Norma jako jedinečné drama duší

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Norma (premiéra 1831, Teatro Alla Scala)O dva dny později v dopise svému strýci Vincenzovi Ferlitovi vypočítával příčiny neúspěchu premiéry. Pěvci byli unaveni náročnými zkouškami (dokonce ještě v den premiéry se zkoušelo celé druhé jednání) a nezpívali dobře. Pak tu byly vnější důvody, typické nejen pro divadelní svět – intriky. Stála za nimi, jak Bellini napsal, „velmi bohatá žena“. Chorobně žárlivý a závistivý Bellini své utkvělé pocity vyjadřoval v mnoha dopisech i osobně na veřejnosti, neunikl jim ani Donizetti, kterého zpočátku, během konzervatorních studií, obdivoval a považoval za přítele. Jak Belliniho sláva stoupala, bedlivě střežil jakýkoliv úspěch svých kolegů, neustále si představoval – pravda, někdy oprávněně – že proti němu spřádají intriky. Za obzvlášť zdatného intrikána proti své osobě považoval i v té době uznávaného Giovanniho Paciniho a ten byl podle Belliniho v pozadí nepříznivého přijetí premiéry Normy. Ona „velmi bohatá žena“ byla totiž hraběnka Giulia Samoyloff (Julia Pavlovna Samojlova), rozená von der Pahlen, která po rozchodu se svým prvním manželem, hrabětem Nikolajem Samojlovem, odešla z Ruska a žila rušným uměleckým životem ve vile nedaleko Milána; hostila zde řadu známých osobností včetně Turgeněva či Donizettiho. Se svými milostnými aférami se netajila, patřila k nim i tříletá známost s Giovannim Pacinim, jehož dceru Amaziliu adoptovala. A právě tato hraběnka Samoyloff prý na premiéře vyprovokovala hlasité antibelliniovské protesty. Anebo k nim alespoň přispěla, protože je celkem možné, že publikum bylo pouze podrážděné: po idylické Náměsíčné očekávalo podobné dílo, a místo toho dostalo živelnou smršť tragických vášní. Překvapení jistě přinesly i změny v tradičním schématu belcantové formy, o nichž bude řeč později. Jisté je, že druhé představení bylo úspěšnější a poté obdiv k Normě už jen vzrůstal. Jen v první sezoně ji La Scala uvedla devětatřicet krát a zprávy z dalších italských měst (Neapol, Bergamo, Benátky, Řím) byly více než pozitivní. 11. května 1833 Normu uvádí Dvorní opera ve Vídni, 31. května 1833 King’s Theatre v Londýně a v následujících pěti letech se objevila ve třinácti zemích – včetně Ameriky, Kuby a Mexika.

Do Prahy doputovala Norma už v roce 1835, kdy zazněla italsky ve Stavovském divadle. Národní divadlo nejprve převzalo inscenaci z Prozatímního divadla a uvedlo ji v českém překladu Václava Aloise Svobody 5. října 1884. Pak následovala čtyři další nastudování, naposledy v listopadu 2007.

Lilli LehmannV Novém německém divadle byla Norma uvedena vlastním souborem jen jednou, a to v německém překladu (premiéra 3. září 1899, dirigent Desider Markus, režii měl sám první ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann, obnovená premiéra 1905). 24. února 1903 se v titulní roli představila již zmiňovaná německá sopranistka Lilli Lehmann (1848–1929), proslulá svou univerzálností. Cestu k renomé jedné z největších wagnerovských pěvkyň své doby stejně jako ideální mozartovské interpretky a Belliniho Normy nastoupila v Praze, kde v roce 1865 debutovala ve svých sedmnácti letech ve Stavovském divadle.

Wagnerova árie pro Orovesa
K obdivovatelům Normy se připojil i Richard Wagner. Operu několikrát dirigoval za svého angažmá v Rize, v prosinci 1837, a když v září 1839 přijel do Paříže, dokonce připsal árii pro Normina otce a vůdce druidů Orovesa s doprovodem mužského sboru Norma il predisse, o Druidi, WWV 52, na slova jakéhosi italského politického uprchlíka. Měla nahradit výstup Orovesa s galskými vojáky v druhém dějství Ah! del Tebro al giogo indegno.

Luigi LablacheNejslavnější italský basista té doby, Luigi Lablache, který tuto roli tehdy v pařížském Théâtre Italien zpíval, ale Wagnerovu árii zdvořile odmítl; tiskem byla árie vydána až v roce 1914 u Breitkopfa & Härtela v Lipsku. V této souvislosti dodejme, že o nové árii pro Lablacha/Orovesa uvažoval už o čtyři roky dřív sám Bellini. Když měla být Norma představena v pařížském Théâtre Italien, napsal Bellini v březnu 1835 svému příteli Francesku Florimovi, že ho vedení divadla požádalo, zda by zvážil určité změny: „Zamýšlel bych napsat novou kavatinu a árii pro Polliona; připravit duet pro něho a Adalgisu v prvním dějství namísto původního duetu, který je chladný; napsat něco pro Lablacheho (Oroveso) v druhém dějství, buď sólovou scénu, nebo duet; a konečně novou předehru a také tu a tam upravit instrumentaci.” Jak je vidět, nebyla by to bývala jen „určitá změna“, ale pořádná revize.

Vraťme se k Wagnerovi a jeho hodnocení Normy: „Touto operou se Bellini nepochybně povznesl k nejvyšším vrcholům svého nadání. V dnešní době romantických extravagancí a přepjatého vzruchu oněch takzvaných hudebních atrakcí přichází s fenoménem, jejž lze jen stěží docenit. Dějová linie, oproštěná od veškerých teatrálních triků a oslnivých efektů, vám navozuje instinktivní připomínku řecké tragédie. Snad se tomu, co vyjádřil Schiller ve své Nevěstě messinské, totiž že chová naději v dokonalou obrodu antické tragédie na našich jevištích, a to v operním hávu, dostane nového opodstatnění právě v této Normě! Ukažte mi někoho, kdo dokáže najít obdobný spirituální portrét, jenž by byl vypracovaný dokonaleji než právě ztvárnění téhle divoké galské kněžky… Každičký emoční prvek se tu vyjevuje v naprosté plasticitě, pranic tu není toliko bezobsažně pospojováno… Nemusíme se stydět při jejím poslechu za slzu dojetí… Lidé si myslí, že celou italskou školu a zejména Belliniho nenávidím. Ne, a tisíckrát ne! Bellini je jedním z mých oblíbených, neboť jeho hudba je silně procítěná a úzce spojená se slovy…“ (Richard Wagner: Bellini. Ein Wort zu seiner Zeit |Slovo v pravý čas, in: Zuschauer [Riga], 7. a 19. prosince 1837)

Hudba Normy
Norma je všeobecně pokládána za Belliniho vrcholné dílo a za důležitý mezník v dějinách operního žánru. Ačkoliv se Bellini držel schématu belcantové čtyřdílné formy scena ed aria s čísly recitativo – cantabile – recitativo – cabaletta, obohatil je o několik zajímavých změn, jež se v jeho době mohly jevit jako poměrně radikální. První jednání otevírá sólovým výstupem namísto tradičního ansámblu. V jeho závěru se pak místo obvyklého velkého ansámblového výstupu se sborem a hlavními aktéry soustředí výlučně na klíčový milostný trojúhelník, Normu, Pollioneho a Adalgisu. Druhé jednání zahajuje Normino rostoucí odhodlání zabít obě děti, ale nikoli v podobě árie, nýbrž dramatické deklamační scény. Opera jako celek má vlastně pouhé dvě árie v pravém slova smyslu, jednu určenou Normě (Casta diva), druhou Pollionemu (Meco all’altar di Venere), přičemž Adalgisa se musí spokojit s krátkou preghierou, tedy modlitbou (Deh! proteggimi, o Dio!), a Orovesův výstup Ah! del Tebro al giogo indegno je realizován s doprovodem sboru. Sbor se ostatně na sólových scénách podílí často a platí to i pro nejslavnější číslo opery, Norminu árii Casta diva.

Ve finále opery pak hrdinka místo očekávané vášnivé cabaletty či ronda se sborem odchází společně s Pollionem na smrt na hranici. Norma je skutečným dramatem duší, žádnou grand opérou francouzského ražení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bellini: Norma (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="186087" size="small"]

Mohlo by vás zajímat