Norma jako jedinečné drama duší

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Bellini v Normě směřuje k sevřenějšímu tvaru, v němž je kladen důraz na originálnější, přiléhavější a důslednější hudební zpracování dramatického děje. V dramaturgické výstavbě usiluje o prokřížení scén, takže nevzniká dojem volného sledu jednotlivých čísel. Zásluhu na tom má motivické propojení jednotlivých výjevů a také silné rozostření hranice mezi recitativem a árií či ansámblem. Do árií se promítá deklamatorní styl, recitativy jsou melodicky živější a vzrušenější; neplní jen tradiční funkci přípravy dramatické situace, z nichž pak vycházejí oba díly árie, ale jsou i emocionální výpovědí. Takzvané canto declamato se od Cizinky (1829) stává typickým znakem Belliniho rukopisu, a pokud od něj skladatel začátkem roku 1831 poněkud ustoupil v Náměsíčné ve znamení návratu ke zdobené linii, pro Normu to už opět platí v plné míře. S výjimkou árie Casta diva je řada scén relativně deklamatorních s využitím jednodušší ornamentiky jako appoggiatury namísto propracovaných složitých dekorativních koloraturních forem. V Náměsíčné se setkáváme poprvé s Belliniho novým stylem „dlouhé melodie“, široce rozklenuté, pomalé melodie nad arpeggiovaným basem. Příkladem je árie Aminy Ah! non credea mirarti ve finále druhém dějství; v Normě, v níž tyto melodie tak chválil Verdi, je to Normina Casta diva a Oh non tremare, o perfido z finále prvního dějství.

V Belliniho melodiích je text přesně deklamován, slovní i hudební přízvuk se shodují. Integrace slova a hudby vedla Belliniho současníky k označení jeho hudby jako filosofica. Tento termín se vztahoval rovněž k psychologickému přístupu skladatele k postavám a jejich emocionálním pochodům, k psychologicky zřetelně definovaným charakterům postav, neboli, jak už bylo řečeno, vyjadřoval skutečnost, že Bellini věnoval vztahu slova a hudby mnohem více pozornosti než jeho předchůdci.

Co se týče instrumentace Normy, víme, že v italských divadlech byly velké operní orchestry běžně používány již v průběhu osmnáctého století, nicméně zpěvní hlas byl nejdůležitější a operní skladatelé traktovali orchestrální doprovod vždycky s ohledem na zpěv. I v Normě orchestr skutečně jen doprovází, přesto se zdá, že Bellini byl erudovanější i dramaticky obratnější, než o něm soudil Verdi. Prvky jako tónové posuny, pomlky a prodlevy tu jsou propracovány se stejnou pečlivostí jako výraznější expresivní gesta – houslové allegro agitato nebo pokradmu plíživé hluboké smyčce navozující hrozbu nebezpečí, opakované tóny naznačují vnitřní nepokoj, je zde široká paleta barev dřevěných dechů.

Ale i když je Norma svrchovaným hudebně dramatickým dílem, je v nemenší míře manifestací belcanta, její těžiště zůstává v sólové pěvecké linii. Bellini byl mistrem melodie, jeho melodická invence je nevyčerpatelná, nekonečná. Norminu rozpolcenost a vysoce komplikovanou povahu, zmítanou nekontrolovatelnými střídavými záchvaty lásky a nenávisti, pýchy a pokory, tolerance i pomstychtivosti, skladatel sugestivně vykreslil jak v ústřední árii Casta diva, tak ve skvělých duetech a triích s Pollionem a Adalgisou. Nároky na vokální technickou výbavu představitelky Normy jsou extrémní, koloratury však nejsou nástrojem samoúčelné technické ekvilibristiky; jsou začleněny do melodie jako výrazově bohatá melismata sloužící k expresivnímu vyjádření krajních poloh emočního spektra titulní hrdinky.
***

Zhruba dvacet let po premiéře vytlačují Normu z repertoáru evropských divadel opery Giuseppa Verdiho a Richarda Wagnera. Definitivní soumrak belcanta nastal na přelomu devatenáctého a dvacátého století, s nástupem Giacoma Pucciniho, Pietra Mascagniho a Ruggera Leoncavalla a verismu, který se vzdal nuancí belcanta ve prospěch realistického výrazu. V důsledku toho vymizeli pěvci, kteří by byli schopni opery belcanta stylově interpretovat. Návrat řady belcantových děl, a to triumfální, zahájila, jak víme, řecká sopranistka Maria Callas. Její zásluhou získala Belliniho díla od poloviny dvacátého století nový status a Norma atribut nejvýznamnější italské hudební tragédie před Verdim. Došlo ke zvláštní symbióze: teprve role Normy učinila z Marie Callas primadonnu assolutu a pěvkyně naopak dopomohla opeře k nové slávě. Tím, čím byla pro Normu devatenáctého století Giuditta Pasta, byla pro století dvacáté Maria Callas. A pro století jednadvacáté Edita Gruberová. Ta od svého debutu v této roli 21. dubna 2003 v Tokiu nastavila další svrchované modelové parametry pro interpretaci druidské velekněžky.

Vincenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Enrico Dovico
Režie: Tomo Sugao
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Adolf Melichar
Světelný design: Wolfgang Goebbel
Video: Stanislaw Zaleski
Pohybová spolupráce: Petr Jirsa
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Koncertní mistři: Radovan Šandera / Štěpán Kaniak
Premiéry 2. a 4. října 2015 Státní opera Praha

Norma – Marie Fajtová
Adalgisa – Jana Horáková Levicová
Pollione – Aleš Briscein
Oroveso – Jiří Sulženko
Clotilde – Sylva Čmugrová
Flavio – Václav Cikánek
Kněžka – Gabriela Pešinová / Eliška Sedláková

www.narodni-divadlo.cz

 

Foto archiv ND Praha, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bellini: Norma (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="186087" size="small"]

Mohlo by vás zajímat