Objevený Pražákův rukopis “Osobnosti české hudby”: Josef Mysliveček (2)

Největší část díla Josefa Myslivečka je dnes celkem zapomenutá, zejména jeho opery, které tvoří jádro a nejpočetnější složku jeho tvorby. Ale Myslivečkův význam ve vývoji evropské hudby stále trvá právě v nepochybném vlivu na vývoj vídeňského klasicismu, zejména na Mozarta, jehož byl předchůdcem a vzorem. Projevuje se to i v jeho operách, které sice většinou vyhovovaly dobovým zvyklostem a zálibě Italů zejména v efektních recitativech a přímo krkolomných koloraturách, jež zpěvákům dokonale umožňovaly oslňovat posluchače pěveckou bravurou. A i když Mysliveček nebral v úvahu Gluckovu operní reformu, vedený zdravým instinktem a ovlivněný českou lidovou zpěvností dává svým áriím dramatický spád, vzrušení i přirozenou životnost. Do své bohaté melodiky, která už sama o sobě byla tehdy něčím novým, se nejednou promítá přímý ohlas lidového projevu. Jeho opery už nenesou znaky barokní italské opery, ale mají výrazné rysy klasické melodiky příznačné pro Mozartovo dílo, kde se naplno rozvinuly. Dokonce některé prvky Mozartova hudebního projevu můžeme přímo odvodit od Myslivečka, a to jak z jeho díla operního, tak i z jeho symfonií a komorních skladeb psaných s neobyčejnou šikovností a s melodickou i rytmickou vynalézavostí. Jasné členění, melodická průzračnost a myšlenkové bohatství jsou všechno prvky, ze kterých roste Myslivečkův hudební projev a po něm i nový výraz vídeňského klasicismu, jehož je Mysliveček přímým předchůdcem a svým způsobem průkopníkem.

Byl to právě Mysliveček, který první upoutal pozornost W. A. Mozarta na Čechy a na české hudebníky. S Mozartem a s jeho otcem se seznámil v Bologni při Mozartově koncertní cestě do Itálie roku 1770. Leopold Mozart, otec Wolfganga, to nezapomněl zmínit v listě svojí ženě: „Mysliveček nás vloni častěji navštěvoval, a my jeho. Je to statečný člověk a uzavřeli jsme s ním dokonalé přátelství.“ Mezi Mozartovými a Myslivečkem se rozvíjel i nadále živý styk. Mysliveček byl mladému Mozartovi ochotným rádcem a měl nepochybný vliv na jeho hudební vývoj. Mozart si Myslivečkova přátelství velmi považoval. A i tehdy, když se už významně uplatňoval vlastním dílem, vyslovoval se o Myslivečkových skladbách s velkým uznáním. V listopadu roku 1770 psal svojí sestře o Myslivečkových sonátách: „Vím, jaké jsou Myslivečkovy sonáty. Hrál jsem je teď v Mannheimu. Jsou velmi lehké a příjemně se poslouchají. Radil bych ti, moje sestro, které se co nejuctivěji poroučím, abys je s plným důrazem, chutí a s povznesením hrála a naučila se je nazpaměť. Jsou to totiž sonáty, které se musí všem lidem zalíbit.“ Vroucnost svého vztahu k Myslivečkovi potvrdil Mozart roku 1777, když Mysliveček ležel nemocný v Mnichově. Navštívil ho i proti zákazu své matky, která se obávala, aby se od Myslivečka postiženého údajně těžkou chorobou nenakazil. V jednom dopise Mozart zdůrazňuje, že Mysliveček navzdory tomu, že má tvář znetvořenou chorobou a nešetrný lékařský zákrok ho připravil o půl nosu, je právě tak jako předtím „plný ohně, ducha a života“ a popisuje, jak Myslivečka jeho návštěva potěšila i dojala; prý Mozartovi řekl: „Copak tu děláte, říkali mi, že jste tady, ale nevěřil jsem tomu: bylo by možné, aby tu byl Mozart a už dávno mě nenavštívil? Nepochybuji o tom, že tu máte skutečně dobré přátele, ale tak dobrého přítele, jako jsem já, určitě nemáte.“ Při tomto setkání se rozhovořil Mysliveček s Mozartem i o Praze, a korespondence, která se zachovala, svědčí o tom, že mu vřele doporučil, aby ji navštívil a slíbil mu doporučení k hraběti Pachtovi. Když se potom Mozart dozvěděl, že Myslivečka nechali z Mnichova odejít, v dopise Josefu Bullingerovi 7. srpna roku 1778 napsal se skutečným rozhořčením: „Mysliveček byl člověk, který by byl už svojí přítomností přiváděl všechny hudebníky do uctivé bázně. Proč jen byli takoví nepředvídaví a Myslivečkovi dovolili odejít? A byl tu tak na dosah ruky! To by byla trefa; takový hudebník se zase jen tak lehko nezíská…“

Myslivečkův příchod do Mnichova se uskutečnil roku 1777 na pozvání bavorského vévody Maxmiliána Josefa III. Mysliveček tehdy pro Mnichov částečně upravil svoji operu Aetius, kterou původně napsal pro Neapol, kde ji roku 1775 i poprvé uvedli. V Mnichově Mysliveček uvedl i oratorium Abrahám a Izák, dílo s velmi silným účinkem a pozoruhodnou stavbou. Změněné poměry po smrti vévody v témže roce přinutily Myslivečka vrátit se do Neapole, kde napsal jednu ze svých nejúspěšnějších oper Olympiáda, která zde měla premiéru roku 1778. Tato opera měla skvělý ohlas po celé Itálii. Soudobé zprávy konstatují, že přednes árií z této opery, zejména árie Se cerca, se dice, l’amico dov’e? sopranisty Luigi Marchesiho budí v posluchačích až nesmyslný ohlas a jeden z kritiků volá: “Skladba tato je skutečně mistrovským dílem Myslivečkovým, tím nejkrásnějším, nejzpěvnějším a s celkově novým složitým doprovodem. Skladba převyšuje na velmi mnohých v místech skladby Sacchiniho a Pergolesiho. Co by řekl Rousseau, který se ve svém Slovníku vyjadřuje tak zaujatě o Pergolesiho kompozici této árie, kdyby ji slyšel složenou Myslivečkem a zpívanou Marchesim?“

Úspěchem Olimpiády vrcholí Myslivečkova životní a umělecká dráha. Potom už přišel sestup, nečekaný a až bolestně rychlý a krutý. Naznačil ho už neúspěch opery Armida v Miláně (premiéra v La Scale 26. prosince 1779), která při premiéře propadla. Stejný osud měla i opera Medón, král epirský, která měla premiéru v Římě 26. ledna 1780 a kterou se Mysliveček snažil odčinit milánský neúspěch. Podle soudobé zprávy se hudba vůbec nelíbila, a zpěváci, kteří chtěli představení zachránit, vkládali do díla celkem libovolně árie i jiných skladatelů.

Myslivečka tyto neúspěchy úplně zlomily. Sláva, které se doposud těšil, náhle zmizela, zmizeli i přátelé, kterých měl do té doby celé zástupy a které ve svém domě až nerozumně přepychově hostil. A rychle se zmenšily i jeho do té doby velké příjmy. Namísto bohatství a přepychového života nezadržitelně nastupoval nedostatek a potom i bída. Mysliveček byl najednou opuštěný v nádherném paláci, který si roku 1775 koupil na Piazza del Popolo a ze kterého věřitelé postupně odnesli všechno cennější; nyní hleděl vstříc velmi nepřívětivé budoucnosti. Nemoc, která ho roku 1777 přepadla v Mnichově a kterou se podařilo tehdy zahnat, se nyní vrátila v plné síle a rychle přemohla tělo; duch mu už nemohl být oporou, když ztratil víru v sebe a ve svoje schopnosti. Mysliveček umírá 4. února roku 1781, když se nedožil ani čtyřiačtyřiceti let.