NODO! Festival soudobé opery v Ostravě opravdu nezklamal

L2: Brána svobody!
V neděli 26. června jsme byli svědky již osmého provedení opery L2: Brána svobody!, kterou tvůrci označili podtitulem Úzdravné operum. Přestože se nejednalo o součást NODO (New Opera Days Ostrava), ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, který operu režíroval a také se spolupodílí na organizaci festivalu, označil toto provedení za volnou předehru k festivalu.

Libreta se ujal a podle životního příběhu politika a filmového režiséra Clemense Kubyho napsal Jaroslav Dušek. Ten také před začátkem představení vystoupil na pódium a coby „Uvaděč na pravou míru“, jak se sám v programu nazývá, svým charakteristickým a uvolněným způsobem představil příběh Clemense Kubyho, který ve svých třiatřiceti letech spadl ze střechy domu a rozdrtil si páteřní obratel L2. Přes negativní prognózy čtyřiceti lékařů se však pomocí meditací dokázal znovu postavit na vlastní nohy. Duškův humorný projev diváky zjevně pobavil a zároveň připravil na obsah samotné opery. Malý neplánovaný dárek pak připravili autorovi libreta dirigent Adam Sedlický s hráči v orchestru, kteří po jeho vzoru vystupovali bosí.

Nahlédneme-li pod pokličku pojmů, v případě opery L2: Brána svobody! se nejedná o operu ve smyslu romantickém, ale spíše o jakýsi crossover mezi žánry a styly. Hudbu k ní vytvořil Ondřej Smejkal, který je vynikajícím hráčem na didgeridoo a který hudbu „přepsal“ z tohoto nástroje do orchestrální podoby, přičemž především s instrumentací mu pomohl Mario Buzzi. Odtud se odvinulo také obsazení orchestru, které je bohaté především na hlubší dechové nástroje.

Hlavní postavy opery ztvárnili zpěvák Juraj Čiernik (Hlas Clemense Kubyho) a tanečník Jan Vlas (Tělo Clemense Kubyho). Jejich přesvědčivé výkony, souhra a hluboká procítěnost i promyšlenost představení vskutku vévodily. Na pódiu je pak kromě osmnácti členů pěveckého sboru a šesti tanečníků doplnili Peter Svetlík (Psycholog), Martin Gurbaľ (Hlavní chirurg) a Martina Šnytová (Intuice).

Ondřej Smeykal, Mario Buzzi: L2: Brána života! - Juraj Čiernik (Clemens Kuby - Hlas), Jan Vlas (Clemens Kuby -Tělo), Martin Gurbaľ (Hlavní chirurg), Peter Svetlík (Psycho), Martina Šnytová (Intuice) - NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
Ondřej Smeykal, Mario Buzzi: L2: Brána života! – Juraj Čiernik (Clemens Kuby – Hlas), Jan Vlas (Clemens Kuby -Tělo), Martin Gurbaľ (Hlavní chirurg), Peter Svetlík (Psycholog), Martina Šnytová (Intuice) – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)

Scénické pojetí je minimalistické. Kromě skříněk a dvou lavic na bocích je zde zavěšeno kruhové světlo, připomínající světlo na chirurgickém sále, a vzadu jsou dvě obrazovky, na kterých se v průběhu představení střídají podle potřeby scény titulky z novin, křivka srdečního tepu nebo digitální hodiny.

Hudebně se jedná o těžko zařaditelný tvar na pomezí umělecké tvorby a muzikálu. Velmi důležité je zde neustálé propojování zpěvu, mluveného slova a pohybu. V tomto smyslu zde hraje důležitou roli sbor, který slovem, zpěvem, ale také pohybem utváří a doplňuje význam jednotlivých scén.

Velice významnou roli zde hraje také symbolika. Bílý obdélník na podlaze uprostřed jeviště je přímo pod kruhovým světlem, zpěváci využívají červené, žluté i zelené karty nebo červené šňůrky, znázorňující proudění krve. Výraznou symboliku najdeme také v samotném textu. Mírně absurdní text s výňatky typu Obratel na pytel!!! Copak jste spasitel? nebo Chromák, chrobák, chrochták, chechták… dobře dokumentují jistou míru nadsázky a ironie.

Přes nespornou originalitu ve výběru námětu i v jeho zpracování je přeci jen patrné, že hudbu tvořil instrumentalista. Hudební nápady jsou zde rozvíjeny zdlouhavě a poměrně neinvenčně. I kdybychom připustili, že se jedná o záměr, související s „meditativními“ prvky tématu a snahou o vyjádření hlubokých vnitřních stavů, přesto bychom se pravděpodobně neubránili výpadkům v pozornosti. Rovněž některé akce sboristů jsou předem předvídatelné, zvláště když všichni dělají vlastně totéž.

Přesto mohu s klidným svědomím říci, že jsem z divadla odcházel s dobrým pocitem a s vědomím, že jsem zhlédl představení, které je možná trochu rozporuplné, ale rozhodně odvážné ve výběru tématu i ve zpracování. To také potvrzuje fakt, že oněch osm zatím proběhnuvších představení vidělo již přes čtyři tisíce pět set platících diváků. Je to také důkaz, že i soudobá tvorba může přilákat dostatečný počet diváků a že doširoka rozevřený dramaturgický vějíř ostravského Národního divadla plní svůj účel.

A jak tvrdí Jaroslav Dušek: Třeba toto úzdravné operum dokáže skutečně léčit.

 

Ligeti – Aventures a Nouvelles Aventures
Samotný festival NODO (New Opera Days Ostrava) zahájily dvě spojené skladby od Györgye Ligetiho Aventures a Nouvelles Aventures, které zazněly v industriálním prostoru v oblasti Dolních Vítkovic, ve Starých koupelnách dolu Hlubina. Tento nedávno zrekonstruovaný prostor nabídl úchvatné prostředí, které jako by bylo přímo stvořeno k provádění soudobých skladeb a projektů.

Při vstupu do sálu člověka ihned upoutaly promítané texty na stěnách (světelného designu se ujala Zuzana Režná, scény Pavel Svoboda), které prostor sálu velmi působivě rozvlnily. Na ty z nás, kteří přišli do sálu o něco dříve, však čekalo ještě jedno milé překvapení v osobě neústupné režisérky představení Kathariny Schmitt. Ta ve svém zanícení nechtěla připustit jakékoliv narušení plánu a ze sálu nás neúprosně vyháněla. Přesto se některým z nás podařilo přebít její neústupnost svou urputnou potřebou dosednout na kýžená místa a zaujmout výhodnou pozici ke zhlédnutí představení. A výsledek za tuto vynaloženou námahu jednoznačně stál!

György Ligeti: Aventures a Nouvelles Aventures – NODO 2016 (foto Roman Polášek)
György Ligeti: Aventures a Nouvelles Aventures – NODO 2016 (foto Roman Polášek)

V následující půlhodině jsme totiž byli svědky strhujícího, dechberoucího zážitku, který ve většině z nás zůstane na dlouhou dobu. Ligetiho geniální hudba, skladebné mistrovství a neodolatelný vtip vytvořily pevný základ, na němž interpreti z řad Ostravské bandy a zpěváci Lydia Brotherton (soprán), Lena Haselmann (mezzosoprán) a Markus Hollop vystavěli chrám téměř dokonalých architektonických proporcí. To vše pod taktovkou uměleckého ředitele festivalu NODO Petra Kotíka.

Libreto ke skladbám stvořil sám autor a v úvodu o nich mimo jiné píše: …„Text“, zaznamenaný fonetickým písmem, nebyl napsán před hudbou, nýbrž vznikal současně s ní; to znamená, že jako čistě hlásková skladba je hudbou sám o sobě… Při technickém provedení skladby ovšem hraje roli také rozvržený fonetický plán s určitými skupinami hlásek a proměnami hlásek; jsou však primárně určeny na základě své schopnosti evokovat citové obsahy prostřednictvím duktu, podobného řeči… Nástroje jsou pojednány tak, že hlásky doplňují nebo zvýrazňují… Nehraje se hudba k nějaké opeře, nýbrž „opera“ se odehrává uvnitř hudby. Zpěváci tedy zpívali na základě vokálů a zvuků, přičemž orchestr byl jakoby součástí jejich zpěvu.

Jak již bylo naznačeno, představení bylo zpracováno scénicky a citlivá a vtipná režie průběhu skladby velice pomohla. Zjevná snaha o využití prostoru, interakce mezi zpěváky, využívání psychologických tenzí ve trojici, to vše působilo poměrně přesvědčivě. Mírný problém nastal pouze díky roztažené scéně (představení se odehrávalo na šířku sálu), kdy běžný člověk nemohl ani periferně sledovat tři akce najednou a docházelo tak k tříštění pozornosti a následnému potencionálnímu poškození krčních obratlů, způsobenému neustálým otáčením hlavy ze strany na stranu.

Zpěváci (všichni tři oblečení do slušivých fraků), kteří v provedení mimořádně náročných partů zcela excelovali, doplnili průběh také hereckou akcí a interakcí s publikem i orchestrem, přičemž zvláště barytonista Markus Hollop svými kreacemi donutil publikum k nejedné hřmotné salvě smíchu. Vrcholně úsměvná byla scéna, kdy zdvihnul ze země připravenou taktovku a začal dokonale imitovat počínání dirigenta (mimochodem velice povedeným způsobem, který dával tušit, že kdyby se sám postavil k dirigentskému pultu, rozhodně by vše s bravurou oddirigoval sám).

Komorní ansámbl sestavený z členů Ostravské bandy byl, jak už jsme ostatně zvyklí, skvělý. Některé nástroje, zejména cembalo, se sice akusticky ztrácely, některé náročné části v unisonu nevyzněly zcela přesvědčivě, ale v rámci celku vše fungovalo velice dobře. Je totiž nesporné, že tuto hudbu mohou smysluplně provádět jen špičkoví interpreti, a jsem rád, že tato nepsaná podmínka byla beze zbytku dodržena. I v rámci instrumentáře autor využil mnoha netradičních prvků jako tření smirkovým papírem po kufru, trhání i muchlání papíru, doplněného například zpěvem do trychtýřů.

Je trochu s podivem, že tyto skladby, byť vznikly již v letech 1962 a 1965, zazněly v České republice vůbec poprvé. Diváky ale očividně představení zcela uchvátilo, což se projevilo bouřlivým potleskem po skončení představení.

Jedním z mála nedostatků na jinak skvělém provedení Ligetiho geniálních skladeb bylo snad jen temné a neustupující hučení projektoru v pozadí, krutá to daň technice moderní doby.

 

Petr Kotík – William William
Tentýž večer došlo ještě na jednu, tentokrát světovou premiéru. Opět v prostorách Starých koupelen dolu Hlubina, pouze o patro výše, zazněla skladba Petra Kotíka William William. Představení vzniklo na objednávku Národního divadla moravskoslezského, které si jej objednalo mimo jiné s podmínkou, aby se přímo nebo svým tématem vztahovalo k některému z děl Williama Shakespeara.

Tvorby libreta se ujal sám autor a vytvořil je na základě textů Williama Shakespeara, Nathalie Babel a Pabla Picassa. V předmluvě o opeře mimo jiné nalezneme: William William je taneční opera, spojující instrumentální hudbu (dva houslové party) s pěticí tanečníků, jedním vypravěčem a třemi zpěváky… Význam či dramatický obsah zůstává víceznačný: choreografie může být jak abstraktní, tak návodná, i při maximální snaze o přesný divadelní efekt dosahuje svého účinku nepřímo, zůstává otevřená… Tematicky se William William zabývá situacemi, kdy nepředvídatelný zvrat událostí změní samotný lidský úděl a existenci.

Petr Kotík: William William - Alma Samimi, Markus Hollop, Colin Fuller, Rei Masatomi, Isabelle Ayers, Giordano Bozza – NODO 2016 (foto Martin Popelář)
Petr Kotík: William William – Alma Samimi, Markus Hollop, Colin Fuller, Rei Masatomi, Isabelle Ayers, Giordano Bozza – NODO 2016 (foto Martin Popelář)

Scénicky se opět jednalo o velice jednoduchý, „koncertně“ pojatý prostor. Diváci byli usazeni proti oknům s velkými klenutými oblouky, přičemž židle byly umístěny mírně našikmo (tato drobnost si zasluhuje pozornost, neboť dodala scéně na neobvyklosti). Zpěváci a hráči seděli na pravé straně před dirigentem, vypravěčka na levé straně vzadu, tanečníci pak využívali prostor mezi nimi a diváky. I obsazení bylo komorní. Pěveckých partů se ujali Alma Samimi (soprán), Markus Hollop (baryton) a Adrian Rosas (bas), roli vypravěče přijala Miroslava Georgievová a instrumentační složku tvořilo houslové duo String Noise ve složení Paulina Kim Harris a Conrad Harris. Vše doplnilo pět mladých tanečníků v choreografii Matildy Sakamoto.

Hudebně byla skladba ustavena na atonální a nemetrické bázi a nesla jasné známky rukopisu skladatele, srovnatelné s dřívějšími skladbami jako je například jeho předchozí opera Master-Pieces. Celé představení probíhalo bez větších dynamických výkyvů, což je dáno nejen kompozičním stylem Petra Kotíka, ale také samotným obsazením. Výkony zpěváků byly vynikající, drobným nedostatkem byla snad jen mírná dynamická nevyrovnanost jednotlivých zpěváků. Známé houslové duo String Noise svou bravurou diváky naprosto uchvátilo. Níže posazené zpěvní polohy vytvářely zajímavé zvukové souvislosti s dvojicí houslí. Je zjevné, že interpretační schopnosti aktérů dodávaly skladbě na živosti a tahu.

Kombinace anglického zpěvního projevu s českou recitací plně korespondovala se způsobem kompoziční práce, která připomíná jakousi koláž. Několik příběhových rovin, z nichž asi nejnosnější byl recitovaný příběh s tématikou Židů ve Francii za druhé světové války, bylo pouze jakoby postaveno vedle hudební a taneční složky.

Asi nejméně výraznou složku představení tvořila pětice tanečníků, oblečených jednoduše do černých kalhot a bílých košil. Jednoduše až minimalisticky byla pojata také choreografie, sestávající především ze změn poloh v prostoru, střídání pomalých pohybů s rychlými, přecházení a častých znehybnění. Přes zjevnou snahu o využití tenze mezi dvěma a třemi tanečníky a občasné hromadné choreografické prvky působil tanec naivně a mnohdy samoúčelně. Dokonce ani občasné zatančení stylizovaného „ploužáku“ ve dvou nebo dokonce ve třech průběh příliš neoživilo. Mladá choreografka, která se mimochodem ujala i jedné z tanečních rolí, má zjevně silnou vnitřní potřebu řešit vztahovou problematiku, kterou tanec v páru samozřejmě vždy mírně evokuje, v rámci celku díla to však asi nebyla právě nejšťastnější volba.

Celkově by se výsledný tvar opery mohl jevit poněkud roztříštěný. Přijmeme-li však skladebný princip řízené náhody a vrstvení jako ustavující, vyvstane nám před očima dílo, které svou vyhraněnou estetikou nabízí další alternativu přístupu ke scénickému dílu. Bravurní výkony zpěváků a především houslového dua String Noise zase vypovídají o neomylnosti Petra Kotíka ve výběru interpretů.

 

Idin Mofakham – At the waters of Lethe / U vod Léthé
Jedním z velkých počinů festivalu NODO (a koneckonců také sesterského festivalu Ostravské dny nové hudby, který se koná napřesrok) je možnost daná mladým tvůrcům prezentovat své skladby. Tentokrát tvůrci programu oslovili mladého skladatele íránského původu Idina Samimi Mofakhama a polskou skladatelku Martynu Koseckou a svou objednávkou jim dali příležitost vytvořit a profesionálně provést novou operu s názvem At the waters of Lethe (U vod Léthé). Světová premiéra se odehrála v úterý 28. června 2016 v prostoru kulturního centra Cooltour.

Libreto zpracovala Martyna Kosecká a spojila v něm řeckou mytologii se zápletkou zasazenou do dvacátého století. Ústřední postavou je zde bohyně Léthé (v podání mezzosopranistky Almy Samimi, sestry autora), která se chystá vynést rozsudek nad postavami Carla Gesualda da Venosa (Adrian Rosas – bas), Alfreda Schnittkeho (Arash Roozbehi – baryton), Roberta Schumanna (Abdolreza Rostamian – tenor) a fiktivní postavy Edwarda Mordakea (Karol Bartosiński – kontratenor). Ostravskou bandu řídil z pozice dirigenta Rolf Gupta. Součástí komorního obsazení čítajícího deset hudebníků byla i autorka libreta, která se ujala živé elektroniky.

Idin Samimi Mofakham: At the waters of Lethe - NODO 2016 (foto Roman Polášek)
Idin Samimi Mofakham: At the waters of Lethe – NODO 2016 (foto Roman Polášek)

Už při příchodu upoutal diváky vzdálený neurčitý zvuk vycházející z reproduktorů a především velice efektní scéna, kterou vytvořila Marta Grądzka. Bublající akvárium, rozbořené sochy, antické sloupy s korintskými hlavicemi nakřivo, spadlý lustr a v ústředí scény velký rám obrazu, zavěšený našikmo. Zajímavé bylo i ustavení ansámblu, vklíněného mezi dvě poloviny hlediště. Zpěváci, nehybní na scéně už při příchodu diváků, byli výrazně mrtvolně nalíčení a oblečení do tmavých kostýmů (s výjimkou bohyně Léthé, oblečené v kontrastní světlé róbě řeckého střihu).

V rámci festivalu se jednalo o jedinou skutečně scénicky provedenou operu (snad s výjimkou skladeb Györgye Ligetiho a Petra Cíglera, kde však scéna i režijní práce byla minimalističtější). Zpěváci zpívali zpaměti, režie (Ewelina Grzechnik, Marta Grądzka) a výstavba celků byla dobře promyšlená a charaktery postav vyprofilované a herecky poměrně dobře zvládnuté. Pěvecké výkony byly na vysoké úrovni, zvláště vynikala mezzosopranistka Alma Samimi a kontratenorista Karol Bartosiński. Klasický operní pěvecký projev byl pak kombinován s recitací.

Hudebně můžeme tuto operu označit jako zcela tradiční. Přestože se zde objevují techniky hry jako je například hra s kolíčkem na kobylce u smyčců nebo pouhé znění dechu u nástrojů dechových, v zásadě se jedná o zcela jasnou skladebnou fakturu s jednoznačnými náznaky tonality a metričnosti. Při poslechu poměrně záhy vyplynul na povrch fakt, že autor je dobře proškoleným a talentovaným skladatelem, který své řemeslo ovládá. Zvláště účinně zapůsobily především dramatické scény a „quasichorální“ části, ve kterých zpívají všichni aktéři dohromady. Na druhou stranu však nelze přehlédnout jistou stylovou neukotvenost a fakt, že autor teprve hledá svou vlastní hudební polohu a řeč.

Během přibližně hodinového představení se postupně začala stále více projevovat silná přehuštěnost libreta, ve kterém se řešilo mnoho filozofických a těžko uchopitelných námětů ve velmi rychlém sledu. Pokud k tomu nevládnete angličtinou na opravdu vysoké úrovni a jste neboze odkázáni na čtení českých titulků umístěných nad scénou, začíná pro vás závod s časem: od titulků kloužete očima zpět na scénu, do levého ucha vám zní orchestr, zezadu elektronika a zpěváci vás k tomu neoblomně atakují zepředu. Když se pak náhle stane něco těžce postřehnutelného a titulky začnou svou zběsilou rychlostí přepínání připomínat spíše avantgardní soutěž v rychločtení, nějak vás přejde chuť zamýšlet se nad podstatou bytí. A pokud vás zradí i to poslední, tedy synchronizace textu zpívaného a psaného, začnete se podvědomě těšit na konec představení.

Přes tyto zjevné nedostatky však opera Idina Samimi Mofakhama, podpořená skvělými výkony zpěváků, hráčů Ostravské bandy a také vynikajícího dirigenta Rolfa Gupty, nabídla mnoho krásných momentů a rozhodně zasluhuje uznání. Stejně tak snaha tvůrců festivalu o zapojení mladých talentovaných skladatelů.

 

Petr Cígler – Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu
Ve středu 29. června byly na pořadu dvě opery. První uvedenou skladbou byla světová premiéra opery českého skladatele, hornisty, chemika a molekulárního designéra Petra Cíglera, která byla objednávkou festivalu NODO. Autoři o ní napsali: Opera Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu zkoumá vztah mezi ženou, mužem a chřestýšem ve společném domě. Dochází mezi nimi k setkáním, plným porozumění, napětí i nelítostných bitek, k setkáním, poznamenaným táhlými a zvlněnými pohyby i nesmírně rychlými a přímými výpady…

Originální námět a název má na svědomí kromě skladatele autor libreta Petr Odo Macháček. Text opery byl tedy ustaven zcela v intencích absurdního divadla a byť nepostrádal jistou příběhovost, v základě jej tvořily zdánlivě nesouvisející souvětí s častými přesmyčkami a opakováním slov. S trochou nadsázky se dá předpokládat, že vědecky založené části publika odborný výklad o chřestýši nebo s mírnou ironií pojaté herecké intermezzo, vysvětlující, že aktérka se na vědecké konference vždy pečlivě připravuje, jistě vyhovoval.

Petr Cígler: Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu - Eva Gieslová (Zpívající žena 2), Vojtěch Semerád (Zpívající muž 1), Josef Škarka (Zpívající muž 2), Aneta Bendová (Zpívající žena 1) – NODO 2016 (foto Roman Polášek)
Petr Cígler: Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu – Eva Gieslová (Zpívající žena 2), Vojtěch Semerád (Zpívající muž 1), Josef Škarka (Zpívající muž 2), Aneta Bendová (Zpívající žena 1) – NODO 2016 (foto Roman Polášek)

Velmi zajímavě bylo pojato také složení rolí, kdy dvě zpěvačky a dva zpěváci jsou alternováni a konfrontováni sebou samými v hereckých rolích. Každá role byla tedy tímto způsobem zdvojena. Klíčovou úlohu zde hrál mladý vypravěč, sedící zpočátku uprostřed publika, který přednášel mluvený text a zazářil především při velmi rychlé kadenci přednášeného textu. Rovněž interakce mezi ním a herci či zpěváky na pódiu osvěžovala jinak většinou poklidný průběh skladby. Poměrně rozsáhlý orchestr Ostravské bandy řídil Ondřej Vrabec, který je mimo jiné také stálým dirigentem také během Ostravských dnů nové hudby. Přes mírné obtíže při nástupech v rytmických pasážích skladby se opět projevila kvalita hráčů Ostravské bandy.

I v hudbě jsme byli svědky „vědeckého“ objevování hudby. Bohužel se však občas jednalo o „objevování pro objevování“. Využívání zvuků jako je přejíždění smirkovým papírem přes dřevěné desky, dech v dechových nástrojích a podobně působilo poněkud samoúčelně. V pozadí skladebné práce bylo cítit ukotvení v tradičních postupech, potřeba metricky ustavených ploch, nebo postupné stoupání po velkých sekundách, to vše v kontrastu například k mikrointervalice v orchestru i ve zpěvních hlasech nebo ke zmíněným zvukovým „objevům“.

Scenérie představení byla pojata opět minimalisticky. V popředí mezi diváky a orchestrem byl natažen ostnatý drát a vzadu na jevišti odpočívalo zaparkované Audi. Jednotlivé scény na sebe jednoduše navazovaly, což plně odpovídá zvolenému formátu práce s textem i hudebním materiálem.

Pěvecké i herecké výkony byly na dobré úrovni, k čemuž jistě přispěla důkladná příprava autora se zpěváky již před zahájením zkoušek s orchestrem a výkon instrumentalistů rovněž. Není proto divu, že i po skončení této opery byli autoři i interpreti odměněni od publika bouřlivým potleskem.

 

Richard Ayres – No. 42 (In the Alps)
Opravdovou lahůdku pak večer téhož dne nabídl Richard Ayres v podobě své opery No. 42 (In the Alps). Užitím prostředků zcela tradiční dílo, které s humorem a nadsázkou parodovalo skladby jako je Alpská symfonie Richarda Strausse a imitovalo pastorální příběhy, představovalo zcela opačnou linii způsobu soudobé kompozice.

Libreto, které si vytvořil autor sám, pojednává o Alpách, o malé holčičce, která jako jediná přežila pád letadla v horách a kterou vychovaly horské kozy, také o němém chlapci Boblim, který se dorozumíval pomocí trumpety a který, když zaslechl zpěv z nezdolatelné hory, se rozhodl, že ten hlas musí najít. Na druhé hoře sedící „špatně naložený Zeus“, který zrovna není ve své kůži a snaží se hrát na svůj roh opravdu božsky, zhluboka vydechne… Z dechu se pak stane bouře a mladého Bobliho zahubí. A dívka čeká a čeká a čeká… Trojici jednání pak rozdělují mezihry, ve kterých se pojednává o tom, jak tři různá zvířata prožívají plynutí času.

Richard Ayres: No. 42 (In the Alps) - Lydia Brotherton (Dívka) - Ostravská banda - Rolf Gupta – NODO 2016 (foto Roman Polášek)
Richard Ayres: No. 42 (In the Alps) – Lydia Brotherton (Dívka) – Ostravská banda – Rolf Gupta – NODO 2016 (foto Roman Polášek)

Ironický humor a zároveň nesmírná hloubka textu, který byl promítán pomocí titulků nad scénou, byly pak dokonale doplněny hudební produkcí. Ostravská banda pod vynikajícím vedením Rolfa Gupty podala svůj obvyklý, tedy výborný výkon. Zvláštní pozornost zasluhuje zejména mladý tubista Lukács Gergely za své sólo, evokující Diův božský roh. Rovněž sólisté, sopranistka Lydia Brotherton a trumpetista János Elmauer, podali fenomenální výkony, hodné vystavení řádu cti. Zvláště pěvecký výkon, sestávající v základě ze tří scén, kdy v první z nich zpěvačka vypjatým způsobem imitovala zpěv různých zvířat, ve druhé parodovala muzikálové árie a v závěrečné scéně, ustavené pouze na vokálech, dokázala svým klidem rozslzet nejedno divákovo oko, zasluhuje hlubokého uznání.

Jednoduchá scéna, vizuálně zajímavá už jen tím, že orchestr byl ustaven na pódiu, byla vymyšlena vkusně a úměrně potřebám inscenace. Snad jen dvě děti, které byly součástí produkce a přitom neměly žádnou souvislost s dějem ani skladbou samotnou, působily poněkud samoúčelně.

Naprosté Ayresovo skladebné a instrumentační mistrovství vtisklo skladbě, která užitím prostředků balancuje na hraně klišé, ráz veledíla. Kromě mnoha vtipných momentů působila kompozice svěže a strhla od začátku do konce. Nelze, než vyznat organizátorům projev díků za to, že sáhli i k tomuto druhu soudobé tvorby a podali tak další důkaz, že nezáleží tolik na užití prostředků, aby mohla skladba působit opravdu soudobě. A jinak, vyjádřeno závěrečnými slovy opery: Skýtská hlístice necítí vibrace… Ať je hudba rychlá, nebo pomalá… Nechápe to… Je jí to jedno.

 

Iannis Xenakis – Oresteia
Posledním představením festivalu pak byla velkolepá jevištní kompozice Iannise Xenakise Oresteia, která zazněla 30. června v Divadle Jiřího Myrona.

Již samotný vstup do sálu divadla musel na diváka zapůsobit ohromujícím dojmem. Klesaje ke svému sedadlu, měl totiž před očima jednoduchou, ale působivou scénu, na které bez hnutí stáli již připravení účinkující. To podstatné se však odehrávalo na stěnách a stropě, kam byl promítán obraz herce, recitujícího úvodní text k dílu, spolu se zvuky mořských vln, narážejících na pobřeží. Proto ti z diváků, kteří na svá místa dosedli včas, mohli cele vsát atmosféru představení ještě před jeho začátkem.

Samotná skladba vznikala v několika fázích mezi léty 1965 až 1992 a nese jednoznačně čitelné znaky Xenakisova skladebného rukopisu, využívajícího netradičních zvukových možností hudebních nástrojů nebo například mikroitervaliky. Kromě sólistů Holgera Falka (baryton) a Tamáse Schlangera (bicí) byl součástí provedení orchestr Ostravské bandy pod vedením Petra Kotíka, smíšený pěvecký sbor Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka a dětský pěvecký sbor Permoníček Karviná s vedením Stanislavy Burešové.

Iannis Xenakis: Oresteia - Canticum Ostrava, Jan Vlas, Tamás Schlager – NODO 2016 (foto Martin Popelář)
Iannis Xenakis: Oresteia – Canticum Ostrava, Jan Vlas, Tamás Schlager – NODO 2016 (foto Martin Popelář)

Děj představení je zasazen do doby po Trojské válce. Kromě příběhu jasnozřivé Kassandry pojednává o Agamemnónovi, kterého zavraždila jeho žena se svým milencem, a o Agamemnónově synovi Aigistovi. Ten se za smrt otce pomstí vlastní matce, za což ho stihne trest bohů. Poté se zde pojednává o soudu, jehož úkolem bude napravovat křivdy nebo jim předcházet. V závěru se pak pěje hymnus k poctě nového uspořádání vztahů mezi lidmi a bohy.

Po úvodní části s mužským sborem na scénu nastoupili sólisté, kteří naprosto excelentním způsobem provedli velice efektní část Kassandra. Pěvecký part, ve kterém se střídá hluboký hrudní rejstřík s falzetovými polohami, ve spojení s vypjatým a efektním partem bicích působil neotřele a velmi přesvědčivě. Ve smyslu kvality provedení se však jednalo o jakési předčasné vyvrcholení, neboť v ostatních částech, postavených především na výkonu pěveckého sboru, byly patrné značné nedostatky. Problémy s nástupy a ukončováním frází v kombinaci s poměrně suchou akustikou, která neumožnila propojení jednotlivých hlasů, působily značně rušivě. V deklamovaných částech (provázených mimochodem ve starořečtině) se tento problém ještě zveličil, v závěrečné scéně ani souhra s orchestrem nebyla příliš přesvědčivá. Vzhledem k akustickým danostem pak ani mikrointervalika ve sboru nevyzněla příliš zřetelně. Jednoduchá scéna, kterou vytvořil David Bazika, a minimalistická režie Jiřího Nekvasila, daná nejspíše omezenými možnostmi provedení v rámci festivalu, příliš nepodpořila spád představení, které tak mnohdy působilo poněkud staticky.

Celkově však považuji realizaci Xenakisovy Oresteie za mimořádný počin a i přes některé nedostatky v provedení můžeme mluvit o jedinečné a inspirující události, která měla hluboký smysl. Za pravdu by mi jistě dal i malý chlapec, sedící přede mnou, který nejenže téměř celé představení vydržel pozorně vnímat, ale na konci si ještě spolu několika dalšími diváky „zahrál“ svůj vlastní part na kousek plechu, umístěný před přestavením pod jeho sedadlem.

Festival NODO i tentokrát ukázal širokou škálu možností přístupu k soudobé opeře. Špičkové interpretační výkony, které jsou zde absolutní samozřejmostí, a dobré organizační zázemí umožňují vykonat počiny, které mají opravdu široký dopad. Přes veškeré drobné nedostatky, většinou související s obsáhlým programem festivalu (během čtyř dnů zde zaznělo šest oper, z toho tři ve světové premiéře!) nelze, než tvůrcům a organizátorům festivalu složit hlubokou poklonu. Za to, že nám umožnili být součástí tolika rozmanitých zážitků, a také za to, že se jim opět podařilo vyvolat mnoho inspirativních diskuzí. Některé z nich totiž jistě povedou k dalším tvůrčím činům!

 

Ondřej Smeykal, Mario Buzzi:
L2: Brána života!
Hudební nastudování: Marek Prášil
Dirigent: Marek Prášil (alt. Adam Sedlický)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Choreografie: Adéla Stodolová
Sbormistr: Adam Sedlický
Orchestr a sbor NDM Ostrava
Premiéra 21. dubna 2016 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava
(psáno z reprízy 26. 6. 2016)

Uvaděč na pravou míru – Jaroslav Dušek
Clemens Kuby (Hlas) – Juraj Čiernik
Clemens Kuby (Tělo) – Jan Vlas
Psycholog – Peter Svetlík
Hlavní chirurg – Martin Gurbaľ
Intuice – Martina Šnytová
Sbor – Jarmila Hašková, Jolana Kalášková, Daniela Kupčíková, Dagmar Mimrová, Vendula Nováková, Ilona Piskořová, Natálie Tichánková, Eva Villámová, Adam Grygar, Tomáš Krpec, Josef Lekeš, Lukáš Moravec
***

NODO 2016 – Dny nové opery Ostrava

György Ligeti:
Aventures & Nouvelles Aventures
Dirigent: Petr Kotík
Režie: Katharina Schmitt
Scéna: Pavel Svoboda
Světelný design: Zuzana Režná
Ostravská banda:
– Daniel Havel (flétna)
– Jan Garláthy (lesní roh)
– Tamás Schlanger (perkuse)
– Alexandr Starý (cembalo/klavír)
– Andrej Gál (violoncello)
– František Výrostko (kontrabas)
27. června v 19.00 hodin, Důl Hlubina – Staré koupelny Ostrava

Lydia Brotherton (soprán)
Lena Haselmann (mezzosoprán)
Markus Hollop (baryton)
***

Petr Kotík:
William William
Dirigent: Petr Kotík
Choreografie: Matilda Sakamoto
Světelný design: Zuzana Režná
String Noise, houslové duo:
– Pauline Kim Harris
– Conrad Harris
27. června v 20.30 hodin, Důl Hlubina – Staré koupelny Ostrava

Kurtizána – Alma Samimi (soprán)
Přítel – Markus Hollop (baryton)
Timon – Adrian Rosas (bas)
Tanec – Matilda Sakamoto, Colin Fuller, Rei Masatomi, Isabelle Ayers, Giordano Bozza
Vypravěčka – Miroslava Georgievová
***

Idin Samimi Mofakham:
At the Waters of Lethe
Dirigent: Rolf Gupta
Režie a scéna: Ewelina Grzechnik, Marta Grądzka
Živá elektronika: Martyna Kosecka
Ostravská banda, komorní orchestr
Spectro Center for New Music
28. června 2016 Cooltour Ostrava

Léthé – Alma Samimi (mezzosoprán)
Robert Schumann – Abdolreza Rostamian (tenor)
Edward Mordake – Karol Bartosiński (kontratenor)
Alfred Schnittke – Arash Roozbehi (baryton)
Carlo Gesualdo da Venosa – Adrian Rosas (bas)
***

Petr Cígler:
Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu
Dirigent: Ondřej Vrabec
Režie: Petr Odo Macháček
Scéna: David Bazika
Ostravská banda, komorní orchestr
29. června 2016 v 18.30 hodin, Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Zpívající žena 1 – Aneta Bendová (soprán)
Zpívající žena 2 – Eva Gieslová (soprán)
Zpívající muž 1 – Vojtěch Semerád (tenor)
Zpívající muž 2 – Josef Škarka (baryton)

Divadlo Kámen:
– Mluvící žena 1 – Zdeňka Brychtová
– Mluvící žena 2 – Lenka Chadimová
– Mluvící muž 1 – Vladimir Benderski
– Mluvící muž 2 – Jiří Šimek
***

Richard Ayres:
No. 42 (In the Alps)
Dirigent: Rolf Gupta
Režie: Jan Horák, Michal Pěchouček
Scéna: Michal Pěchouček
Výtvarná spolupráce: Dominik Garajský
Ostravská banda, komorní orchestr
Lukács Gergely (tuba)
29. června 2016 ve 20.30 hodin, Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Dívka – Lydia Brotherton (soprán)
Bobli – János Elmauer (trubka)
Děti – Johana Matre, Matyáš Hřebík
***

Iannis Xenakis:
Oresteia
Dirigent: Petr Kotík
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: David Bazika
Sbormistr Canticum Ostrava: Jurij Galatenko
Ostravská banda, komorní orchestr
Canticum Ostrava
Sbormistryně Dětského sboru Permoníček Karviná: Stanislava Burešová
Dětský sbor Permoníček Karviná
30. června 2016 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava

Holger Falk (baryton)
Tamás Schlager (perkuse)

www.newmusicostrava.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat