Norman Lebrecht: Zpívají ptáci hlasitěji?

Švédská Sopranistka Elisabeth Söderström jednou poznamenala, že za nejhlasitější zvuk na světě považuje, když se do toho sopranistka na scéně pořádně opře. To bylo v době jejího debutu v roce 1947 ve Stockholmu. Dlouho před vznikem nadzvukových letů, vrtáním silnic, hlučnou dopravou a zesilovanou hudbou. Columbia ještě ani nevyráběla hudební přehrávače. Söderström tehdy říkala pravdu.

Nebyla ale v žádném případě nejhlasitější ve městě. Když Birgit Nilsson zpívala Wagnera, praskalo sklo. Jussi Björling zase plašil svým zpěvem koně na vzdálených polích. Těžko říci proč se na severu rodily největší hlasy. Všechny je zastínila Kirsten Flagstad. Shodou okolností vystupovala také v roce 1947 v Covent Gardenu. Když jsem o tom psal, setkal jsem se s angličankou Constancí Shacklock, dcerou farmáře z Nottinghamshiru. Patřila mezi zpěváky – samouky angažované do inscenace a poprvé viděla Flagstad, jak tiše sedí v rohu a plete. Byl teplý letní den, z otevřených oken bylo slyšet hluk trhu s ovocem a zeleninou.

Když přišel její výstup, odložila Flagstad pletení, zkřížila na hrudi své mocné vikingské paže a začla zpívat. Nosičům na trhu padal náklad z rukou. Všechno se zastavilo. „Nikdy jsem neslyšela takový zvuk“, řekla mi Shacklocková. „Chtěla jsem být jako ona“.

V epoše amplifikované hudby jsme úplně ztratili ten fyzický pocit ohromení zvukem, když sopranistka zazpívá naplno. Nejhlasitější operní hlas dneška patří Nině Stemme, také Švédce. Ač je opravdu impozantní, neřekl bych, že dnes může působit tak omračující šok, jako Flagstad nebo Nilsson v době, kdy nic na světě neznělo hlasitěji než 100 decibelů.

V druhé půlce 20. století se naše smysly okolním hlukem otupily. Posloucháme hudbu ve sluchátkách často hlasitěji, než bychom měli a potom si stěžujeme, že opera na živo nás nebere tolik, jak tomu bylo dříve. Zavinili jsme si to sami. Frank Sinatra, který zpíval na mikrofon, je zachycen ve videu, kde se slzami v očích sleduje, jak My way zpívá Luciano Pavarotti. Komu z nich píseň padla lépe? Sinatra smutně přiznává, že jeho vlastní intepretace je jenom stínem.

A nyní na nás přes noc sestoupila náprava. Veškerý hluk ustal – žádná letadla, auta nebo vlaky. Tři dny jsem poslouchal jenom ptačí zpěv a obdivoval jeho bohatost a hlasitost. Je vůbec možné, že by teď zpívali hlasitěji? Ornitologové, které oslovilo BBC, však tvrdí úplný opak: ptáci teď zpívají tišeji, protože nemusí soutěžit s auty, aby jejich milostný zpěv dolehl k opačnému pohlaví. Ať je to tak, či onak, funguje to. Poprvé za dobu, co žiji v centru Londýna, začali ptáci hnízdit na mé zahradě.

A jestli ptáci byli ti první, komu omezení pomohla, jsme teď na řadě my. Lidé si všímají, že ptačí umělci vytvořili jasné téma s variačním opakováním a závěrem na lehkou dobu, často končícím na vysokém tónu, aby vyvolali odezvu. Aha, tak se to dělá? Například francouzský skladatel Olivier Messiaen založil většinu své tvorby na ptačím zpěvu. Uvězněn v německém zajateckém táboře v Polsku, daleko od domova, napsal Kvartet pro konec času, kde to jen švitoří napodobovaným ptačím zpěvem a zařadil sem také větu nazvanou ‘Abime des oiseaux’ – Propast ptáků. Nikdy na mě tato část ani jiné Messiaenovy nápodoby ptáků nezapůsobily, včetně jeho nekonečného a pohříchu literárního Katalogu ptáků. Upřímně, ptáci to prostě umí sami lépe.

Podobně rezervovaný přístup mám ke švitoření slavíka v Beethovenově Pastorální symfonii a Mahlerově Třetí. Stejně to dělá Ravel, Janáček, stejně jako Schumann, Grieg, Liszt a mnoho dalších. Pokaždé když slyším nápodobu ptačího zpěvu v klasické hudbě, mám takový pocit méněcennosti. Ptáci jsou úžasná, dokonalá stvoření. Lidští skladatelé jsou zarputilí snaživci, spíš konstruktéři. Copak jsme se ještě od ptáků naučili? Tempo, výšku not a dynamiku. Ptáci nezpívají ani falešně ani nerytmicky. V těchto dnech, kdy nemohu poslouchat operu v jejím přirozeném prostředí, chodím na hodiny zpěvu ke drozdům a červenkám. Pozoruji jejich bránici a hrdlo, když vypouští tóny. Když se potom uchýlím k poslechu operních záznamů, slýchám většinou tlak a úsilí.

Britská oratorní altistka Isobel Baillie –  představitelka téměř vyhynulého druhu kontraalt – žila podle hesla, kterým pojmenovala své memoáry: “Nikdy nezpívej hlasitěji, než krásně.” Toto přesvědčení se jí vyplatilo. Za svůj život odtrilkovala přes tisíc provedení Mesiáše a ještě v 79 natáčela desky. Nikdy hlasitěji, než kolik je potřeba.

Nemůžeme ale obviňovat pěvce za to, že musejí zvyšovat hlas. Mnoho jich k tomu bylo dohnáno šikanou surovců, jako byl Herbert von Karajan, který zničil mnoho nadějných hlasů, nebo Georg Solti, kterému nebylo nic dost nahlas. I když jsem Soltiho měl rád, jeho heavy-metalová éra u Chicago Symphony Orchestra převálcovala ostatní americké orchestry, které začaly soutěžit o decibely, ke škodě citlivosti. Hodnotu orchestru primárně určovala hlasitost. Nikdo si netroufl zahrát pianissimo.

Ta pauza, která nám byla nařízena koronavirem – žádné velké koncerty v příštím roce, žádní nahluchlí starší posluchači na koncertech, byť menší akce možná budou povoleny. To je šance opravit pokřivení vzniklá v posledním půlstoletí. Potřebujeme přeladit naše uši, abychom mohli tiše naslouchat. A v roce 2021 nebo 2022, až budu moci navštívit operu nebo koncertní sál a poslechnout si Mahlerovu Šestou nebo Straussovu Salome, těším se na navrácení ztraceného pocitu z doby před zesilovanou hudbou, toho vzrušení z útočícího zvuku sopranistky na scéně, nejhlasitějšího zvuku na světě.