Nová vídeňská Rusalka – promyšlená linie

S hodnocením nové inscenace Dvořákovy Rusalky ve vídeňské Státní opeře z pera tamních kritiků (ná&scaron; výběr ze zahraničních recenzí najdete zde) lze jednoznačně souhlasit, pokud jde o celkovou hudební stránku, v mnohém i po stránce pěveckých výkonů. Žebříčky jsou o&scaron;idné, ale fenomenální výkon Krassimiry Stoyanové je bez debaty na &scaron;pici. Nejde jen o zpěv, technicky dokonalý, čistý, zářivý ve v&scaron;ech polohách, s nuancemi něhy, touhy, zklamání, zoufalství i zloby; Stoyanova je dokonalá i herecky, v pohybové stránce i mimice.Men&scaron;í plocha, která je v opeře přidělena Cizí kněžně, sice mnoho hereckého ani pěveckého prostoru neposkytuje, Monika Bohinec ale dodala této panovačné intrikánce bez skrupulí kovově opalizující hlas, vzne&scaron;enost a přes tradiční rudou barvu kostýmu a sliby požáru vá&scaron;ně z ní vyzařoval mrazivý chlad, když směrem k Princi pohrdavě vrhne slova &bdquo;pospě&scaron;te za svou vyvolenou!“ Osobně bych na třetí místo dala tři žínky (elfy). Snad nikdy jsem nesly&scaron;ela tak krásně barevně sladěné a sezpívané trio. A pak Günther Groissböck jako Vodník. Ta podivná rodina pod vodou, v níž má mít hlavní slovo, mu dělá starosti, &bdquo;trojčata“ si z něj utahují a Rusalčiny podivné touhy po lidském světě ho děsí, až mu ulítne ruka, ale ten políček vzpurné Rusalce je naprosto logický, a také – jak už to v takových případech je – málo platný, neposlu&scaron;ná dcera si jen je&scaron;tě víc trvá na svém. Jeho rezignované &bdquo;Ježibabu si zavolej“ pak zní jako to obvyklé &bdquo;tohle si vyřiď s mámou“. A v té, v bytosti ovládající kouzla, soucit není, možná je i ráda, že se zbaví neposlu&scaron;ného elementu. Na mě pěvecký výkon Janiny Baechle v roli Ježibaby působil v prvním jednání poněkud mdle (na rozdíl od hodnocení vídeňských kritiků, kteří nevýraznost přisuzovali naopak Cizí kněžně), rozhodně byla působivěj&scaron;í ve třetím dějství než v prvním. A konečně – je skutečně &scaron;koda, že Michael Schade jako Princ na úroveň ostatních představitelů nedosáhl. Dalo se to předpokládat, jeho hlasový typ nesliboval Prince, jakého bychom si přáli. Schade, vynikající koncertní pěvec, zpívá jakoby každou slabiku zvlá&scaron;ť, schází mu schopnost vytvořit plynulou melodickou linii, kterou part Prince nezbytně potřebuje. I když odpustíme, že se mu céčko při vrcholném &bdquo;mír mi přej“ zlomilo; najížděl na ně opatrně, ale jen tím prozradil, že takto vystavěnou melodickou &scaron;pičku nezvládá, a potvrdilo to i předchozí souboj s rolí, až příli&scaron; viditelný. Bohužel ani hereckým projevem nemohl přesvědčit. Postávání a pobíhání důvěryhodný prožitek nenahradí. Nejhůře ze v&scaron;ech se také vyrovnal s če&scaron;tinou.Režie Sven-Erica Bechtolfa má jednotnou, promy&scaron;lenou linii. Často se stává, že má režisér nápad, jenž mu nevystačí na celé dílo, a nakonec se ukáže, že je nucen postupovat proti libretu i hudbě. Bechtolfova Rusalka zůstala pohádkou, ale pohádky vznikaly a vyprávěly se proto, aby sdělovaly cosi lidem o lidech, a tato Rusalka to činí. Dvě scény, k nimž měli vídeň&scaron;tí kritikové výhrady, mně naopak při&scaron;ly naprosto logické a odpovídající celé koncepci. Na místě polonézy v druhém dějství je pantomima (Dvořák přece nechtěl mít na tomto místě &bdquo;balet“). Je to svatební noc mladého páru: nevěsta zdě&scaron;ená z toho, co se s ní bude dít, a novomanžel, v němž se před svatebním ložem probudí zvíře. A to v&scaron;e sleduje Rusalka, drží své připravené svatební &scaron;aty a kytici a její lidská du&scaron;e, po níž tak toužila, symbolicky krvácí spolu se ztraceným panenstvím nevěsty. A stejně tak logická je ve třetím dějství scéna v lese, kdy se Kuchtík stane obětí krvelačnosti Ježibaby (vždyť ona přece vyhrožuje, že si z něj udělá pečeni), ale není to kanibalská scéna, jak psali novináři, je to scéna vampýrská. Tři žínky – elfové zpívají o zlatých vláskách, bílých ručkách a krásném tílku a přitom vychutnávají lidskou krev.Kuchtík je oběť nevinná, ale pomsta za zhrzenou Rusalku si nevybírá. Hajný a Kuchtík své komické &bdquo;scherzo“ provedli bez přehánění a zvrat, kdy ne&scaron;ťastného Kuchtíka Ježibaba zahalí do péřového plá&scaron;tě a podřízne, zcela korespondoval s hudbou. (Pro informaci: pokud vídeň&scaron;tí kritikové psali, že se jedná o první kompletní provedení Rusalky ve Státní opeře, poukazovali na inscenaci z roku 1988, v níž byla role Kuchtíka &scaron;krtnuta). V této inscenaci korespondovalo v&scaron;echno, neboť Sven-Eric Bechtolf je režisérem, který dokonale zná partituru. Každé gesto, pohyb a zvrat nálady přesně odpovídaly hudbě. V souladu s výkladem byla i výtvarná stránka. V prvním a třetím dějství stromové pahýly v popředí a &bdquo;buňky“ obydlí vodních bytostí v pozadí, s oknem, simulujícím vodní hladinu: díváme se na ni ze dna jezera, když Rusalka vypráví, jak houpá ve své náruči koupajícího se Prince, i ze břehu, kdy vidíme rodinu vodních bytostí sedět u stolu. Okno hraje roli i ve druhém jednání, když se otevře do zámeckého parku, v němž se ze spleti větví vynoří sbor (oblečený v černém) a zpívá a v květinách bílých na cestě, či Vodník a žínky pozorují dění uvnitř zámku a chystají mstu.Obrovský úspěch mělo hudební nastudování Jiřího Bělohlávka, a plně po právu. Dvořákova partitura je instrumentační klenot, a zde zářil v&scaron;emi barvami. Publikum dirigentův příchod po každé přestávce vítalo potleskem a voláním a v závěru se mu dostalo ovací srovnatelných s těmi, kterými odměnilo hlavní představitelku. Lze jen doufat, že Rusalka, k níž měla Vídeň, a Státní opera zejména, dosud mace&scaron;ský přístup (jak se sebekriticky přiznává v programu), na repertoáru dlouho vydrží. Je vůbec s podivem, že Bělohlávek dostal příležitost na této scéně až teď. Tato Rusalka by si zasloužila vydání nahrávky. Nicméně k programu: jeho autoři by si mohli přece jen opatřit nověj&scaron;í informace a neopakovat v přehledu Dvořákova života už skoro před třiceti lety vyvrácenou legendu o skladatelově výučním listu řezníka. A jak si vysvětlit, že ve výčtu Dvořákových dětí chybí právě Otylka? Hodnocení autorky recenze: 95 % Antonín Dvořák: Rusalka Dirigent: Jiří Bělohlávek Režie: Sven-Eric Bechtolf Scéna: Rolf Glittenberg Kostýmy: Marianne Glittenberg Světlo: Jürgen Hoffmann Choreografie: Lukas Gaudernak Orchestr, sbor a balet Wiener Staatsoper Premiéra 26. ledna 2014 Wiener Staatsoper Vídeň (psáno z reprízy 9. 2. 2014) Rusalka – Krassimira Stoyanova Der Prinz – Michael Schade Die fremde Fürstin – Monika Bohinec Der Wassermann – Günther Groissböck Jezibaba – Janina Baechle Heger – Gabriel Bermúdez Küchenjunge – Stephanie Houtzeel 1. Elfe – Valentina Naforniţă 2. Elfe – Lena Belkina 3. Elfe – Ilseyar Khayrullova Jäger – Mihail Dogotari www.wiener-staatsoper.at Foto Michael Poehn

Nová vídeňská Rusalka – promyšlená linie

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (Wiener Staatsoper 2014)

Mohlo by vás zajímat