O nové monografii a Velikonočním festivalu duchovní hudby s Vladimírem Maňasem

  1. 1
  2. 2
Již od roku 2012 je s brněnským Velikonočním festivalem duchovní hudby spjata osoba jeho dramaturga Vladimíra Maňase. Letošní ročník musel být vůči okolnostem odložen podruhé v řadě. Současná situace však Vladimíra Maňase – muzikologa, pedagoga, sbormistra – nebrzdí v kreativní činnosti v žádné z oblastí jeho zájmu. Předmětem našeho korespondenčního rozhovoru tedy nebyla pouze rozprava o dramaturgických přístupech vůči festivalu, ale především představení jeho nové knihy věnované renesančnímu hudebníkovi Nicolausi Zangiovi.

Vladimír Maňas na koncertě koncertu v Louce 2020 (foto Michal Schneider)
Vladimír Maňas na koncertě koncertu v Louce 2020 (foto Michal Schneider)

V minulých týdnech vyšla v edici Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity vaše nová kniha Nicolaus Zangius: hudebník přelomu 16. a 17. století. V anotaci uvádíte, že na počátku stála nezvyklá krása Zangiových pozapomenutých skladeb a kniha Alaina Corbina Na stopě neznámému, jak mimo jiné zní i podtitul vaší knihy. V čem přesně spočívala inspirace Corbinovým dílem, jemuž dle vašich slov „vděčíte za prvotní impuls a odvahu“?
Právě díky Corbinově knize jsem se po několika letech bádání odhodlal věnovat celou (útlou) knihu osudům jednoho hudebníka. V oné poutavě napsané knize se francouzský historik vydal po stopách konkrétního negramotného vesničana z 19. století, dal „do souvztažnosti veškeré stopy po životě“ jako experiment o „životě bezvýznamných“. Nicolaus Zangius této šabloně samozřejmě neodpovídá, současníky naopak nejspíše udivoval svým kosmopolitismem a četnými kontakty napříč celou střední Evropou. Ačkoli od roku 1612 zastával funkci kapelníka na kurfiřtském dvoře v Berlíně, zemřel za neznámých okolností v létě 1617 v Olomouci a zpráva o jeho smrti se do Berlína snad ani nedostala (kapelnické místo bylo znovu obsazeno až v únoru 1619). V zapomenutí upadl poměrně záhy po své smrti, podobně jako Corbinův vesničan, a jedinými viditelnými stopami zůstaly na dlouho jen jeho tištěné sbírky latinských motet a německých světských písní. Mne pak zajímala právě ona prázdná místa, zaplňování zdánlivých pomlk v jeho životě.   

Dokážete říct, čím vás Zangiova hudba zaujala? Vzpomenete si případně na první zkušenost s jeho dílem?
Přibližně před deseti lety jsem v práci Herberta Haupta o Karlovi z Lichtenštejna (1569–1627), prvním knížeti toho rodu, dočetl o jeho kapelníkovi Zangiovi a mimořádně bohaté sbírce lichtenštejnských hudebnin a hudebních nástrojů, na jejímž pořízení měl Zangius velký podíl. To byl prvotní impuls pro další výzkum i důvod sehnat si kritickou edici Zangiových skladeb. S naším komorním sborem Versus jsme postupně nastudovali několik motet, prvním bylo příznačně Ad te levavi animam meam (K Tobě pozvedám svou duši) na text vstupního zpěvu první neděle adventní.

Postupně jsme jako sbor přivykli specifickému jazyku Zangiových motet (jednoduše řečeno, na rozdíl od velké části renesančního polyfonního repertoáru nelze tato moteta zpívat úplně z listu) a zejména ve spolupráci se souborem historických dechových nástrojů Capella Ornamentata jsme postupně lépe poznávali další moteta Zangiova i hudbu jeho současníků.

Nicolaus Zangius: hudebník přelomu 16. a 17. století – obálka (grafická úprava Pavel Křepela)

Čím si vysvětlujete onu Zangiovu „neznámost“? Je to čistě záležitost dnešní doby a otázka rozšíření jeho díla většímu spektru posluchačů, nebo se s onou neznámostí potýkal i během svého života?
Co znamenají kategorie známý a neznámý? Zangius byl poměrně produktivní v žánru německých světských písní, ale z latinských liturgických skladeb vydal jen jednu sbírku šestihlasých motet. To je ale primárně naše perspektiva: nahlížet na hudebníky starších epoch skrze jejich díla. Zangiovy osudy svědčí o jeho všestrannosti a jeho doložená i předpokládaná přítomnost na různých důležitých slavnostech po celé střední Evropě má téměř cimrmanovské rozměry.

Na druhou stranu, i publikačně aktivnější Zangiovi současníci (Hieronymus Praetorius, Blasius Amon, Christophorus Demantius), jejichž sbírky byly široce rozšířené, zůstávají dodnes poměrně málo známí a jejich skladby se provozují vzácně, tedy přinejmenším v českém kontextu. Pokusil jsem se alespoň sledovat Zangiovy dobové společenské kontakty, od panovníků přes významné aristokraty až k městským radám či konkrétním měšťanům, ale ani takto jsem se až na výjimky nedostal za hradbu oficiální komunikace a odpovídajících stavovských rozdílů. Nejenže tedy neznáme Zangiovu tvář, protože se nedochoval žádný jeho portrét (pokud vůbec kdy vznikl), ale prakticky nepoznána zatím zůstává i jeho povaha.

Nicolaus Zangius během svého života působil jako kapelník v Iburgu, Gdaňsku, na Moravě a v Berlíně. Můžete krátce nastínit, jestli tyto změny pramenily ze Zangiových důvodů a motivací, nebo potřeb jeho zaměstnavatelů?
V případě kapelnictví v Iburgu i na dvoře Karla z Lichtenštejna už nejspíše nebylo Zangiových služeb zapotřebí, v Gdaňsku skončil jako městský kapelník zhruba po osmi letech především kvůli své časté nepřítomnosti (ve stejné době byl služebníkem císařského dvora v Praze a lichtenštejnským kapelníkem na Moravě). Zcela jistě však kapelnická funkce v Berlíně, kde nastoupil v roce 1612, představuje zásadní úspěch jeho kariéry.   

Byly tak časté změny působišť v 16. a 17. století běžnou praxí, nebo byl v tomto ohledu Zangius spíše výjimkou?
Spíše výjimkou. Když zastával funkci kapelníka hlavního městského kostela v Gdaňsku (1599 až 1607), Zangius mimo jiné cestoval do Drážďan, Prahy, Augsburgu, Kolína. Zároveň v letech 1604 a 1606 se pohyboval mezi Vídní a Moravou ve službách Karla z Lichtenštejna, který tehdy vykonával funkci moravského zemského hejtmana, a zřejmě proto se Zangiovou pomocí vytvořil vlastní instrumentální soubor, dobovým jazykem muziku, jakou měli například i Rožmberkové (termín kapela se v té době ještě používal skutečně pro chrámové hudebníky, například císařské kaple v Praze).

Vladimír Maňas v auditoriu Mezinárodního hudebněvědného kolokvia v Brně, 2019 (foto Michal Franěk)
Vladimír Maňas v auditoriu Mezinárodního hudebněvědného kolokvia v Brně, 2019 (foto Michal Franěk)

Ale i z doby Zangiova berlínského působení pocházejí svědectví o jeho četných kontaktech a zřejmě i cestách, které spíše než všestrannou aktivitu hudebníka připomínají diplomatickou činnost či roli agenta. Ostatně, dánskému králi Kristiánovi IV. navrhl zřízení východoindické dánské společnosti, kterou král skutečně nedlouho poté založil.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments