Nemůže zapalovat ten, kdo sám nehoří. Brittenovo Zneuctění Lukrécie v Ostravě

Současné ostravské provedení této Brittenovy dvouaktové komorní opery uváděné v anglickém originále přesvědčilo diváky svou asketickou a chytrou výtvarnou podobou a mimořádně kvalitní hudební složkou inscenace (dirigent Ondřej Vrabec), která jim zprostředkovala typickou pestrost skladatelova hudebního jazyka, barvitost instrumentace, tepající dramatismus účinně prokládaný lyrismem a poetičností. Představení nabídlo vyspělé pěvecké výkony a také kvalitní ansámblové sezpívání, jež je poslední dobou víc než vzácné. Inscenace přinesla vynikající výkon Mužského sboru v podání tenoristy Jorgeho Garzy (jeden z partů, které skladatel napsal pro svého přítele Petera Pearse), mezzosopranistky Janji Vuletić jako Lukrécie, Chůvy Bianky v podání Markéty Cukrové, postavy Ženského sboru Evy Dřízgové-Jirušové a Veroniky Holbové v roli služky Lucii.

Pěvecké a herecké výkony byly vyrovnané i přesto, že představitel Tarquinia barytonista Thomas Weinhappel ohlásil indispozici a zpíval do mikroportu, aby umožnil konání premiéry. Děkujeme. Jeho i Janju Vuletić jsme mohli obdivovat po stránce pěvecké i herecké na jevišti Národního divadla moravskoslezského už v březnu minulého roku v inscenaci Thomasovy opery Hamlet. Markéta Cukrová naplnila svůj výkon čistotou svého mezzosopránu a neformálním herectvím, Eva Dřízgová zazpívala svůj part na vysoké úrovni, Veronika Holbová byla decentní služkou Luciou, která doplňovala ansámbl o měkkou a zářivou barvu svého sopránu. Z mužských hlasů vynikal nejen tenor Jorgeho Garzy, ale také znělý baryton Lukáše Bařáka (Junius) a spolehlivý bas Martina Gurbaľa (manžel Lukrécie generál Collatinus).

Zneuctění Lukrécie je typickým Brittenovým dílem v přehlednosti a průzračnosti dramaturgie díla. Scénografie Jakuba Kopeckého a také základ režisérovy koncepce (Jiří Nekvasil) vycházejí z dokonale propracovaného dramatického tvaru opery, který velmi zřetelně předznamenává její divadelní řešení. Komentátorům-vypravěčům (Mužský sbor a Ženský sbor) patří především prostor před oponou a v režijním výkladu také visutý můstek a kazatelna po stranách jeviště. Scénografické řešení mluví od začátku jasně: temný, fialově vytapetovaný pánský klub, v němž se sešli dva vysocí římští důstojníci – Collatinus (manžel ctnostné Lukrécie) a Junius (paroháč) s římským princem Tarquiniem, má drsně proražené dveře, jež jsou snad až příliš čitelným scénografickým prvkem charakterizujícím agresívního prince, avšak zároveň částečně odkrývají bělost interiéru, který je za nimi.

Simona Rybáková oblékla tři válečníky do efektních dlouhých vojenských plášťů, které nemají daleko k soudobému přebujelému zdobení; historické inspirace se v kostýmech prolínají a vzájemně se neruší. Klasicistní bělostný interiér Lukréciina příbytku s bílým tkalcovským stavem ponechává bílou barvu šatům Lukrécie, chůva a služka jsou v přírodní a v pastelově jemné snad bleděmodré. Scénografie je křišťálově čistá. Přední část jeviště včetně visutého můstku a kazatelny jsou stříbřitě lesklé, lesklá je i podlaha, která odráží světlo a osvětluje postavy zespodu.

Mužský a Ženský sbor zastoupené tenoristou a sopranistkou mají podstatnou roli vypravěčů a komentátorů, propojujících obecenstvo s dějem, který se odehrává na jevišti. Nemohu se ztotožnit s inscenačním výkladem, který zplošťuje jejich postavy pomocí kostýmů do rolí jakýchsi kustodů v muzeu. Oba jsou oděni v černém (černý oblek, černý kostým, bílá košile – halenka), mají být elegantní. Jejich eleganci však narušuje velká identifikační cedulka se jménem a barevnou fotografií. Tito dva zástupci antického chóru i dnešního komentátora by snad neměli být pouhými muzejními kustody a také jimi nejsou.

Vstupují i na můstek vlevo nad jevištěm a na kazatelnu vpravo, která je snad až příliš polopatistickou scénografickou paralelou Brittenovy promluvy o morálních a duchovních souvislostech staré legendy o zneuctění Lukrécie s příběhem Kristovým, který se odehrál o pět set let později. Promluvy (zpěvy) Mužského a Ženského sboru v inscenaci postupně nabývají na popisnosti a zatěžkanosti, dění na jevišti ústí do poněkud vleklého závěru, k němuž v inscenaci schází klíč. Připomeňme si chvíli, kdy Mužský a Ženský sbor překvapivě vkládá nůž, jímž spáchala Lukrécie sebevraždu, do igelitového sáčku na předměty doličné. Role chóru se lépe daří Jorgemu Garzovi, Eva Dřízgová-Jirušová více podléhá svému osobnímu prožitku. Domnívám se, že určitý nadhled nad textem, který zpívají, je nezbytný tím spíš, že i to, co se odehrává na scéně, má často narátorskou funkci, nevyžaduje realistické herectví, ale zřetelný odstup od role, herectví znaku a náznaku, jímž se dokáží vyjadřovat všichni účinkující snad s výjimkou Martina Gurbaľa, jehož reakce jsou málo čitelné. Nádherný stylizovaný obraz předoucích žen spoluvytvořila pohybová spolupracovnice Jana Tomsová.

Junius, poťouchlý inspirátor Tarquiniova zločinu, vstupuje v závěru inscenace na kazatelnu osvětlen fialovým světlem (připomínka Tarquiniova velitelského kabinetu) a ihned vytěží z Lukréciiny sebevraždy politický kapitál. Jím povzbuzovaný římský lid tehdy vyhnal krále Tarquinia a vznikla římská republika, v níž se on, Junius, a také Collatinus stali konzuly. Po závěrečném ansámblu všech postav následuje Epilog, na který jako by režisérovi scházely síly.

V Brittenově opeře pokračuje úvaha o tom, je-li to vše, co mělo být řečeno, a následuje odpověď v partu Mužského sboru: „Ne, není. To není vše. (…) Ve svém utrpení je On naše naděje, Ježíš Kristus, náš Spasitel. On je všechno. On je všechno.“ Slova vyznívají do prázdna, protože jsou prázdná. Nenaplňuje je režijní výklad. A tak opera končí matně, nemá závěr. Myslím, že je to i pochopitelné. Nemůže zapalovat ten, kdo sám nehoří. Britten hořel, my už zjevně ne.

Malá poznámka na závěr: paní překladatelka Ivona Cindlerová, která tak kvalitně přeložila text libreta z angličtiny do češtiny, píše v programu k inscenaci bez jakéhokoli dalšího komentáře, že v českém překladu Evy Bezděkové z osmdesátých let jsou „křesťanské pasáže i závěrečné vyznění příběhu bohužel zcela potlačeny nebo nahrazeny slovy o míru“. Asi sem patří moje osobní vzpomínka. Když jsem léta Páně 1978 v Komorní opeře Janáčkovy akademie múzických umění režírovala operu Karla Odstrčila Tkáň, nařídil tehdejší umělecký vedoucí Komorní opery, aby bylo v textu lidové písně vynecháno slovo Bůh a nahrazeno jiným. A tak se nedivme, že vynikající překladatelka Eva Bezděková byla nucena český text opery upravit do znění, které byla tehdejší jediná panující strana schopna přijmout. Jinak bychom zcela jistě nemohli psát o tom, že se československá premiéra Zneuctění Lukrécie (do této doby jediná premiéra této Brittenovy opery u nás) konala roku 1983 v Plzni.

Hodnocení autorky recenze: 85%

Benjamin Britten:
Zneuctění Lukrécie
(The Rape of Lucretia)
Hudební nastudování: Ondřej Vrabec
Dirigent: Ondřej Vrabec (alt. Adam Sedlický)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Český překlad: Ivona Cindlerová
Pohybová spolupráce: Jana Tomsová
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Premiéra 16. února 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Mužský sbor – Jorge Garza
Ženský sbor – Eva Dřízgová-Jirušová
Collatinus – Martin Gurbaľ
Junius – Lukáš Bařák
Tarquinius – Thomas Weinhappel (alt. Kevin Wetzel)
Lukrécie – Janja Vuletić (alt. Anna Nitrová)
Bianca – Markéta Cukrová
Lucia – Veronika Holbová

www.ndm.cz