Nová Věc Makropulos ve Vídni s rozporuplnými ohlasy

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Věc Makropulos Leoše Janáčka
Premiéra ve Vídeňské státní opeře

Leoš Janáček je autorem nádherných „oper o ženách“ a častá uvedení Její pastorkyně a Káti Kabanové tomu odpovídají. Nejvíc ovšem z jeho ženských postav fascinuje víc než třísetletá Emilia Marty, a přesto nedokáže „své“ opeře Věc Makropulos zjednat v repertoáru pevné místo. Proč asi?

Odpověď je prostá. Libreto je příliš nejasné, roztrhané, roztříštěné a nesoustředěné. Na jevišti je neustále mnoho lidí a čeština nutí odhadem devadesát, ne-li víc procent diváků upírat oči na překlad, aby aspoň částečně mohli sledovat, o co jde. Je to dílo, které je navzdory velmi zajímavým a nádherným hudebním úsekům pro všechny zúčastněné – interprety i publikum – nadmíru těžké.

Dodatečně je lehké udílet rady – možná si měl Janáček přizvat nějakého schopného dramatika (nebo aspoň dramaturga), který by pro něj z komedie (!) Karla Čapka vytvořil alespoň trochu jasný, napínavý děj – on si však dílo upravil sám. A tak už sám o sobě zmatený příběh ženy, která díky elixíru vyrobenému jejím otcem na dvoře Rudolfa II. žije víc než tři sta let, postrádá jakoukoli přesvědčivost.

První dějství se motá kolem sto let trvajícího procesu, v němž se nikdo nevyzná. Jeden z protagonistů, Gregor, je potomkem operní divy a vede spor o dědictví s Jaroslavem Prusem. Ve druhém dějství se tato diva – velká zpěvačka – objeví v divadle „po představení“, aniž by ta scéna nějak přispěla k objasnění příběhu a je tu vlastně jen proto, aby představitelku umístila do divadelního prostředí. Teprve ve třetím jednání může v jakési skoro „šílené scéně“ vykřičet svůj podivný osud a nakonec rezignovat…

L. Janáček: Věc Makropulos - Laura Aikin (Emilia Marty) - WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
L. Janáček: Věc Makropulos – Laura Aikin (Emilia Marty) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Režisérovi Peteru Steinovi ovšem může být Vídeňská státní opera hodně vděčná. Mohl si to také usnadnit a ten obsahový slepenec postavit na jeviště bez jakéhokoli pokusu o vysvětlení (i to už tady bylo!). Ale Stein, který vždy cítí závazek vůči tomu, co sledoval autor díla (u dnešních režisérů výjimka), vytváří s pomocí Ferdinanda Wögerbauera vždy přesné dějiště. Zde jsme v advokátní kanceláři, jejíž zdi jsou obloženy pořadači s případy několika staletí. Divadlo na divadle tam, kde sedí diva na jevišti a v pozadí je operní hlediště, ve středu scény její „trůn“. Tak se aspoň logicky seřadí to, co je pro děj podstatné. A nakonec pokoj v jejím bytě, věcné zařízení z dvacátých let, kde Emilie získá od Pruse „přes postel“ tři sta let starý dokument a postupně se objeví i ostatní postavy (pokud nejsou mezitím mrtvy), aby děj dovedly do konce.

Peter Stein se snaží dát každé postavě obrys, i když mnohé z nich nemají v ději žádnou funkci. A staví – s pomocí kostýmu (Annamaria Heinreich) – zřetelně do centra Emilii, fascinující, enigmatickou a rozervanou postavu. Aby se publikum v tom hemžení v kanceláři, v divadle a v ložnici mohlo aspoň něčeho držet.

Stein tak pracuje s operou jako s divadelní hrou, jako „interpretace“ mu to stačí a nic lepšího pro dílo a pro Janáčka nemohl udělat. Myšlenková výpověď, že není nic lákavého žít déle, než je normální lidská existence, je nasnadě – a víc se přidat ani vydobýt nedalo. Tak zažíváme skutečné vyprávění příběhu, v jasném světle domnělé reality, bez úniku k čemusi difúznímu. Řemeslně suverénní vklad.

Emilii Marty zpívá Laura Aikin jako elegantní divu dvacátých let (připomíná vévodkyni z Windsoru [Wallis Simpson], když ještě byla atraktivní). Nádech umělosti, který ji obklopuje, je součástí konceptu – ve velkém monologu zoufalství ve třetím dějství tak může nechat všecko za sebou, odhodit chlad a pořádně vybuchnout. Příšerně působící a přitom srozumitelný je závěrečný efekt, když se objeví jako mumie, ovšem jako taková ta hnědá scvrklá mumie, nikoli bílé strašidlo. Hlasově je představitelka, která se naprosto samozřejmě věnuje moderní hudbě, pro roli zcela způsobilá, výšky znějí vždy dobře, střední poloha ne vždycky.

L. Janáček: Věc Makropulos - Laura Aikin (Emilia Marty), Ľudovít Ludha (Albert Gregor) - WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
L. Janáček: Věc Makropulos – Laura Aikin (Emilia Marty), Ľudovít Ludha (Albert Gregor) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Náhradník Ľudovít Ludha mohl přejít bez problémů z inscenace opery v Bratislavě, s rolí neměl žádné zjevné problémy. Emiliin „nemanželský“ potomek bojuje v prvním dějství o dědictví proti Markusu Marquardtovi jako silný a také „morálně“ sebevědomý občan, který se svých peněz nechce vzdát – energický zjev. Pokud oba pánové občas hlasově přepínali, je to u Janáčka méně důležité než u belcanta…

Mladý pár má v ději jen malý podíl, úkolem Margarity Gritskové (Krista) je Emilii zbožňovat jako umělkyni, ale může pouze ukázat, že je hezká. Carlos Osuna Kristu jako Prusův syn dlouho tenorálně obtěžuje (na divadelním trůnu ve druhém dějství, což nepůsobí právě přesvědčivě), aby s vlajícím praporem přeběhl k Emilii a ve třetím jednání, protože spáchá sebevraždu, se už neobjevil.

Humorná role je starý Emiliin ctitel v její dřívější inkarnaci jako cikánky – výtečného Heinze Zednika za to v posledním dějství odtáhnou dva zřízenci blázince. V advokátní kanceláři kralují velkým hlasovým objemem Wolfgang Bankl a nervní faktotum Thomas Ebenstein, který ale nepostrádá eleganci. V druhém dějství se objeví Marcus Pelz jako strojník a Aura Twarowska jako uklízečka a ve třetím Ilseyar Khayrullova jako komorná.

Je velmi nespravedlivé, že Franz Welser-Möst, který Janáčkův cyklus inicioval, nebyl k nastudování díla povolán zpět. Státní opera však rozhodně získala v Jakubu Hrůšovi důstojného interpreta, cítíme jeho láskyplný vztah k hudbě, který se i při zdánlivém parlandu zpěváků stále žene vpřed ke skvělým vrcholům (zejména ve finále, což také prospívá následujícímu aplausu).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Věc Makropulos (Wiener Staatsoper)

[Celkem: 15    Průměr: 3.7/5]

Související články


Napsat komentář