Neobvyklá Tosca ve Wroclawi
Pucciniho Tosca je pro každé operní divadlo velmi atraktivním titulem a ani tolik nezáleží, jak je inscenačně pojatá. Wroclawský operní soubor uchopil toto dílo, jako svoji poslední premiéru sezony, poněkud netradičně. Ne ovšem v inscenačním modernistickém slova smyslu. Opera se tentokráte neprovozovala pouze na divadelním jevišti, ale dvě dějství našla svoje hrací místo v jiných prostorách. Není to samozřejmě úplná novinka. Připomeňme legendární televizní přenos Tosky z Říma roku 1992 s Plácidem Domingem. Já sám si vzpomínám na uvedení této opery před čtyřmi léty v chrámě sv. Mikuláše v německém Stralsundu. Navíc i stejnými inscenátory (režisér Pierre-Jean Valentin) pojatá inscenace se již provozovala právě ve Wroclawi roku 2004, tedy v době, kdy divadelní budova byla v důsledku generální rekonstrukce mimo provoz. Tehdy se hrálo první dějství v kostele sv. Máří Magdalény (postaven 1362), druhé v nádherném barokním sále Leopoldina (budova Wroclawské univerzity) a konečně poslední venku na bastionu dřívějších městských hradeb. V současné době bylo v podstatě toto provedení použito s tím rozdílem, že dějství druhé, odehrávající se v paláci Farnése, bylo situováno na jeviště obnoveného wroclawského operního domu. První obraz se opět odehrával v chrámu sv. Máří Magdalény a závěr zase v areálu bývalých městských hradeb na místě zvaném Wzgorze partyzantow. Samozřejmě oproti původní inscenaci byly i některé jiné rozdíly. Také sólistické obsazení v hlavních rolích bylo zcela odlišné. Současné adaptace a výpravy scény a kostýmů druhého obrazu se ujal Adam Frontzak.
Vydejme se tedy do krásného gotického chrámového prostoru, osvěženého v horkých červnových dnech příjemným chladivým vzduchem, a zasedněme do dubových lavic. Na první pohled vše vypadá jako při bohoslužbě, nejsou přidány nijaké dekorace, jen vlevo je malé lešení před rozpracovaným obrazem Máří Magdalény malířem Cavaradossim. Orchestr je velmi decentně rozmístěn za hlavním oltářem. Dirigent Tomasz Szreder stojí osamocen na stupínku skrytém mohutným nosným sloupem úplně napravo, aby mohl dávat pěvcům nástupy. Akusticky je chrámová loď do určité míry problematická. Pochopitelně výborně jsou slyšet pěvci, protože od prvních řad jsou vzdáleni jen několik málo metrů a orchestr je daleko za nimi. Jiná ovšem může být situace v zadní části prostoru. Dobře jsou na tom po zvukové stránce sbory (řídila Anna Borys-Grabowska), které nastupují z boků a odcházejí středem chrámové lodi dosvícené mistrně večerním zapadajícím sluncem pronikajícím dovnitř vysokými gotickými okny. Myslím ale, přestože je vše jinak uspořádáno než v divadle, že diváci si na nové podmínky rychle zvyknou a jsou díky nefalšované autentičnosti prostředí skutečně vtaženi do děje. Velmi živě působí řádění ministrantů v čele s komickým kostelníkem. Ten byl vynikajícím způsobem podán Viktorem Gorelikovem (jediný sólista, který zpíval tuto roli na stejném místě již před devíti lety). Ústřední pár, Maria Cavaradossiho a zpěvačku Florii Tosku, bezproblémově znělými hlasy ztvárnili Nikolay Dorozhkin a Magdalena Barylak z Krakova. Velmi mne překvapil hlasově vynikající Marius Grodlewski jako Scarpia. Jediným ,,problémem“ je snad v případě tohoto renomovaného wroclawského umělce jeho nesmírně mladistvě vypadající vzhled, obzvláště z bezprostřední blízkosti. Když zpíval v závěru dějství přímo z kazatelny, tak to již z větší vzdálenosti nebylo vidět. Je to prostě jiný Scarpia, než na kterého jsme běžně zvyklí.
Po závěrečném Te Deum se zástup okolo 800 diváků přemístil ani ne desetiminutovou procházkou do klasicistní budovy Wroclawské opery ve Svídnické ulici. V hledišti divadla se pak začal rozvíjet dramatický děj druhého dějství, odehrávající se ve Scarpiově paláci. A tak i vražda nenáviděného Scarpii Toscou byla realizována tak jako na jiných scénách. Komplexní hudební provedení bylo velmi dobré, dirigent Szreder citlivě vedl orchestr, aby nepřekrýval pěvce, kteří podali ve vypjatých scénách velmi slušné výkony. Představiteli Cavaradossiho Dorozhkinovi výborně vyšlo, když zpívá velice vysoko posazené ,,Vittoria! Vittoria !“ po zprávě o Napoleonově vítězství nad Rakušany u Marenga. Mnohdy je to pro tenory nemalý problém. Po velkém aplausu se obecenstvo opět zvedá se svých sedadel, aby podniklo závěrečný přesun na poslední hrací místo, které je v dohledu od mateřské divadelní scény.
Nedlouhá cesta Divadelní ulicí vede okolo krásné, novobarokní budovy Loutkového divadla a přilehlého parku až na ,,Pahorek partyzánů“. Je to v podstatě park s belvederem, který je tvořený pseudorenesančními polokruhovými arkádami, umělým jezírkem a schodišti. To vše bylo postaveno na původních městských hradbách. Samozřejmě Andělský hrad, kde se poslední dějství odehrává, to není. Obzvláště večer, při vhodném nasvícení je to velmi romantické místo, které si přímo říká o pořádání divadelních seancí. Orchestr byl umístěn pod levou částí arkád. Tento velký venkovní prostor musel být samozřejmě uměle ozvučen, jinak by třeba soprán Pastýře v podání Marty Brzezińské byl asi slyšet poněkud slabě. Závěrečná poprava Maria Cavaradossiho, stojícího na širokém schodišti, vojenskou četou proběhla velmi autenticky a na jeho bílé košili se objevily krvavé skvrny po kulkách. Pád Tosky z vysoko položené balustrády nad arkádami belvederu do temného prostoru nebyl nijak teatrální. Všichni účinkující byli po právu odměněni dlouhotrvajícím aplausem spokojených diváků, kteří se jen neradi rozcházeli do vlahé červnové noci.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Giacomo Puccini:
Tosca
Hudební nastudování a dirigent: Tomasz Szreder
Režie: Pierre Jean Valentin
Scéna: Adam Frontczak
Kostýmy, scénografie II. aktu: Ryszard Kaja
Sbormistr: Anna Grabowska-Borys
Sbormistr dětského sboru: Izabela Polakowska
Orchestr, sbor a dětský sbor Opery Wrocławskej
Premiéra 14. 6. 2013 Opera Wrocławska Wrocław
(psáno z reprízy 16. června 2013)
Floria Tosca – Magdalena Barylak
Mario Cavaradossi – Nikolay Dorozhkin
Scarpia –Mariusz Godlewski
Cesare Angelotti – Maciej Krzysztyniak
Spoletta – Piotr Bunzler
Zakrystian – Wiktor Gorelikow
Sciarrone – Andrzej Zborowski
Szef więzienia – Janusz Zawadzki
Pasterz – Marta Brzezińska
Foto Marek Grotowski a Pavel Horník
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]