jeho idea vyšla před patnácti roky z obyvatelstva a až do konce ji Hamburčané také financovali. Za největšího úsilí se zrnko písku proměnilo v perlu. Dílo je dokončeno a musí být zpřístupněno všem, kteří se na něm podíleli.

Intendance Labské filharmonie si toho je plně vědoma. Snaha je vidět na plánu první sezony. Bude se zde hrát nejenom světová klasika, ale pro skromnější vkus také náročnější pop music, za zaváděcí ceny kolem 15 euro. Především však musí Labská filharmonie usilovat o ty, kteří by sami od sebe nepříšli. Její produkční oddělení je připraveno a od pondělka začínají workshopy. Desetitisíce hamburských studentů budou ve studiích uvnitř budovy poznávat hudební nástroje a navštěvovat kurzy.

Pokud se všechno podaří, čekají Hamburk velké věci. Budova není jen novým symbolem města – jen působivá krása vybudovaná na starém přístavním překladišti. Jaký lepší symbol by mohl existovat pro hanzovní měšťanstvo, jehož kulturní život spočívá na blahobytu z obchodu. Labská filharmonie také není jen magnet pro turisty. Není jen místem pobavení pro ty, kdo kromě koncertního abonomá mají jinak všechno. Je zdrojem energie, má do města přivést nové vlivy, do přehledné lokální hudební scény všech žánrů přihnat nový vítr, má být místem, které se může stát tvůrčím centrem, uznávaným a obdivovaným celým světem.

Třpytivá loď kotví v přístavu a je připravena vyplout. Kdo vstoupí na její palubu, může spatřit nové obzory. Hamburk si takový pohled zasloužil.

***

Tento sál je nemilosrdný
(Frankfurter Allgemeine – 12. 1. 2017 – Eleonore Büning)

Hamburská Elbphilharmonie je pastva pro oči. Jenže ušima nevidíme a akustika je uzpůsobená na hudbu ohromných dimenzí
„Radost!“ volá do vysokého světlého sálu starosta. Je krátce po devatenácté hodině, radost mu zazní zpátky. Olaf Scholz nalezl to správné slovo pro pocitovou vlnu 2.100 zvaných hostů zblízka i zdáli, a zbytek německého kulturního národa, jenž vekou hamburskou událost sledoval v televizi nebo rozhlase, jim nesmírně závidí privilegium, že mohou sedět v tom fantastickém architektonickém prostoru, který se však – jak krátce a jízlivě poznamenal ve své zdravici spolkový prezident – stal zlým snem. Ale to bývalo. Labská filharmonie je otevřena.

„Radost!“ volá Sbor Bavorského rozhlasu. To už je po půl jedenácté, uběhlo mnoho času. Čas čisté hudby asi dvě a půl hodiny. Dvě romantické předehry, dvě věty symfonické věty, něco starého, trochu nového, také cosi modrého a vypůjčeného, jak to má při svatbě být. Celkem čtrnáct různých skladeb vybrali intendant Christoph Lieben-Seutter a šéfdirigent orchestru NDR Elbphilharmonie Thomas Hengelbrock, aby tu tolik opěvovanou hamburskou nevěstu mohli konečně polibkem probudit. Je to odvážný program, bez hitů vysílaných stanicí Klassikradio, nic k pohupování a uvolnění. A přesto se ty tak rozmanité hudební skladby hrají v jednom sledu, tak jako ve zmíněné rozhlasové stanici, jedna za druhou, bez přestávky, bez oddechu, bez pomček a teček. K čemu takový „Kessel Buntes“, potpourri ze čtyř staletí hudebních dějin? V programovém sešitě Hengelbrock filozofuje o Gurnemanzově záhadné větě z Wagnerova Parsifala: „Prostorem se tu stává čas.“ Možná chce hrdě demonstrovat, že se v tomto sále právě tak dobře poslouchá, jak opticky vypadá, a sice v jakémkoli žánru. Konečně – dnes se má prostor stát zvukem.

Do půl sedmé, než se dveře sálu otevřely, byl program držen v tajnosti, snad aby se bylo víc na co těšit? Ale ukázalo se, že tento sál nemá tajemství rád. Kolektivní radost se pozvolna mění v kolektivní podráždění. Poslouchat očima? Ach, jak by to bylo krásné! Pro Labskou filharmonii to však určitě není předostní volba, tady je to obráceně. Zde se učíme, skladbu za skladbou, ve čtrnácti etapách, vidět ušima. Mnozí kolem zavírají oči. Některým stojí ve tváři vepsaná otázka, jiným téměř malomyslnost. Tento sál, ačkoliv na první dojem se svými stupňovitými terasami jako ve vinohradu a desetitisíci různými malebně strukturovanými stěnami působí překrásně – posléze zklame. Akustika je nemilosrdná, přehnaná. Yasuhisa Toyota už navrhoval hodně dobrých koncertních sálů, má slabost pro akustické jemnosti – zvuk musí být čistý, jasný, průzračný, tím je Toyota známý. Ale takto brutálně překalkulovaná studiová akustika se mu ještě nikdy nepovedla. Studio není koncertní sál a hudba se neskládá jen z jednotlivých tónů.

Každý tón putuje v Labské filharmonii svou cestou, přímo a lineárně. Nic se spolu nemísí. Jakýkoli jemný šum v tomto prostorovém kontinuu jde do sálu hlasitější, než ve skutečnosti je. To je smůla pro hudebníky – lidé v sále uslyší nejmenší chybičku, každý nádech, stisknutí klapky, o sekundu opožděný nástup (a že se takové „nehody“ toho večera přihodily). A také smůla pro publikum, neboť to funguje i opačně; zašeptání, zafunění či dokonce něco horšího je obnažené a nese se sálem. Smůla je to především pro velkou symfonickou hudbu – s chladným úsměvem je zbavena dynamiky, odbarvená.

Bezduchá hrouda
Platí to určitě pro předehry Mendelssohna-Bartholdyho a Beethovena, pro předehru k Parsifalu, pro finální větu z Brahmsovy Druhé symfonie. Pro místa ve středu „vinohradů“ v blocích K, J, N a F. Možná jinde, dole v parketu nebo nahoře v olympských výškách, zní sál jinak. Možná jsou to jen běžné dětské nemoci, které se dají vyléčit. Koneckonců, jen velmi málo koncertních sálů na světě trefí hned při otevření přesně do černého. Jisté je však jedno: Hengelbrock a jeho orchestr, a také hostující dirigenti a hostující orchestry, které si v příštích týdnech budou v Labské filharmonii podávat dveře, se musí s choulostivou akustikou naučit pracovat a vyrovnat se s ní. Bude to potřebovat čas, zkušenost a dobré asistenty, moho zkoušek a kontrolních poslechů, podobně jako v Bayreuthu. Je pochopitelné, že každý jednotlivý hudebník je nadšen tou ofenzivní jasností, tím, že se na pódiu slyší a že slyší ostatní. Jenže tím společné utváření uměleckého díla, rozvíjejícího se v čase a prostoru, teprve začíná.

Jasnou výhodou je pro Labskou filharmonii mohutně dimenzovaná hudba, vybavená bicími a žesti, s vrcholy ve fortissimu. Také hudba rytmicky strukturovaná, ať už ze staré  nebo nové hudby, se nese sálem akusticky lépe, než harmonicky mnohovrstevná, rétoricky rozmanitá komplexnost nějaké symfonie. Ve výhodě jsou dobří pěvci. Když zazpívá kontratenor Philippe Jaroussky svým měkce plynoucím hlasem renesanční árii Amarilli mia bella Giulia Cacciniho z horního bloku L, úsporně doprovázenou zvonivě cvrlikajícími tóny barokní harfistky Margret Köllové, je to kulinářský požitek. Výbušné taneční finále ze symfonie Turangalîla Oliviera Messiaena, které Hengelbrock přesně odtaktoval, se sem hodí výtečně. Jako zářivý paprsek slunce přeletí soprán Hanny-Elisabeth Müller spleť ve finální větě Beethovenovy Deváté. Ale ani ona, ani výtečný Sbor Bavorského rozhlasu a další sólisté (Wiebke Lehmkuhl, Pavol Breslik a Bryn Terfel) nedokážou zabránit, aby tato systemizovaná jásavá symfonická hudba nepůsobila jako etuda ve stylu co nejsilněji a co nejrychleji – bez duše a jako hrouda.

Parádní číslo programu, jediná premiéra, vyzněla naopak temně a trpce. Wolfgang Rihm zkomponoval k otevření Labské filharmonie zavčas suitu orchestrálních písní na památku velkého hamburského básníka Hannse Hennyho Jahnna. Začíná citátem z rekviem, v zadrhávaném rytmu. Rozvíjí se v druhé větě, centru kompozice („Reminiscence“, citát z románu Řeka bez břehů) k ohromnému romantickému zvukovému projevu, jehož předmětem je tvář smrti – nebo spíše přestávkami provanutá naděje, z níž roste beznaděj. Pavol Breslik, který zaskočil za Jonase Kaufmanna, nechá v tenorové partii pěvce-básníka krásně rozkvétat krouživá melismata, křížící se s frázemi sólisticky vedených orchestrálních hlasů harfy, flétny a violy. Spoluzní také varhany, které Jahnn miloval a hrál na ně, a plnost zvuku nových varhan firmy Klais se dobře uplatní. Základní charakter poslední větě dodávají tympány rytmem smutečního pochodu, jako poslední slova této skladby, postavené naproti závěrečnému slovu radosti tohoto dne. Křehký závěrečný akord Rihmova díla zní jako otazník.

Jestliže pak bez přerušení nastupuje chaoticky znějící akord Beethovena sborového finále, je to nedorozumění. Zde se měla udělat generální pauza a velký sál Labské filharmonie by si ji jistě rád dopřál.

Elbphilharmonie Eröffnung
Dirigent: Thomas Hengelbrock
Hanna-Elisabeth Müller (soprán)
Wiebke Lehmkuhl (alt)
Philippe Jaroussky (kontratenor)
Pavol Breslik (tenor)
Bryn Terfel (basbaryton)
Kalev Kuljus (hoboj)
Margret Köll (harfa)
Thomas Bloch (Martenotovy vlny)
Xie Ya-ou (klavír)
Iveta Apkalna (varhany)
Chor des Bayerischen Rundfunks
NDR Elbphilharmonie Orchester
NDR Chor
Ensemble Praetorius
11. ledna 2017 Grosser Saal Elbphilharmonie Hamburk

program:
– Festakt
– Ludwig van Beethoven:
Ouvertüre zu »Die Geschöpfe des Prometheus« op. 43
– Begrüssung Olaf Scholz (Erster Bürgermeister der Freien und Hansestadt Hamburg)
– Grusswort Joachim Gauck (Bundespräsident der Bundesrepublik Deutschland)
– Felix Mendelssohn Bartholdy:
Ouvertüre zu »Ruy Blas« op. 95
– Festrede Jacques Herzog (Herzog & de Meuron)
– Schlusswort Christoph Lieben-Seutter (Generalintendant Elbphilharmonie und Laeiszhalle)
– Johannes Brahms:
Allegro con spirito aus: Sinfonie Nr. 2 D-Dur op. 73
= Pause =
– Eröffnungskonzert: »Zum Raum wird hier die Zeit«
– Benjamin Britten:
Pan aus: Sechs Metamorphosen nach Ovid op. 49
– Henri Dutilleux:
Appels, Echos und Prismes aus: Mystère de l’Instant
– Emilio de’ Cavaliere:
Dalle piu alte sfere, aus: La Pellegrina
– Bernd Alois Zimmermann:
Photoptosis / Prélude für großes Orchester
– Jacob Praetorius:
Quam pulchra es / Motette für 5 Stimmen und Basso continuo
– Rolf Liebermann:
Furioso
– Giulio Caccini:
Amarilli, mia bella, aus: Le nuove musiche
– Olivier Messiaen:
Finale aus: Turangalîla-Sinfonie für Klavier, Ondes Martenot und Orchester
= Pause =
– Richard Wagner:
Vorspiel zu »Parsifal«
– Wolfgang Rihm:
Reminiszenz / Triptychon und Spruch in memoriam Hans Henny Jahnn / Uraufführung / Auftragswerk des NDR
– Ludwig van Beethoven:
Finale aus: Sinfonie Nr. 9 d-Moll op. 125

www.elphilharmonie.de

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová