O Laterně magice a legendárním Kouzelném cirkusu s tanečníkem Pavlem Veselým (2)

(Dokončení) 

S Laternou i bez 

Řekněte mi ještě něco o sobě, nelitoval jste někdy, že jste strávil celou kariéru u jediného souboru? 

Vůbec ne, vezměte si jen, jaká byla situace v tanečním umění, když jsem byl po konzervatoři. Původně to vypadalo, že půjdu do baletního souboru v kamenném divadle, ale nelíbilo se mi, že se všude dělá jen klasický balet. Když jsem byl na vojně v Armádním uměleckém souboru, setkal jsem se s více styly a bavilo mě to. Samozřejmě, že spousta věcí byla obsahově tendenční, ale pracovali tam různí choreografové, chtěli po nás i modernu nebo folklór, a mně se nezdálo, že bych chtěl celý život dělat jenom klasiku.

Proto jste se hlásil na konkurz do Laterny?

Věděl jsem, že tam to bude úplně o něčem jiném, že sice základ bude taky dobrá klasická technika, ale že půjde i o výraz, o nějaké herecké nadání, i modernější tancování. Vzpomínám, že na konkurzu byla profesorka Šemberová, kterou jsem měl na škole, režiséři Alfred Radok a Vladimír Svitáček, Ján Roháč, Miloš Forman, všichni tehdy zaměstnanci Laterny, ze Slovenska choreograf folklóru Martin Ťapák, a ti tam z asi šedesáti vybírali. Nakonec jsme byli dva, já s kolegou Štádlerem, na kterého mimochodem také rád vzpomínám, bohužel zemřel předčasně. Od paní profesorky Šemberové jsem se pak dozvěděl, že Radokovi se nejdřív zdálo, že jsem moc vysoký, ale že ho přesvědčovala, že to bude na jevišti výhoda, a hlavně prý že zdůrazňovala, že nejsem zatížený klasikou, nemám manýry a chodím civilně. Já jsem totiž začínal s tancováním pozdě, až ve 14 letech, kvůli jedné dívce, holt mladická nerozvážnost (smích).

I tak, Laterna mohl být časem stereotyp.

Hodně jsem hostoval i jako klasický tanečník, v Liberci u Františka Pokorného, v Teplicích a v Ústí, takže jsem se dostal i na jeviště v baletech, navíc jsem si užíval na zájezdech do Sovětského svazu. Laterna tam jezdila opravdu hodně, ať do Leningradu nebo do Moskvy, a já jsem si vždycky přes vedení vyjednal možnost chodit do divadel na nějaké tréninky. Dvakrát se mi podařilo, že jsem chodil do Velkého divadla, kde jsem se hodně naučil a viděl a navíc jsem dostával sebevědomí, protože mě sami nabízeli, jestli se chci učit nějaké variace. Takže jsem nikdy neměl pocit, že mi něco chybí.

Nevystupoval jste i v Československém souboru písní a tanců?

Ano, ve „Stáťasu“, jak se říká nebo říkalo, jsem tancoval úplně ze začátku. Jako dítě mě strašně bavilo zpívat a tam se zpívalo pořád a byl to spontánní projev. I když byla choreografie, fungovala, co se týče jevištní geometrie a podobně, ale byly improvizační části, kdy si člověk mohl tancovat, jak cítil, nebyl svázaný. Za to jsem byl rád jako vždycky, když jsem měl volnost. Když se vrátím k Cirkusu, tak při jeho natáčení jsem chodil za Evaldem a ptal se ho, jak se podle něj mám ve scénách tvářit, jak se mám chovat, a on jen řekl „Pavlíku, co ti mám povídat, dělej, jak to cejtíš.“ To jsem přesně chtěl slyšet.Myslíte si, že jsou představení, která v Laterně neprávem upadla v zapomnění nebo jsou nedoceněná?

Určitě neprávem zapadlo jedno představení, když nemluvím o Odysseovi, který byl vynikající na Nové scéně a mohl se hrát déle. V Kongresovém centru to byl megalomanský projekt, sice nádherný a efektní, s vynikající hudbou od Kocába a perfektní scénou, ale lidi na jevišti se mohli přetrhnout a i kdyby jich tam bylo třicet, v tak velkém prostoru se všichni koukali na film. Ale když se to představení přeneslo sem na Novou scénu, najednou dostalo úplně jinou dimenzi. Půjdu ale víc dozadu, protože chci mluvit představení Pražský karneval.

O čem bylo?

Pražský karneval byly středověké legendy, režii dělal Václav Kašlík, choreografii Pavel Šmok a Vlastimil Jílek a profesor Svoboda dělal scénu. Bylo to v době, kdy jsme právě přešli ze Státního divadelního studia pod Národní divadlo. Tohle představení následovalo po Revui z bedny, byly to staré pražské legendy: Faustův dům, kouzelník Žito, Zlatá ulička, pak povídka Dora, příběh o mladé ženě, dalo by se říct prostitutce, která měla dům na Malé Straně. Zamiloval se do ní jeden student, a když zjistil, že nepatří jenom jemu, zavraždil svého soka a sám skočil do Vltavy, protože věděl, že by s tím nemohl žít, a ona byla potrestána tak, že ji nadpřirozená zjevení stáhla do řeky. Pak byla ještě povídka Hraběnka o marnivé dámě, která chtěla mít všechno z lidské kůže, takže kvůli ní musela zemřít spousta lidí, to bylo tak trošku morbidní, a ještě Zuzana v lázni, příběh o Václavu IV. a lazebnici, která ovšem byla v podstatě taky prostitutka, ale pomohla králi a milovala ho. Hráli jsme to asi měsíc a byl to obrovský úspěch, hlavě u cizinců. Jenže přišlo schvalovací představení a tehdy to ideologicky neprošlo, byl z toho malér a že se zkrátka hrát nebude.

Muselo se okamžitě stáhnout?

Pouze povolili profesorovi Svobodovi hrát ho do doby, než se předělá, což byly dva měsíce. Mezitím Svoboda pozval Evalda Schorma, aby s tím něco udělal. Kašlík, ten byl zásadně proti, ale nedalo se s tím nic dělat, předělat se muselo, takže se některé povídky vyškrtaly, přikomponoval se k tomu ještě děj ve stylu commedie dell´ arte, přibyl harlekýn a kolombína, vytvořily se nové povídky, ale z úplně jiné doby i ze současného civilu. Nebylo to dobré představení, to jsme cítili všichni včetně Evalda, který z toho byl zoufalý jako umělec, ale ve skutečnosti mu to představení pomohlo, protože byl v té době na indexu.Co na tom představení tak vadilo, když bylo historické?

Vadilo to, že předvádíme věci, které nejsou optimistické, že vyprávíme o středověkém bahně, o vraždách a prostitutkách, a že to přeci nemůžeme ukazovat cizincům. Přitom to bylo tenkrát představení na nejvyšší možné úrovni a stylově jak bylo udělané, to byla paráda. Kdyby se dneska hrálo, tak budou stát před divadlem davy.

Viděl jste vlastně poslední celovečerní program Laterny, Legendy magické Prahy? Co jste říkal na ohlasy?

Legendy jsem, přiznám se, neviděl. Já mám totiž hodně práce v divadlech, v činohrách, kde dělám choreografie a pohybová aranžmá, takže jsem pořád někde pryč. Slyšel jsem na Legendy různé názory, jenomže Laterna vzbuzovala rozpaky vždycky každou premiérou. A pak – fundovaně se dá psát o opeře, protože píše hudební publicista, fundovaně se dá psát o činohře, protože to jsou recenzenti, kteří umějí rozebrat hru, rozumí činoherectví jako takovému a pojetí režijnímu, ale nikdo nebyl za těch 50 let vychován, aby rozuměl Laterně. O Laterně vždy novináři jen konstatovali, ale nerozebírali, protože se v ní mísí několik žánrů.

Dnes o ní píší především taneční publicisté.

To je pravda, protože v posledních letech je v Laterně všechno orientované na tanec, a to není jako dřív. Laterna neznamenala taneční divadlo, bylo v ní i černé divadlo, pantomima, dokonce byla doba, kdy tam bylo mluvené slovo, takže to bylo skutečně syntetické divadlo. Jenže dneska je v podstatě Kouzelný cirkus poslední představení v radokovském duchu. To znamenalo i to, že se v inscenaci prolínal reál s obrazem tak, že divák, když šel z představení a vzpomínal na to, co viděl, nevěděl, co byla skutečnost na jevišti a co obraz. Ale když se jenom tancuje a na plátně se něco promítá, dokonce to ani nemusí mít nějakou závislost nebo to nemusí spolu korespondovat, je to symbol nebo kulisa, tak se dívá člověk jenom na tanec, který tím pádem může existovat sám o sobě. Tenkrát to bylo tak, že to, co bylo na jevišti, kdyby existovalo samo o sobě, nevěděl by divák, o co jde. A stejně tak to, co bylo na plátně, by bez dění na jevišti bylo nečitelné. A když se to spojilo, vyšel z toho úžasný divadelní tvar. Tak to bylo původně míněno, v tom duchu pracoval Rychman i Evald Schorm, a po nich už se šlo jiným směrem… A navíc tvrdím ještě jednu věc – že dokud jsme to dělali jako Češi, dokud Laterna byla česká nebo československá a měli jsme svoje autory, svoje režiséry, byla světová. A v okamžiku, kdy jsme začali kopírovat svět a brali si lidi zvenku, začali to dělat tak „jako to dělají tam oni“, v ten okamžik je Laterna bohužel tuctová.

Chodíte se někdy dívat na Kouzelný cirkus? Hodnotíte výkony svých kolegů „následovníků“?

Chodím docela často, protože mám dva vnoučky, kterým se představení líbí. Někdy se dívám hodně kriticky, ale snažím se to brát tak, že je jiná doba, my jsme měli své jisté, kdežto dnešní tanečníci ne, musí myslet na to, kde mají další práci, aby se uživili, když tady mají zaplaceno jenom za představení… Někdy jsem měl pocit, že to není úplně se vším všudy, stoprocentní výkon. Tím nemyslím techniku, to oni to dělají naplno, ale jako kdyby se spíš někdy těšili, až to budou mít za sebou. Také jak se začala stavět hodně taneční představení, myslím, že trochu začali podceňovat to, co dělají v Kouzelném cirkusu, protože se po nich začaly vyžadovat hlavně technické výkony, jenže v Cirkuse nejde o to se tam blýsknout technicky, ale dát do toho duši. Pětatřicet let je docela dlouhá doba a těch alternací už bylo tolik, že přenášením je nebezpečí, že to bude na konci úplně jiné představení.Jak se vám bez Laterny žije?

Řeknu vám, žije se mi bez ní naprosto normálně dobře. Kdybych jako penzista seděl doma u televize nebo se díval z okna na auta, asi by mi chybělo prostředí a to všechno, ale jednak sem často chodím, je tu ještě pár lidí, se kterými se známe, a navíc tím, že dělám hodně v divadlech, jsem pořád u své práce. Dokonce si někdy říkám, že jsem měl přestat s tancováním daleko dřív. Choreografii, práci v jiných divadlech jsem se věnoval už i dřív, ale musel jsem omezeně, teď mám moře času, takže si to můžu rozvrhnout. Za rok jsou to tak tři čtyři hostovačky v činohrách a s herci je úžasná práce.

Kde všude jste tedy v poslední době pracoval?

Dělal jsem v Plzni v operetě Noc na Karlštejně, a teď tři věci za sebou v Jihlavě, kde už spolupráce trvá tak dvacet let. Když jsem začal dělat v únoru Soudné sestry, to je anglická hra, zjistil jsem, že už jsem tam pracoval na 35 inscenacích. Teď dělám třicátou sedmou, protože na to hned navázala Alenka v říši divů a teď v září budou mít premiéru Naši furianti. Občas jsem dělal pro Divadlo Pod Palmovkou, v regionech v Liberci, Pardubicích, Příbrami, to záleží na režisérech, jak si mě kdo vezme nebo nevezme, ale v každém případě jsem v divadelním prostředí pořád a mám tvůrčí práci.

Není možné nevidět, že se také udržujete v kondici.

To musím. Nejen že mi to dělá samozřejmě dobře, i psychicky, ale hlavně kvůli práci. Hercům musím všechno předvést, téměř každý krok i gesto, v tom musím být pořád mobilní. Choreograf v baletu může klidně sedět na židli, dávat příkazy a postavit představení, ale herci se musí navést. A na některé nemůžu jít ani s finálním tvarem, aby se nelekli, co to po nich chci (smích).Když jste tady na jaře rekonstruoval Krkolomnou jízdu do programu Cocktail 012, také jste se napohyboval s tanečníky dost.

To byla vzpomínka na mládí. Krkolomná jízda je z roku 62, ale Rychman ji použil i do Revue z bedny, takže se hrála až do zániku toho programu a měla obrovský úspěch, nejenom v Kanadě na Expu, ale pak ještě v Osace a také na jihoamerických zájezdech. To bylo  období, kdy se programy nedělaly jako celek, ale skládaly se z jednotlivých čísel podle potřeby.

Muselo se alespoň někdy uvažovat i o celovečerním představení, ne?

Monotematický pořad byl riskantní, jeden udělal tenkrát Václav Kašlík, Hoffmannovy povídky, umělecky úžasné, ale venku nad tím byly rozpaky, dělat s Laternou operu a ještě tímhle způsobem. Lidé se chtěli bavit a tady se moc nebavili, takže se venku Hoffmanky sice hrály, ale ne jako celek, vybírala se povídka Olympie a Julietta, a pak druhá část představení už byla sestavená jako program z čísel. Ta vznikala tak, že byla vyhlášená jakoby soutěž, všichni scénáristé i dramaturgové věděli, že můžou do Laterny posílat náměty, dramaturgie Laterny potom vybrala čísla do realizace. Takových bylo asi šestatřicet, a když přijel zájemce o program na hostování, byla předváděčka, kde si mohl vybrat a nechat sestavit program na přání, podle publika. Bylo to variabilní natolik, že jsme mohli na každém zájezdu hrát jinou sestavu, proto se tomu také říkalo Variace a přidával se jen letopočet, Variace 63, 4, 5, 6. A osvědčilo se dělat pořad skládaný, ale aby měl zároveň nějaký nosný oblouk, aby jím někdo provázel. Ať to byly konferenciérky, herec nebo mim, nebo když Rychman přivedl na scénu postavy, které určují děj, to už bylo nakročeno směrem k Cirkusu.

Dobou Kouzelného cirkusu jsme začali, a stejně jí také končíme. O Laterně magice by se určitě dalo mluvit ještě hodně dlouho. Nezbývá než říct – nashledanou někdy příště, a krásné léto.

Kouzelný cirkus
Režie: Evald Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer
Scénografie: Josef Svoboda
Kamera: Emil Sirotek
Choreografie: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František Pokorný
Kostýmy a masky: Zdenek Seydl
Hudba: Oldřich F. Korte
Soubor Laterny magiky
Premiéry 15. a 19. dubna 1977