Příjemný rámus aneb Můj rok 2017

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Hudba Plus Petra Vebera (18) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát na samém konci kalendářního roku o jeho dominantách z hlediska posluchače, diváka a kritika v jedné osobě.
Daniel Barenboim, Wiener Philharmoniker – Pražské jaro 12. 5. 2017 (zdroj PJ / foto © Zdeněk Chrapek)

Kolik koncertů a operních představení jsem za letošek navštívil, přesně nevím, ale určitě jich nebude mnoho chybět do dvou tuctů, počítáno samozřejmě po desítkách. Mnohé večery byly běžné, některé víc, některé méně. Řada jich však byla výjimečných. Tak, že zůstanou v paměti hodně dlouho. Výčet nebude úplný, ale určitě bude reprezentativní.

Na prvním místě pro mě v roce 2017 bez rozmýšlení stojí inscenace opery Láska na dálku od Kaiji Saariaho. Byl jsem na ní s odstupem týdne na jaře hned dvakrát a trvám na tom, že Národní divadlo Brno dosáhlo ke světové klasice – tuto operní báseň, evokující středověkou legendu, nejenže tvůrci neomylně našli, ale také kongeniálně interpretovali. Finská skladatelka, která je doma převážně ve Francii, podpořila příběh o hledání ideálu mimořádně působivou hudbou, barevnou, snovou a fantazijní, neoposlouchanou a přitom dostatečně komunikativní. Režisér Jiří Heřman a dirigent Marko Ivanović připravili magické, pomalu plynoucí představení s nadčasovým přesahem, mysteriózní sled obrazů končící smutně krásným melodramatickým nenaplněním z rodu jakoby až tristanovské tragédie. K nejúžasnějším místům patří čtvrté dějství evokující plavbu po moři, zastavení s krásnými úvahami i s nádherně velebně vyjádřenými vlnami, větrem, rozlehlým prostorem i vesmírnou hloubkou noční oblohy. A zapomenout nesmím na sólisty – na zoufalou i důstojnou Pavlu Vykopalovou v hlavní ženské roli, na krásně zralý projev Markéty Cukrové a na barytonistu Romana Hozu – dostal v úloze trubadúra v aktuálním momentu své začínající umělecké dráhy doslova životní příležitost a využil ji impozantním způsobem. Na jeviště Janáčkova divadla se má dílo vrátit v roce 2019. Doporučuji nezapomenout!

Kaija Saariaho: Láska na dálku – Roman Hoza (Jaufré Rudel) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Také další mimořádné operní zážitky se mi letos pojí s Brnem. Petr Nekoranec a Kateřina Kněžíková v Rossiniho komedii Hrabě Ory byli skvělí herecky i pěvecky, přijeli v tomto rozverném, virtuózním a zábavném titulu společně na pražský festival Opera. Mladičký tenorista se svým výrazně pohyblivým, vysoko posazeným hlasem je přímo rossiniovským typem, je pro nás ještě stále objevem a má před sebou patrně hodně zajímavou budoucnost. Sopranistka dozrává k plnosti témbru, poradila si s koloraturami a s potěšením a naprosto přirozeně svou postavu do všech detailů ženských hnutí mysli zahrála. Ještě zdaleka neřekla své poslední slovo!

Gioachino Rossini: Hrabě Ory – Jana Hrochová (Paní Ragonda), Kateřina Kněžíková (Adèle) – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Třetím brněnským projektem, který je vysoko nad průměrem, byl prosincový Gounodův Faust, inscenovaný v obrovském prostoru pavilonu na Výstavišti. Kvůli rekonstrukci divadla vynucený krok, ve výsledku ovšem nejen alternativní, ale přímo nevídaný. Divadelními prostředky – abstraktně, za obrovského přispění světel – se podařilo prezentovat romantický příběh jako skutečné nadčasové podobenství o špatnosti v člověku, kterou lze buď potlačovat a přemáhat, nebo se jí naopak podvolovat a nechat působit. Hudebně výborně připravené a podpořené dirigentem Marko Ivanovićem. A vizuálně a pocitově asi nejlepší dosavadní režijní kreace Jiřího Heřmana.

Charles Gounod: Faust a Markétka – ND Brno 2017 (zdroj ND Brno / foto Marek Olbrzymek)

Na první novodobé uvedení Vivaldiho opery Arsilda bylo nutno zajet do Bratislavy, kde ji s Collegiem 1704 nastudoval na jaře dirigent Václav Luks a režíroval David Radok. V Česku se projekt v uvažované koprodukci realizovat nepodařilo. Povedl se jim krásně vyvážený moderní pohled na historický umělecký artefakt. Dávný příběh se na scéně postupně stával současným, barokní opera se proměňovala v soudobou. Luks vnesl do představení nejen historicky poučený zvuk, ale především bohaté hudební emoce a svůj neutuchající interpretační entuziasmus. Radokovo originální pojetí vážného, ale nikoli tragického díla pak přináší poznání, že život není uskutečňováním ideálů, ale výsledkem reálných lidských vztahů. Režisér nepřenesl děj svévolně jinam, ani se nepokusil o rekonstrukci barokního divadla, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, dávající vedle jeho názoru prostor i divákově fantazii.

A. Vivaldi: Arsilda – SND Bratislava 2017 (foto © Jozef Barinka)

Ostrava a opera, to je rovněž v poslední době spojení, které funguje. V paměti zůstává jarní inscenace Brittenova Zneuctění Lukrécie, titulu, který moc pěkně zapadá do tamní volné řady Operní hity dvacátého století. Jiří Nekvasil v režii vyhmátl dráždivou oscilaci mezi antickou tragédií a moderní poezií, mezi příběhem a básní. Právě to skladatelem komorně koncipovaná hudba nabízí. Je převážně ztišená, až křišťálově průzračná, cudná, s jemným oparem. Podobně už jsme v Ostravě viděli například Hindemithova Cardillaca, Stravinského Život prostopášníka, Prokofjevova Ohnivého anděla… nebo třeba Mirandolinu od Martinů.

Benjamin Britten: Zneuctění Lukrécie – Thomas Weinhappel (Tarquinius), Janja Vuletic (Lukrécie) – NDM Ostrava 2017 (zdroj NDM / foto Martin Popelář)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na