Objev Loutny české byla šťastná náhoda, popisuje muzikolog Petr Daněk

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ano, seminář, který jsem už zmínil, pracuje více jak dvacet let. Navazuje na tradici, kterou zahájil na pražské katedře docent Jaromír Černý. Je to moje velká radost, protože za dobu svého působení v tomto semináři jsem inicioval vznik desítek seminárních, diplomních a nyní i doktorských prací, z nichž některé výrazně přesahují standard běžný v české muzikologii. Vím, že ne každý student má zájem o hudbu raného novověku, o vokální polyfonii či varhanní nebo loutnové tabulatury, nicméně každý rok přichází do semináře někdo, kdo se pro témata ze zmíněného období nadchne. A práce s ním je pak pro mě radostí, která mě vynáší z běžné pedagogické rutiny do stavu téměř euforického. S každou prací se něco nového dozvím a osobně se velice těším, když výstupem je i práce, která se dočká publikování a její autor či autorka pokračují v tématu i v dalším profesním životě.

Zvláště blízké je vám téma rudolfínské Prahy. Před několika lety jste dokonce stál u zrodu volného vědeckého sdružení Musica Rudolphina, do něhož se kromě domácích badatelů zapojili rovněž zahraniční vědci. Jaký je cíl vaší činnosti a kteří kolegové se na ní podílejí?

Musica Rudolphina vlastně na zmíněný seminář navazuje. Je to iniciativa, která už má skutečný mezinárodní dosah, protože se na ní různou měrou podílejí i badatelé mimopražští a zahraniční. Intenzivně se k němu snažíme přivést i nejtalentovanější absolventy fakultního semináře, a to zvláště proto, že zavedené muzikologické instituce, kupříkladu Kabinet hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky, se staré hudbě věnují zcela okrajově či spíše formálně. Musica Rudolphina se snaží realizovat moderní projekt mezinárodní a mezigenerační muzikologické spolupráce, která se zabývá jedním z nejzajímavějších období v dějinách kultury v Českých zemích, tedy dobou vlády císaře Rudolfa II. Habsburského. Témat je v této souvislosti nekonečně a jejich význam překračuje hranice oboru i naší země. Projekt Musica Rudolphina je zvláštním pokusem vytvořit významné muzikologické pracoviště bez pevné pracovní doby, vnitřních oběžníků, odborových schůzí, hlasování a virtuálního vykazování odpracovaného času.Nikdo není automaticky placen z veřejných peněz ani nepobírá odměny v případě životního jubilea. Důležitá je kooperace, vzájemná informovanost, snaha o vytvoření prací kolektivního typu a o veřejnou dostupnost výsledků. Základním stále aktualizovaným výstupem celého projektu jsou webové stránky www.bibemus.org. Na projektu pracuje již řada skvělých odborníků. Mezi nejbližší spolupracovníky patří Jan Baťa, bezpochyby nejtalentovanější pražský muzikolog mladé generace, dále obdivuhodně encyklopedicky vzdělaný Jiří K. Kroupa, mimořádně pracovitý a nekonečně invenční brněnský muzikolog Vladimír Maňas či nově habilitovaný jihočeský muzikolog, jehož odborné aktivity v součtu předčí produkci početného akademického pracoviště, Martin Horyna. Řada spolupracovníků je ze zahraničí, mezi ně patří i absolventka pražské katedry Michaela Rossi, jejíž kniha o hudebnících na rudolfínském dvoře, která v nejbližší době vyjde, bude celosvětovým „muzikologickým bestselerem“.

I přes značné pracovní vytížení si stále udržujete kontakt s praktickým hudebním provozem. Se soubory Duodena Cantitans a Capella Rudolphina jste se věnoval bohaté koncertní i nahrávací činnosti a nyní působíte jako umělecký vedoucí vokálního ansámblu Octopus Pragensis.

Přestože mám rád odbornou práci vymezenou historickou knihovnou či klidem pracovny, to nejintenzivnější, co znám, je zážitek z prakticky provozované hudby. Zná to každý hudebník, který nepodlehne rutině a pro kterého je znějící hudba nejen obživou, ale i způsobem nejniternější komunikace. Octopus existuje již od roku 2004 a v desítkách koncertů se snaží oživit hudbu zdánlivě vzdálenou a zapomenutou. V současné době sdružuje šest profesionálních zpěváků, kteří jsou si blízcí nejen tím, že se jejich hlasy splétají v intimním předivu kontrapunktu šestnáctého století, ale i svými životními postoji a názory. Je to společenství zasvěcených, kteří mají to štěstí, že mohou cestovat v čase a svoje poznání minulosti zprostředkovávat druhým. Čas s nimi strávený je pro mě vždy svátkem. Nikoli zdrojem obživy.Tím jsme však zdaleka nevyčerpali výčet vašich aktivit, protože mezi ně patří také dramaturgie a management. Z vašich dramaturgických působení jsem již v úvodu zmínil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, ale čtyři roky jste pracoval například i pro festival Pražské jaro či pět let jako intendant Pražského filharmonického sboru. Management nyní dokonce přednášíte v Bratislavě. Záběr tolika oborů člověku poskytne spoustu zkušenosti. Jakých si ceníte nejvíce?

Zkušenost je nesdělitelná. Jsem však rád za vše, čím jsem profesně prošel. Poznal jsem řadu skvělých osobností světa hudební interpretace a všeho, co s tím souvisí. Nahlédl jsem lidi talentované od Boha a obdivoval jsem jejich schopnost sdělovat to podstatné v lidském životě. Narazil jsem však ve spojení s hudbou i na spousty zášti, průměrnosti a osobní nevraživosti. Umělci nejsou andělé. Jsou to většinou prostí dělníci svého oboru, kteří mají více problémů než ctností. I já jsem se vždy cítil být především služebníkem hudby. Jako někdo, kdo v pozici muzikologa, producenta, manažera, publicisty či pedagoga svým dílem spoluvytváří to slovy těžko popsatelné mysterium hudby. Zažil jsem v souvislosti s tím období jasu a radosti, ale i situace, kdy jsem svoji volbu profese proklínal. Je to normální. Nyní, jsa poučen mnohými vzestupy i pády, vím snad, co je skutečně důležité. Chci být dobrým pedagogem a pomáhat mladým adeptům „hudbysloužení“ a „hudbytvoření“ v hledání jejich cesty. Zároveň vím, že sám potřebuji intenzivně napsat a dopsat vše, co jsem, na papíře i v duchu, psát začal. A rád bych v sobě našel sílu, abych jednou provždy odpustil všem, kteří mi vědomě ublížili, a naopak napravil v míře co největší chyby svoje. Myslím, že jsem ve všem, co jsem zmínil, na dobré cestě.

Děkuji vám za rozhovor.

Vizitka:
Petr Daněk (1957) vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2005 získal doktorát (Tisky vokální polyfonie, hudební teorie a tabulatur v Čechách, 1500–1630). Habilitaci obhájil na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze v roce 2011 (Kapitoly z hudby vrcholné renesance, Praha). Pracuje v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze jako docent. Věnuje se hudební kultuře renesančních Čech, zejména hudbě na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze a hudebnímu tisku vícehlasé hudby české provenience. V Nadaci pro dějiny kultury ve střední Evropě pracuje na individuálním projektu (GA ČR, č.408/09/1857: Korpus historických hudebních tisků na území ČR, I: 1500–1630). Na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě přednáší dějiny hudby, hudební dramaturgii a management.

(Zdroj: www.bibemus.org/musicarudolphina)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat