Œdipe v Salcburku 2019: Neúprosné naplnění osudu i vizuální režie

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V dramaturgickém zájmu letošního Salcburského festivalu stála také osobnost George Enescu (1881–1955), rumunského skladatele a zakladatelské osobnosti moderní rumunské hudby. Vedle programové řady Zeit mit Enescu, která přinesla v pěti koncertních večerech různých skladatelů také provedení pěti jeho komorních skladeb (dvě sonáty pro housle a klavír, smyčcový oktet, klavírní kvintet a koncertní dílo pro violu a klavír) v podání předních světových interpretů (například Maxim Vengerov, Polina Osetinskaja, Tabea Zimmermann a další), jednou z hlavních operních atrakcí festivalu byla inscenace jediné Enescuovy opery Œdipe v pouhých čtyřech představeních na obrovském jevišti Felsenreitschule. Za nastudováním stojí dirigent Ingo Metzmacher, režisér Achim Freyer a v titulní roli zářil britský barytonista Christopher Maltman.
G. Enescu: Œdipe – Salzburger Festspiele 2019 (foto Monika Rittershaus)

Enescu a jeho opera
Enescuova opera je přes své kvality na světových jevištích hrána jen zřídka. Ale každá inscenace tohoto díla je událostí operního světa. Určitou kontinuitu uvádění vykazuje pouze operní soubor v Bukurešti, a to také díky skutečnosti, že Œdipe patří k opěrným opusům rumunských operních dějin (i když opera byla komponována na francouzské libreto a premiérována v Paříži). Inscenace ve Wiener Staatsoper (1997), v londýnské Royal Opera House, Covent Garden (2016) a v loňském roce také v Amsterdamu a v Geře (kde ale uvedení bylo poněkud limitováno možnostmi místního operního souboru) potvrdily dílo nevšední umělecké inspirace na vynikající libreto.

Ač byl George Enescu skladatel, jenž výrazně využíval možnosti domácího folklóru, Œdipe je dílo ryze kosmopolitní. Samozřejmě zaslechneme názvuky folklórních chromatik, rytmik a instrumentačních postupů především v některých čistě orchestrálních částech, ale skladba je ovlivněna impresionismem a pak neoklasicismem meziválečné Paříže. Naprosto nepřeslechnutelná je i vazba na francouzský wagnerianismus přelomu 19. a 20. století a také generační okouzlení středomořskou kulturou. Příprava libreta a vlastní kompozice, plánovaná již od roku 1906, se nekonečně protahovaly, stejně jako obtíže s provedením, takže dílo bylo premiérováno až 13. března 1936. Premiéru v pařížské Opeře pak skladatel označil za „nejšťastnější den svého života“. Dílo bylo velice příznivě přijato, ale náročnost nastudování, nástup druhé světové války a také židovský původ libretisty zabránily dalšímu rozšíření díla.

Po premiéře následovala dlouhá pauza, během níž byl sice Œdipe ještě uveden v obnoveném nastudování v Palais Garnier roku 1937, ale dalšího veřejného provedení se dočkal až roku 1955 ve francouzském rozhlase v roce Enescuovy smrti. Následovala uvedení v Bruselu (1956), v Bukurešti (1958 v rumunštině) a nahrávka rumunské firmy Electrecord (1966) i několik uvedení na středních německých operních scénách. Teprve výše uvedené inscenace od devadesátých let 20. století vrátily dílo do povědomí alespoň části odborné a hudbymilovné veřejnosti. Průkopnickou roli pak sehrála nahrávka na labelu EMI s dirigentem Lawrencem Fosterem z roku 1989.

G. Enescu: Œdipe – Salzburger Festspiele 2019 (foto Monika Rittershaus)

Temná antická látka o neblahém osudu Oidipa nebyla častým operním námětem, byť z několika hudebních děl na tuto látku dvě dosáhly značné proslulosti. Sacchiniho opera Oidipus na Kolónu (1786) je mistrovským dílem klasicismu i francouzské operní tragédie, a do konce 18. století byla provedena ve stovkách repríz. Stravinského Oedipus Rex (koncertně 1927, scénicky 1928) je pak hudebně-dramatickým dílem nakročeným mezi operou a oratoriem, které formuje směr hudebního divadla od premiéry až do dnešních dnů. Látka zaujala ale třeba i Carla Orffa (Oedipus der Tyrann, 1959), sbory z ní komponoval dokonce Gioacchino Rossini nebo Felix Mendelssohn-Bartholdy. Moderní neklidná doba a tlak na genderově spravedlivé vyjádření pak přinesla několik zhudebnění z pohledu Iocasty, také formou monologických hudebně-dramatických děl.

Výchozím momentem Enescuovým pro kompozici opery na oidipovský námět byla skladatelova návštěva představení Sofoklovy tragédie Král Oidipus na scéně pařížské Comédie Française se slavným tragédem své doby Jeanem Monetem-Sullym roku 1909. Jako libretistu oslovil francouzského literáta židovského původu Edmonda Flega (1875–1963), autora řady kratších i monografických prací k židovským dějinám i filozofii, a v té době již také autora velmi zdařilé operní adaptace klasické divadelní hry (bohužel jen výjimečně hrané operní adaptace Shakespearova Macbetha od skladatele Ernesta Blocha, která stojí ve stínu Verdiho operní adaptace).

G. Enescu: Œdipe – Salzburger Festspiele 2019 (foto Monika Rittershaus)

Po dohodě mezi skladatelem a libretistou došlo k časovému rozšíření látky, libreto opery se nemělo soustředit pouze na příběh Sofoklova Krále Oidipa, ale měl být zahrnut také předpříběh tragédie, tedy neblahé okolnosti Oidipova narození, setkání dospělého Oidipa se skutečným otcem Laiósem, a závěr opery měl vycházet ze Sofoklova méně hraného dramatu Oidipus na Kolónu. V roce 1913 předložil Edmond Fleg skladateli libreto dvoudílné opery, která měla být provozována ve dvou večerech, zřejmě analogicky s Berliozovými Trójany. Následně došlo k významné textové redukci a výsledkem bylo libreto pro celovečerní operu, která po kompozici trvá asi dvě hodiny a 45 minut. Vznikla velmi logická textová struktura o čtyřech dějstvích.

Po čtyřminutové předehře první akt obsahuje narození Œdipa v královském thébském paláci a věštbu, jež vedla k odložení dítěte, které jeho otec Laiós odsoudil k smrti, aby se tato předpověď nenaplnila. Druhý akt (po dvaceti letech) obsahuje tři obrazy. V prvním potkáváme Œdipa v paláci adoptivních rodičů, korintského vladařského páru Polybia a Meropy, kteří se nalezence ujali, aniž Œdipe tuší, že se nejedná o jeho biologické rodiče. Protože je zasažen věštbou o vraždě otce a incestním spojení s matkou, opouští Korint. Druhý obraz představuje dramatické setkání Œdipa se skutečným otcem na křižovatce tří cest, které končí Laióvou smrtí. Třetí obraz pak začíná příchodem Œdipa do Théb, kde porazí Sfingu sužující město, a podle jiné věštby se stává thébským králem a manželem ovdovělé Iokasty.

G. Enescu: Œdipe – Salzburger Festspiele 2019 (foto Monika Rittershaus)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na