Protože právě o to zastavení jde. Pohyb, děj, okamžik, emoce jsou maximálně zpomaleny tak, abychom měli možnost být v nich stoprocentně přítomni. Na obzoru rudé záře vidíme tři mužská těla jen v černých tangách. Maso a kosti se mění na materiál, hmotu, která vytváří obrazce v oceánu červené barvy. Hlavou dolů a zády k divákům vypadají hýždě jako podivné homole, jako kameny omývané širým mořem. Pomalu pomaličku je rudá barva válí a rozbaluje, z kamenu se možná na chvíli stane muž hledící do dáli, za chvíli mořský tvor pohozený na písku, který pulsuje v houpání přílivu a odlivu nebo cokoli jiného chcete. Prsty u rukou jsou amébami, ožívají samy a ohledávají prostor. Občas se rozvinou v rozkroku mužského těla a zase zmizí. Nohy se zaplétají a zachycují jako chaluha o spadlou větev ve vodě. Pozorujeme nádech a výdech těla, jeho rozvíjení a zavíjení.
Hudba – to jsou tóny, ať už tóny klavíru nebo zvuky připomínající mořský příboj. A pak ta červená – barva, která v umění často symbolizuje lásku, boj, aktivitu, vášeň. Tady naopak vytváří prostředí pro až mystický hluboký klid. Místo divokosti si tvůrce vybral čas ke kontemplaci, přemítání. Chce jen tak být, dívat a kochat se bez potřeby dramatických zvratů. Tanečníci s maximální všímavostí pozorují každý pohyb svého těla a laboratorně zkoumají jeho navázání v pohyb další.
Fyziognomická rozdílnost tanečníků vtiskne vizuálnímu zážitku tři rozdílné kvality pohybu. Mladý muž jako by přinášel téma mužské síly. Několikrát se koncentrovaně zdvihá na rukou. Balancuje na nich. Druhý tanečník je rachitičtější muž středního věku bez vlasů. Když v předklonu chytí rukama chodidla a vydá se v pomalé chůzi vpřed, vypadá jako nějaký bájný tvor. A nakonec je jedním z mužů i Karel Vaněk, vyzrálý šedesátiletý performer, který má stále silné tělo a vizáží – se zapletenými copánky a tetováním na vnitřní straně stehna, vypadá jako šaman nebo Indián. Nabízí se tak interpretovat počin jako dílo o vnímání mužství v různých věkových etapách a cyklech. Avšak toto téma Vaněk příliš nerozpracovává. Nechává na divákovi, aby vnímal spíše okem obrazce, tvary a rudou.
Aurora’s Readline není dramatické taneční dílo, je to imprese. Snad více než taneční inscenaci připomíná cyklus obrazů nebo sadu fotografií na stejné téma. Vyžaduje diváka, který nežádá být stržen, ale který se chce usebrat tak, jako by se zastavil nad dílem v galerii. A vyžaduje také jeho trpělivost, protože od obrazu můžete jednoduše odejít, v divadle se to však nehodí.
Aurora’s Readline
Choreografie: Karel Vaněk & Ensemble
Tančí: Guido Preuss, Karel Vaněk, Tobias Weikamp
Režie: Karel Vaněk
Koncept, dramaturgie: Guido Preuss
Psáno z představení 21. února 2019, Divadlo Archa
