Obavy tanečního mládí No. 3

Jednou z posledních tanečních premiér tohoto roku připravil jako svůj velký jevištní debut soubor absolventů Duncan centra v branickém Divadle BRAVO!, které se k tomu účelu hodí více než dobře (a já skromně doufám, že konzervatoře Duncan centre a umělečtí obyvatelé téměř sousedního branického divadla najdou vůbec společnou řeč a spojí své síly v kultivaci pohybového umění a jeho diváka, vždyť Braník se poslední dobou stává pozvolna, ale jistě, čtvrtí tance a pohybu). Bylo to už pěkných pár dní zpátky, 9. prosince, a přece ač nepříliš dlouhá, zůstává choreografie kolektivu Soc.kult (Sociálně kulturní problém, jak se nazývají) a její hlavní autorky Jolany Šturmové stále živá.

Mladí umělci jsou ve svých obavách a v jejich jevištním ztvárnění upřímní a autentičtí, v tom tkví jejich základní deviza. Nejde tu o to zkoumat na prahu kariéry, do jaké míry kdo z tvůrců a vznikajících souborů už má, či nemá profilovaný rukopis, nebo do jaké míry využívají prostředky, které tu již jsou a ze scény je známe, ať už z postmoderního tance, tanečního divadla… Honba za originalitou je totiž tak jako tak možná u konce a na svém limitu, nyní nejde o to být za každou cenu jiný, ale o to více naléhavý a přesvědčivý.

V choreografii se objeví mnoho prostředků, a nimiž se mladí interpreti setkali a zkoušejí je nyní na jevišti na vlastní kůži – jídlo, zakrytá ústa, která nemohou křičet ani konzumovat, tekoucí voda, která crčí na zem jako životodárný pramen, kostýmy z plastů, hračka představující batole, samozřejmě tu „musí“ být také hlasové výpovědi ze záznamu a mikrofon, protože snad nikdo nikdy neodolal a neodolá jej alespoň jednou použít… Časem se všechny tyto prostředky vytříbí a vytřídí. Umělci však své 4x protože na otázku, proč se bát žít v tomto světě a zdráhat se v něm zahájit rodinný život, odpovídají jasně a srozumitelně. Chtějí, aby jejich hlas byl slyšen.

Na filmovém plátně zachycují přírodní idylu poloztracené čisté krajiny a letního lesa, zatímco na scéně už jim zbývají jen hlávky salátu a suchá tráva, jež i tak poskytuje jejich mladým tělům vzrušení. Hrají si s pudovou energií skupiny. Ale ke slovu přicházejí jejich obavy a nejistoty, z úryvků výpovědí a odpovědí můžeme odvodit, jaké otázky si pokládali. Některé jsou nám možná vzdálené, jiné si klademe celý život. Snaží se vymanit ze všeobecného kultu dokonalosti a hledat pozitiva v realitě vlastní jinakosti, která se ideálním měřítkům vzpírá, uvažují o fenoménu náhradního mateřství a zamýšlejí se nad tím, jestli svým vlastním budoucím dětem dokáží zachovat a odkázat svůj vlastní svět s jeho bezpečím i diverzitou. Jsou to otázky, které se stávají populární napříč celým naším civilizačním okruhem a jen těžko je lze tak snadno blahosklonně „odmávnout“ s poukazem, že jde jen o strach ze zodpovědnosti a neschopnost se uskrovnit. Naopak se zdá, že nastupující generace, přinejmenším ta umělecká, přemýšlí o své zodpovědnosti velmi intenzivně. A je tu beztak už příliš mnoho mladých lidí, kteří si tyto otázky kladou, aniž by vedli příliš výstřední životy. Ne vždy se lze spolehnout, že hlas přírody bude silnější než hlas obav, protože i instinkty jsou v rozloženy nerovnoměrně.

V choreografii kromě přírodních materiálů coby rekvizit nechybí ani igelitové sáčky a explicitní ilustrace čerstvého mateřství, spojená též s enviromentální otázkou. Tanečně divadelní hře s figurínou dítěte připomínající sportovní klání vévodí Eduard Adam Orszulik, který s nehranou jemností chrání potenciální život. Kromě již zmíněné manipulace s vodou na jevišti dojde i na roztančenou sekvenci v oděvech kombinujících látky s plastem, jež by snad ještě před deseti lety nenabízely jinou konotaci než zajímavou práci s materiálem. Posun je totiž velký na všech frontách a vyvstávají netušené generační přehrady. Vezmeme-li v úvahu například mladé lidi užívající si života v polovině 60. let, pak historickým objevem jejich éry byly právě umělé materiály, od lehkých pomocníků v domácnosti po extravagantní futuristické módní návrhy designérů oděvu, míněné dosti vážně. Jak se asi cítí dnes, když tytéž výdobytky, které jim kdysi byly symbolem pokroku a úspěchu lidstva, jsou dnes stále více odsuzovány a prezentovány jako jeho úpadek? Kdysi jsem s jedním přítelem narozeným ještě za války probírala paradox „od oslav k zatracení“ na příkladu rozvoje těžebního průmyslu a hornictví. A s jakou pýchou se kdysi elektrifikovalo a modernizovalo, zatímco dnes se málem hanbíme za to, když si v zimě chceme zapnout ústřední topení.

Takové a další otázky nejmladší umělci otvírají, a jejich hlas slyšet je. Že se ještě občas překřikují, nevadí. Není potřeba vždy urputně pátrat po původnosti pohybového materiálu nebo podotýkat, kolikrát už se na jevišti objevilo to a to (pokud nehrozí, že se některý tvůrce omylem dopustí plagiátorství). Sympatické na tvorbě všech vznikajících kolektivů je jejich zájem o svět a společnost, o budoucnost, která jim není lhostejná. Je to příjemné poselství, stejně jako fakt, že se nová tvůrčí generace zřejmě opravdu objevila, i když bude ještě procházet cestou jaksi „od burčáku k jakostnímu vínu“. Je tu šance pro dramaturgy a režiséry, kteří mohou pomáhat novým choreografům s hledáním. A snad jsou si všichni tito mladí umělci vědomi i toho, že inspirace nekončí za dveřmi jejich almy mater, ale že taneční svět je rezervoárem prostředků, slovníků, stylů, z něhož si svůj individuální rukopis může najít každý a v průběhu času by to udělat měl.

4x PROTOŽE
Choreografie: Jolana Šturmová
Asistent choreografie: Anna Kroupová
Interpretace: Šárka Říhová, Eduard Adam Orszulik, Magdalena Junková, Zuzana Pipková, Tereza Holubová, Barbora Makalová
Hudba: Mikuláš Mrva
Kostým: Barbora Kotěšovcová
Premiéra: 9. 12. 2021, Divadlo BRAVO!