Olomoucký festival Opera Schrattenbach: reStart ve znamení oslav
Tomáš Hanzlík: Klavírní tria
Na prvním gratulačním večeru 7. listopadu 2022 zazněla klavírní tria Tomáše Hanzlíka v podání Jana Hádka (klasicistní housle), Petry Matějové (kladívkový klavír) a Heleny Matyášové (barokní violoncello). Program koncertu otevírala Sonáta in G dur z roku 1995, jejíž tři části (Allegro, Andante, Allegro) byly ve znamení pro Hanzlíka typických rychlých zvratů afektu, tempa či metrických změn. V úvodu prvního Allegra byla znát mírná nejistota ansámblu, ta se ale rychle rozplynula a po zbytek večera podávalo trio hudebníků vyrovnaný a velmi sympatický výkon.
Následující Trio C dur z roku 2020 obsahuje celkem třináct krátkých a velmi rozmanitých částí, které oscilovaly od rozverných tanečků přes až kýčovité Dolcissimo amoroso k ďábelskému čardáši či divokému Massacro cannibalistico. Jednotlivé věty Tria přecházely plynule jedna do druhé, byly plné nápadů a vtipu, interpreti jako by točili zvukovým kaleidoskopem, který ukazoval divákovi další a další postupně se proměňující veselé barevné obrazce.
Třetí skladbou tohoto večera byla hudba k pantomimě Harlekýnova dobrodružství z roku 2007, zde v instrumentaci pro housle, violoncello a kladívkový klavír. Tato svěží kompozice se podobně jako předcházející trio sestává ze třinácti krátkých vět, které ztvárňují příběh ve stylu commedie dell´arte. Hudebně jsou zde s velkým smyslem pro humor vykresleny zamilované postavy Harlekýna a Kolombíny, matky, která nepřeje jejich lásce, stejně jako konkurenčního nápadníka Dottoreho. Hanzlík zde využívá starých hudebních forem a principů, stejně jako citací barokní hudby (Ciaccona, Folia, Sarabanda), které jako by propojovaly posluchače se světem dávných příběhů. Je snad pouze trochu škoda, že diváci nemohli shlédnout také scénickou akci, která byla součástí původní verze této pantomimy a vytvářela s hudbou dokonalý celek. O to více pozornosti se dostalo všem třem skvěle hrajícím interpretům, kterým se podařilo i v opakujících se částech udržet divákovu pozornost koncentrovaným výkonem a nadšením, s nímž tuto doslova veselou taškařici přednesli.
Tomáš Hanzlík: Concerti grossi
Hned následujícího dne, tedy 8. listopadu 2022, a taktéž v prostoru Kaple Božího Těla pokračovala oslava Tomáše Hanzlíka dalším večerem jeho skladeb. Ten nesl název Concerti grossi a představil výběr ze starších kompozic převážně pro smyčcové nástroje, které přednesl soubor Barocco sempre giovane hrající ve složení Iva Kramperová, Vít Chudý, Lukáš Novotný, Martina Bártová, Libor Ježek, Sára Zemenová – housle, Jakub Čepický – viola, Jan Zemen a Filip Rufer – violoncello a Jan Prokop – kontrabas. Uměleckým vedoucím souboru je Josef Krečmer.
Večer zahájilo třívěté Concerto grosso z roku 1997 pro šest houslí, violu, violoncello a kontrabas. Sólového houslového partu se ujal Vít Chudý, který hrál s velkým přehledem a naprostou intonační jistotou a skvěle se tak vyrovnal s touto Hanzlíkovou kompozicí, jež si v úvodním Allegru umně pohrávala s disonancemi, v části Grave jako by evokovala náladu skladeb Arvo Pärta a v závěrečném Allegru pak narůstala od minimalisticky pojatých ploch až k monumentálnímu finálnímu fortissimu.
Následoval Koncert C dur pro violoncello a smyčce skládající se také ze tří vět – Allegro, Adagio a Allegro. Tato kompozice z roku 2005 je jakýmsi pel-melem fragmentů melodií z Hanzlíkových oper – zejména ale hudebně předznamenává jedno z autorových nejvýznamnějších děl, tedy operu Lacrimae Alexandri Magni, která byla premiérována o rok později. Tohoto večera ale dostalo svůj prostor sólové violoncello v podání Jana Zemena, který svou přesvědčivou hrou doslova vtáhl diváky do krásných melodií. Také u této kompozice sólistovi skvěle sekundoval celý ansámbl Barocco sempre giovane, jehož kompaktní zvuk a intonační bezchybnost lahodila posluchačovu sluchu.
Třetí skladbou večera byl Koncert G dur pro housle a smyčce, který Tomáš Hanzlík zkomponoval již v roce 1992. Tato svěží kompozice, která opět ukázala plochy důrazně pulzujícího basu, líbivé melodie, ale i napínavé zvraty, podruhé představila Víta Chudého jako sólistu, který provedl celý ansámbl touto barevnou, místy až filmovou skladbou s ležérností a nadhledem.
V závěrečném Koncertu pro flétnu, cembalo a smyčce se k ansámblu přidaly další dvě sólistky, a to cembalistka Edita Keglerová a flétnistka Sylvie Schelingerová. Tato Hanzlíkova kompozice z roku 1995 přinesla rozkošné melodické linie plné trylků, které velmi jemně i ve vysokých polohách zvládala Sylvie Schelingerová, ale také dekonstrukci některých částí skladby, u nichž si nemůžeme nevzpomenout na takové „hity“ jako je Concerto Grosso č. 1 Alfreda Schnittkeho. V těchto pasážích pak mělo více prostoru cembalo, které s grácií ovládala Edita Keglerová. V závěru koncertu doposud výborně hrající ansámbl ztratil koncentraci a chvílemi neměl skladbu zcela pod kontrolou, byla to pouze drobná chyba na kráse jinak skvěle zvládnutého programu.
Claudio Monteverdi / Vít Zouhar / Tomáš Hanzlík: L´Arianna
Po dvou večerech, kdy jsme měli možnost slyšet čistě instrumentální hudbu, přišli 10. listopadu 2022 na řadu také zpěváci, a to v opeře L´Arianna, která výjimečným způsobem propojuje starou a soudobou hudbu. Toto společné dílo Tomáše Hanzlíka a skladatele, muzikologa a dramaturga festivalu Víta Zouhara vychází z opery Claudia Monteverdiho (1567–1643), která byla premiérována v Mantově v roce 1608. Dodnes se z ní ale dochoval pouze fragment, tedy proslulé lamento Lasciate mi morire. Skladatelé Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík se rozhodli zrekonstruovat na základě libreta Ottavia Rinucciniho toto dílo do plného tvaru, který má prolog a celkem pět dějství vycházejících z tradičního antického příběhu. Překrásná Ariadna se obětuje pro svého vyvoleného Thesea, který ji ale zradí a zanechá opuštěnou na ostrově Naxu. V okamžiku, kdy se zklamaná Ariadna rozhodne zemřít vlastní rukou, vstoupí do hry Amor, který ji zasáhne svými šípy. Díky tomu zaplane její srdce novou láskou, a to k Bakchovi, který Ariadnu miloval již dříve a který ji pojme za manželku a přivede ji mezi bohy.
Nově vzniklá opera L´Arianna, jejíž premiéra se uskutečnila v roce 2018, není první hudební spoluprací těchto dvou skladatelů ani jejich prvním dílem realizovaným na barokní libreto – připomeňme opery Torso (2003) či La Dafne (2011). Oba skladatelé při komponování tohoto díla vycházeli z raně barokní provozovací praxe, a to ve více ohledech. Z hlediska formálního to je zejména zařazení strofických árií s instrumentálními ritornely či četných krátkých madrigalových sborů. Dále je pro toto období doprovázené monodie přelomu šestnáctého a sedmnáctého století typická instrumentace, která zahrnuje pouze nástroje bassa continua. Proto se také zde objevuje pouze malý ansámbl nástrojů: viola da gamba v podání Jakuba Michla, arciloutna interpretovaná Markem Kubátem (v závěru opery vystřídaná za barokní kytaru). Tyto dva nástroje doplnil Martin Smutný hrající na varhanní pozitiv a cembalo. Soubor hrál po většinu času kompaktně a zvukově barevně, vzhledem k tak malému obsazení však bylo bohužel slyšet jakékoliv zaváhání, které se nejvíce projevilo v intonaci violy da gamba.
V hlavní pěvecké úloze Ariadny se představila sopranistka Hana Holodňáková, jejíž výstup byl tentokrát poměrně rozporuplný. Dočkali jsme se nádherně provedených částí s mnoha raně barokními manýrami a dokonale ztvárněným afektem až k intonačně značně nejistým pasážím v závěru opery. Všichni další interpreti představovali v opeře více rolí – tenorista Ondřej Benek jako Apollon a Theseus zahajoval celou operu dobře provedenou árií, dalším působivým číslem pak byl Theseův výstup s Rádcem v úvodu druhého dějství. Roli Rádce stejně jako 2. rybáře a Jupitera ztvárnil Jiří Poláček, který své party pěvecky zvládl s jistotou, herecký výkon ovšem mírně pokulhával za ostatními. Herecky nejvýraznější a zároveň pěvecky stabilní interpretkou byla sopranistka Juliána Synková, která se představila v rolích Venuše a zejména pak Dorilly, jejíž duet s nebohou Ariadnou z počátku třetího dějství patřil zcela jistě k nejpůsobivějším číslům večera.
Poslední zpěvákem tohoto večera měl být kontratenorista Martin Ptáček (Amor, 1. rybář, Bakchus), který se bohužel z vážných důvodů nemohl na poslední chvíli zúčastnit. Rozhodnutí celou produkci zrušit nakonec nepadlo a jeho role byla nahrazena ve scénické akci jakýmsi panákem s atributy postav Amora a později Bakcha, v krátkých madrigalových sborech by však hlas v harmonii chyběl, proto se autoři rozhodli jeho part svěřit zobcové flétně. Michaela Koudelková v krátkém čase, který měla pro nácvik toho partu, sice udělala maximum, přesto její nástroj nedokázal nahradit kontratenorový hlas a působil v některých pasážích spíše rušivě.
A právě sborové části opery byly mírných „kamenem úrazu“ tohoto představení – nesehrané nástupy a časté vyčnívání jednotlivých hlasů, které nebyly schopny ustoupit ze sólových ambicí a nespojily se v kompaktní sbor, bohužel přispěly k nejednoznačnému vyznění celého představení. Také akustika Kaple Božího Těla, bývalého jezuitského konviktu v Olomouci, která udělala během předchozích dvou koncertů dobrou službu čistě instrumentálním souborům, jako by neposloužila této vokálně instrumentální produkci, a to i přesto, že je celý prostor subtilní a vzdálenosti, na které interpreti mezi sebou komunikovali, opravdu nejsou velké. Přesto měli posluchači po většinu večera pocit, jako by zpěváci špatně slyšeli ansámbl a nereagovali ani včas a občas ani intonačně čistě. Tomu také asi neprospělo umístění cembala za vysoký varhanní pozitiv a jeho upozadění jak zvukové, tak vizuální.
Zajímavým prvkem pak ale byla projekce, která děj doplnila antickými výjevy a také titulky. Ty však občas přesahovaly šířku plátna a promítaly se kamsi do ornamentů kaple, což působilo neprofesionálním dojmem. Závěrečný strhující sbor, k jehož až popovému vyznění přispěla barokní kytara Marka Kubáta i nasazení všech ostatních interpretů, však šťastně ukončil celý příběh a také diváky utvrdil ve starém hesle: „Konec dobrý, všechno dobré“.
Cantores Virtuosi: Koncert ke 100. výročí narození skladatele, klavíristy, spisovatele a pedagoga Ilji Hurníka
Čtvrtý festivalový večer konaný 14. listopadu 2022 vzdal hold Ilju Hurníkovi (1922–2013), od jehož narození uplynulo v listopadu 2022 sto let. Tato významná osobnost české hudby i literatury byla v rámci festivalu oslavena triem interpretů působících v Olomouci. Sopranistka Markéta Israel Večeřová, flétnista Vít Janečka a klavírista Martin Smutný si na úvod večera vybrali Hurníkovy Písničky s flétnou a klavírem na texty V. Čtvrtka, F. Branislava, vlastní a lidové. Tento subtilní cyklus pochází již z roku 1950 a obsahuje celkem pět částí: svěží úvodní Jetelinka, následující Zasadím jabloňku, Prši dešč, Tomáškova ukolébavka a hravá Křepelka. Cantores Virtuosi se s touto skladbou sice vyrovnali hudebně velmi dobře, bylo však škoda, že více nevyužili některých „nahrávek“, které jim Ilja Hurník ve skladbě dal, a zajímavěji nepojali například zvukomalebnou část Prši dešč.
Druhým číslem programu byly Tři písně pro soprán, flétnu a klavír na lidovou poezii, které zkomponoval Jiří Laburda. Tento český skladatel, muzikolog a pedagog se narodil v roce 1931 a jeho cyklus z roku 2011 tematicky i hudebně vhodně doplnil večer k oslavě Ilji Hurníka. První písní Laburdova cyklu je Ach, laštověnka, která je náročná zejména v partu zpěvu, následující dramatická Kameňu, kameňu patřila k tomu nejlepšímu, co jsme tohoto večera slyšeli, povedená byla také třídobá píseň Darmo ty se trápíš, která laškovně ukončila tento cyklus.
Jakýmsi instrumentálním předělem před další skladbou Ilji Hurníka bylo Lamento za C. Ph. E. Bacha pro klavír, jehož autorem je další letošní jubilant Tomáš Hanzlík. Kompozice z roku 1995 v podání Martina Smutného bohužel působila mírně unaveným dojmem a nevyzněla tak, jak bychom od tohoto zkušeného interpreta očekávali.
Závěr koncertu opět patřil I. Hurníkovi, jehož Minutové písničky pro soprán, flétnu a klavír na slova Václava Fischera z roku 1972 divákům přinesly celkem osm částí. Cyklus zahájila hudebně zajímavá Studánka, následovala zejména na souhru klavíru a flétny náročná Světluška a rozverný skákající Míč. Další částí byla dosti nevýrazná Čekanka, o to kontrastněji pak působila Gazela se svými rychlými rytmickými úprky, která byla jedním z nejlepší čísel programu. Posledními třemi částmi pak byly poetické Jahody, vtipná, temperamentní a hezky provedená Řepa a na závěr Němá víla. Ta diváky zaujala jak zajímavými disonancemi, tak také citlivým klavírním doprovodem.
Celkově lze konstatovat, že výkony všech interpretů byly velmi dobré, Markéta Israel Večeřová většinou s přehledem zvládla často těžké skoky, v nichž byla také jistá intonačně, Vít Janečka a Martin Smutný zase předvedli dobrou souhru v mnoha těžkých pasážích a až na několik drobností byl jejich výkon vyrovnaný. Bohužel jako by všem třem hudebníkům po celou dobu koncertu chyběl zápal pro tuto hudbu, nepůsobili zaujatým dojmem a nadšení nedokázali přenést ani na posluchače. A to se bohužel nepovedlo ani ve dvou čtených vstupech z díla Ilji Hurníka, které měly vtipně dokreslit autorovu hudbu také jeho literární produkcí, během tohoto večera však spíše vytrhly publikum z posluchačské koncentrace.
MoEns: NEWS
Pátý festivalový večer, který proběhl 16. listopadu, přinesl koncert souboru MoEns. Pod titulem News ansámbl představil kompozice pěti současných českých autorů, z nichž čtyři byli zároveň interprety, které jsme mohli vidět tohoto večera. Skladba Trois morceaux délicieux skladatele Michala Nejtka (narozen 1977) byla premiérována v roce 2016 a je dedikována přímo souboru MoEns. Ten zde hrál v obsazení Kamil Doležal (klarinet), David Danel (housle), Balász Adorján (violoncello) a Hanuš Bartoň (klavír), celý ansámbl od dirigentského pultu řídil Miroslav Pudlák. Tři „delikátní“ části se postupně vyvíjely od pomalých ploch a houpavých disonancí přes jednotlivé izolované zvuky s plochami ticha až k zadumanému finále využívajícímu hluboké polohy nástrojů, což potvrdilo autorova slova z programu koncertu: „Mám rád, když hudba (i umění obecně) obsahuje prázdná místa, zámlky, pauzy, prostory představivosti.“
Druhým kusem večera bylo ..o resonanci.. skladatele a akordeonisty Jiřího Lukeše, který se se svým nástrojem osobně přidal ke stávajícímu obsazení souboru. Přefukované tóny klarinetu, temné polohy basklarinetu, vlny zvuku z jednotlivých nástrojů, pohrávání si s glissandy či extrémní polohy nástrojů – to vše mohli diváci slyšet v této zvukově barevné kompozici, kterou s jistotou provedl ansámbl MoEns.
A z dálky zněl menuet… je dílem dalšího z členů souboru, klavíristy a skladatele Hanuše Bartoně (narozen 1960). Skladba, která obsahovala vzdálené harmonické reminiscence na tanec používaný v osmnáctém století, zde ale ve zcela novém kontextu, opět využila všech pěti nástrojů. Chvílemi až laškovná nálada kompozice, později minimalistické plochy či přízračné pasáže ostatních nástrojů na dlouhých tónech akordeonu byly nevšedním zážitkem pro poměrně početné publikum v Kapli Božího Těla.
Ve skladbě Labyrint II nechal její autor klarinetista a skladatel Kamil Doležal (narozen 1957) rozeznít pouze housle, violoncello a klavír. Zvukově hravé bloudění smyčců v zacyklených akordických rozkladech klavíru či opakující se návraty témat snad nakonec vyústily až k úniku z tohoto zvukového bludiště.
Závěr koncertu patřil skladbě Intuitiva významného českého skladatele, muzikologa a pedagoga Miroslava Pudláka (narozen 1961). Ten se rozhodl prozkoumat zvukové možnosti všech zúčastněných nástrojů, od klarinetového klapání a foukání přes hru ve strunách klavíru až k netradičním zvukům houslí a violoncella. V programovém textu si autor klade dvě otázky: „Mohou tihle čtyři vůbec hrát spolu? Nebude to rozhovor hluchých?“ Pudlákova Intuitiva hluchou rozhodně nezůstala a po úvodu, kdy každý nástroj jako by hledal sám sebe a to, čeho je vlastně schopen, nakonec našli všichni společnou řeč ve sjednoceném závěru, který byl také příhodným finále tohoto koncertu.
Soubor MoEns je v programu festivalu Opera Schrattenbach již zavedeným tělesem, které přináší zajímavosti ze světa soudobé hudby, a to vždy v zaujaté interpretaci a koncentrované souhře všech členů tohoto ansámblu.
Tomáš Hanzlík: Mám v hlavě jedno téma
V pondělí 21. listopadu 2022 pokračoval festival Opera Schrattenbach dalším večerem Tomáše Hanzlíka, tentokrát ale v trochu jiném duchu. Úvodní Aristomene Messenio na libreto Giovanniho F. Sancese (1600–1679) je fragmentem dramma per musica z roku 1670, z něhož se dochovalo pouze particello prvních dvou aktů. Tento komplikovaný příběh s antickým námětem byl Tomášem Hanzlíkem zrekonstruován a dotvořen v barokním kompozičním stylu s recitativy, áriemi a ritornely, byly ale použity současné nástroje, které uvedly skladbu do nového kontextu. Opera v rámci tohoto večera nezazněla celá, slyšeli jsme pouze „ochutnávku“ v podobě milostného duetu z desáté scény prvního aktu a scénu zjevení mrtvé milenky z finále druhého dějství. Zvukově neotřelé kombinace sopránu Markéty Israel Večeřové (role Leucippe) a kontratenoru Martina Ptáčka (v roli Tisiho) se sopránovým saxofonem, a to za doprovodu elektrické kytary, baskytary a varhan, působily osvěžujícím dojmem nového a starého zároveň. Zážitek z tohoto zajímavého propojení chvílemi mírně kazily rozpačité nástupy hlasů i nástrojů.
Na druhou skladbu večera zůstala ze sólistů na pódiu pouze Markéta Israel Večeřová, která přednesla Gloria, Hanzlíkovu kantátu z roku 1997 pro soprán, saxofon, varhany a kontrabas (dnes ovšem s basovou kytarou). Minimalistické patterny, složité nástupy, velký rozsah zpěvního partu, komplikované fugové části – to vše připravilo všem muzikantům mnohé „horké“ chvilky, přesto se s nimi vyrovnali velmi dobře. Markéta Israel Večeřová tímto čistě vlastním sólovým výstupem doslova rozkvetla a náročným partem proplula s lehkostí a jistotou.
Hlavní bod programu tohoto večera měl ale teprve přijít. Hanzlíkův opera disco-musical Pudl a Pudr aneb Fantastické počátky barokního divadla v Čechách je těžko definovatelný pel-mel na libreto Heleny Koblischkové, který se zabývá zrodem formy opery v období florentské cameraty. Jak uvádí Tomáš Hanzlík v programu představení, měl původně pro soubor Geisslers Hofcomoedianten zkomponovat pouze dvě části týkající se právě historie hudebního divadla s tím, že další části, které měly být ve stylu disco, již zpracuje David Hlaváč. K tomu však nedošlo, a proto byla hudba k celému představení nakonec v rukou Tomáše Hanzlíka a David Hlaváč vytvořil popovou aranž. Během zkoušek představení došlo k vypuštění mnoha pasáží, a proto se Tomáš Hanzlík rozhodl, že v rámci festivalu Opera Schrattenbach 2022 představí původní verzi v plném znění, ale pouze v koncertním provedení.
Ihned po nástupu celého souboru v pestrobarevných kostýmech, které připomínaly něco mezi masopustním průvodem a muzikálem Hair, bylo jasné, že nás čeká veselý kousek. Hlavní role ztvárnili basista Michal Marhold (Carlo, básník, koželuh), kterému skvěle sekundoval tenorista Ondřej Holub coby Carlův bratr Francesco. Oba interpreti vynikali pěkným znělým hlasem v různých dynamikách a intonační jistotou. Bizarní altovou roli majetné vdovy z nižší šlechty ztvárnil Martin Ptáček, který zde neměl mnoho prostoru, přesto ukázal nejenom svůj hlasový rozsah, ale zejména svůj herecký talent.
Dalších dvou sólových rolí se bez obtíží zhostily sopranistka Markéta Israel Večeřová jako Marie a sopranistka Juliána Synková v roli Eleonóry. Pětice sólistů pak byla doplněna sborem jezuitů, věřitelů a kolemjdoucích, které zpívali členové olomouckého vokálního souboru HiFive: Tereza Gronychová (soprán), Kateřina Motáková (alt), Šimon Hron (tenor) a Jan Sítař (baryton). V průběhu celého večera jsme slyšeli také doprovodný Damian Orchestra ve složení Martin Stánec (sopránový saxofon), Marek Kubát (elektrická kytara), Kamila Dubská (klavír, varhany), Martin Smutný (klavír), Jakub Knápek (baskytara) a Aleš Slaměník (bicí nástroje). Dirigující Tomáš Hanzlík, který byl také nalíčen a v kostýmu, byl také zároveň nejpohyblivějším scénickým prvkem, jelikož neustále měnil (i se svým pultem) pozici, a to i o několik metrů, aby mohl lépe komunikovat s kapelou sedící za zpěváky.
Pudl a Pudr je příběhem dvou bratrů, básníka a skladatele, zasazený do období vzniku opery, je plný dovádivých sólových melodií a popových sborů, až jazzových sól muzikantů a také citací staré hudby, zejména Claudia Monteverdiho, a to vše na bláznivé libreto. Jmenujme například „odrhovačku“ Hrachačka, v jejímž textu „prdí všichni“, zatímco „abatyše prdí tiše“, kterou Tomáš Hanzlík osobně doprovází hrou na plastový famfrnoch. Následují strhující sbory „volejte, jásejte, že divadlo žije“, či laškovná část Co je to opera?, která je plná citací z operních „hitů“ od Mozarta po Bizeta.
Šlágr Camerata je doslova učebnicí dějin hudby, kde se prezentuje to nejdůležitější z počátků opery („Peri, Caccini, Rinuccini, Galilei, Cavalieri, Florentská camerata“) a k tomu je doplněn střídavými sólovými výstupy na texty „Ať to má grády, vezměte si to do parády“ či „Pro duši, pro oko, tohle je baroko“. Prudký vývoj italské opery odsunuje většinu hudební Evropy do pozadí, obzvláště vývoj v Českých zemích těžko snese srovnání, což je nemilosrdně konstatováno také v libretu této skladby: „No a Čechy, svrab a blechy“.
Zcela jiný charakter pak má část Missa brevissima, v níž se Tomáš Hanzlík, jak sám uvádí v programu k představení, asi nejvíce identifikoval s postavou skladatele Carla, který se snaží zkomponovat korunovační mši. Jednotlivé působivé části mešního ordinária, které obsahovaly zajímavé souzvuky a disonance, byly zpívány a capella nebo pouze s doprovodem varhan. Epilog, který uzavřel celé představení, ještě zmínil operní produkce konané v roce 1627 v rámci korunovace Ferdinanda III. Habsburského za českého krále.
Celý večer byl ve znamení dobrých sólových výkonů, ale často zanikajících výstupů sboristů. Doprovodná kapela místy jako by nehrála přirozeně, ale příliš četla z not, což působilo trochu těžkopádně. Pudl a Pudr má potenciál být naprosto strhujícím představením se skvělou hudbou a nápaditým libretem, provedení pouze v barevných kostýmech bez další scénické akce bohužel nedokázalo diváky strhnout tolik, jak by si celá kompozice zasloužila.
Tomáš Hanzlík: Voda a vzduch
V pořadí sedmý festivalový večer (23. listopadu 2022) byl poslední příležitostí k oslavě jubilea Tomáše Hanzlíka, což se projevilo nejenom závěrečným předáním dortu oslavenci, ale zejména jeho hudbou. Opera Voda a vzduch z roku 2012 je neobyčejně zajímavým počinem skladatele, který se nechal inspirovat životními osudy vynikajícího českého malíře a sochaře Jakuba Obrovského (1882–1949). Životní peripetie geniálního umělce bojujícího s vlastními osobními problémy i nepochopením, intrikami a závistí uměleckého světa ztvárnil Hanzlík, který je i autorem libreta, v podobě emotivní dokumentární opery, v níž byly použity autentické deníky Jakuba Obrovského či projekce jeho uměleckých děl.
Velmi působivou součástí byl zahloubaný Prolog, kde svůj hlas Jakubu Obrovskému propůjčil z nahrávky Luděk Munzar. Pěveckou roli Jakuba Obrovského pak ztvárnil Martin Ptáček, kterého doplnila osvědčená sestava zpěváků Ensemble Damian – sopranistka Markéta Israel Večeřová, která se představila v roli Boženy Škorpilové, budoucí ženy Jakuba Obrovského, a také v epizodní roli 3. kunsthistorika. Anna Jelínková (mezzosoprán) si zazpívala maminku Jakuba Obrovského, k níž přidala roli 1. kunsthistorika a dámy. Baryton Pavel Maška pak byl jak starším bratrem, tak sochařem Ladislavem Kofránkem, ale také 2. kunsthistorikem. Instrumentace této opery je minimální – představili se pouze Kateřina Ochmanová (klavír) a Martin Smutný (varhanní pozitiv), přesto je naprosto funkční a často překvapivě barevná.
Děj opery nás provází nejprve několika ne právě veselými „záblesky“ z dětství Jakuba Obrovského – zmiňme alespoň vypjatý sbor, který působivě doplnil děsivou historku o pádu skříně, při němž si malý Jakub zranil obličej a přišel o článek prstu. Niterný smutek citlivě vyjádřil v další části Martin Ptáček, který v roli třináctiletého Jakuba Obrovského truchlí nad ztrátou své matky.
Nadějné vyhlídky vzbuzuje v Jakubu Obrovském i v divákovi další vývoj v životě mladíka, který se v roce 1897 přesouvá do Prahy, aby si splnil svůj sen stát se výtvarným umělcem. Hanzlík zde skvěle ztvárnil zmatek a ruch velkoměsta rychlými pasážemi, stejně jako první erotická zjitření doplněná projekcí Obrovského ženských aktů. Božena Škorpilová v podání Markéty Israel Večeřové se v dojemně romantických pasážích těší ze zasnoubení s Jakubem Obrovským a zároveň trpí tím, že není krásná. Náročné skoky do vysokých poloh zvládla interpretka skvěle, v horních polohách však měla horší výslovnost textu.
Nad přechodným štěstím se již ale znovu stahují mračna zde ztvárněná v části Proroctví bezokého muže. Instrumentální intermezzo s minimalistickými patterny a titulem Čas, čas, čas bylo doplněné projekcí s informacemi o Obrovského životě v letech 1911 až 1932. Krátký vzpomínkový vstup o chudém studentovi, který zcela bez prostředků přichází v roce 1933 studovat do Prahy umění a je přijat ke studiu všemi tehdejšími autoritami – Švabinským, Nejedlým, Nechlebou, Šimonem i Obrovským a který nakonec však přijde o život, byl sólovým výstupem Anny Jelínkové, u níž je publikum zvyklé na stabilní výkon. Tentokrát její hlas působil velmi unaveně, na několika místech dokonce mírně vynechával.
Obrazy naplněné hudbou je název části, v níž Obrovský přemítá nad podstatou svého umění, nad snem tvořit krásné obrazy v tichu, světle a klidu. Sbor na text „Mé touhy jsou stále stejné“, doprovázející tuto část, byl také světlý, krásný, prostý a melodický, tedy v duchu svého textu. Ale i na tuto idylickou část musí opět navázat něco zlého. Tentokrát je to příběh o zničení jednoho z raných malířských děl Jakuba Obrovského ještě za studií na UMPRUM – jak zde postava umělce lakonicky konstatuje: „Tehdy jsem pocítil, co je to zášť“.
Nejenom ta, ale také konkurence a tlak „odborné“ kritiky je tématem další části opery, která nese název Mánesáci. Hanzlíkova odrhovačka ve stylu um-ca-ca s doprovodem pozitivu, který zde evokuje zvuk flašinetu, skvěle podtrhuje text „Ti kritici jsou zvláštní národ“. Dojemná výpověď Martina Ptáčka coby Obrovského, který je rozpolcen mezi snahou tvořit a nutností se uživit, je přerušena sborem kunsthistoriků, který je vrcholem celé opery. Trio kunsthistoriků totálně odsoudí Obrovského tvorbu, obviní jej z konzervatismu, akademismu a povrchnosti a zpochybní jeho pozici profesora na Akademii výtvarných umění.
Zajímavým scénickým prvkem následující části Slepec v kině bylo přidání lavičky přímo mezi sedící publikum v Kapli Božího Těla. Interpreti, včetně představitele Jakuba Obrovského, tak jako by s odstupem pohlíželi na dění v umělcově ateliéru či na záběry z výstavy a viděli vše jako film promítaný v kině.
Neveselou situaci v osobním životě ilustruje část Šedivý den, kdy se Obrovský hádá se svou ženou a k tomu se dozvídá o další křivdě na poli uměleckém. Jeho tvůrčí beznaděj a celkové vyčerpání dokresluje také epizoda, kdy maluje na zakázku portrét dámy (Anna Jelínková), která se diví, proč Obrovský tolik pracuje a nejde spíše ven a nepospí si po obědě. Ptáčkův následující výstup, kdy v roli Obrovského zpívá části ze svého deníku jako zoufalou výpověď o malíři, který musí malovat v temnotě, což ale není možné, patří k nejpůsobivějším částem opery. Střídání sudého a lichého metra za doprovodu klavíru na čtyři ruce by mohlo být dojemným finále. Hanzlík za něj ale ještě vřazuje Epilog, který je podobně jako Prolog čten z nahrávky Luďkem Munzarem, a závěrečný sbor.
Pohnutý příběh zneuznaného umělce zpracoval Hanzlík do zajímavého tvaru se svou typickou krásnou melodikou i dramatičností ve vypjatějších okamžicích, schopností vycítit, kde je třeba využít komplikovanou sazbu, anebo doslova „vypálit“ jednoduchý šlágr. Jak výkon všech pěvců, tak také obou instrumentalistů, kteří zde plnili funkci celého orchestru, byl velmi povedený a sehraný. Je evidentní, že se tato „damiánovská“ sestava zná a ví, co mohou jeden od druhého na pódiu očekávat.
Režii představení měl taktéž Tomáš Hanzlík, kterému se v maximální možné míře podařilo využít prostor kaple. Zařadil mnohé zajímavé prvky – živé rodinné snímky zasazené do prázdného rámu obrazu, usazení Markéty Israel Večeřové do stejné pozice na židli a ve stejném oblečení jako dáma na promítaném Obrovského obraze, rozbitíhotové sošky na důkaz nepřízně osudu, použití dvou plastových oranžových telefonů při rozhovoru Obrovského s Kofránkem, ale také interakce s publikem v podobě rozdávání přihlášek do spolku Mánes, přípitek s diváky či výše zmíněné použití lavice v improvizovaném kině.
Tyto scénické prvky by nebyly funkční bez propracovaných kostýmů, jejichž autorkou je Vendula Johnová. Za zmínku určitě také stojí, že opera v roce 2013 získala cenu ředitelky prestižního pražského festivalu Opera a i přesto, že dílo pranýřuje umělecké kritiky i kunsthistoriky, byla na tomto festivalu také v užším výběru na cenu kritiků.
Jan Flaška: Fotojatka
Ve zcela jiném duchu se nesl v pořadí osmý festivalový večer, konaný 25. listopadu 2022, který pod titulem Fotojatka přinesl promítání světové tvůrčí fotografie s hudebním doprovodem. Grafik a učitel IT Jan Flaška, který nás večerem provedl, představil to nejlepší z festivalu Fotojatka, který byl založen již v roce 2007 s cílem prezentovat historickou i současnou dokumentární fotografii širokému publiku prostřednictvím promítání obrázků společně s hudebním doprovodem, který má umocnit vizuální prožitek. Nejedná se tedy o výstavu v tradičním pojetí, ale o slideshow s hudbou, kterou Jan Flaška navíc doplňuje trefnými komentáři, vtipnými obrázky, videy s mírně ironickým podtextem či zajímavostmi ze světa IT technologií.
Podobný večer byl do programu festivalu Opera Schrattenbach zařazen již v předchozím roce, Jan Flaška byl tehdy z důvodu nemoci přenášen z Českých Budějovic na plátno v olomouckém bývalém jezuitském konviktu. Program měl již vloni velmi pozitivní ohlas a publikum zcela jistě ocenilo, že jsme v letošním roce mohli shlédnout Jana Flašku již „live“.
Ve dvou blocích nám představil celkem devět sérií fotografií různých stylů i přístupů, a to od autorů českých i zahraničních. Barevné, minimalistické obrazy jednoduchých věcí (dráty vysokého napětí, lampy a podobně) fotografa Oto Sládka Jan Flaška citlivě propojil se skladbou Colors od britského jazzovo-elektronického uskupení The Cinematic Orchestra. Z publikace Good Day Bad Day But Everyday tchajwanského fotografa Taveponga Pratoomwonga vybíral Jan Flaška obrazy každodenních radostí i starostí, které jsme si prožili v souznění se skladbou Angry Son skupiny The Micronaut. Působivými a nápaditými černobílými fotomontážemi z období sedmdesátých let dvacátého století se představil Jiří Stach, nositel ocenění Osobnost české fotografie 2006, jehož záběry byly prezentovány za doprovodu Geoff Smith Band.
Do více jak čtyřicet let starého světa pražských výloh, obchodů a prodavačů, rybího bufetu na Václavském náměstí či jednoho z pražských pavlačových domů nás zavedly celkem čtyři série fotografií česko-švýcarské autorky Iren Stehli. Ta během svých studií na Karlově univerzitě a později také na FAMU po dobu více jak deseti let dokumentovala každodenní život v období normalizace a vytvořila několik souborů unikátních fotografií.
Zcela specifickou skupinu obyvatel, kteří cestují po celých Spojených státech na nákladních vlacích, zobrazil ve svých fotografiích Mike Brodie. Velmi realistické, někdy až drsné obrazy jízdy na uhlí, naskakování na vlaky, bivakování u trati či přelézání nádražních plotů doprovodil Jan Flaška hudbou od amerického dua The White Stripes. Dalším prezentovaným fotografem byl Robbie Augspurger, který se zabývá fotografováním portrétů ve stylu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století – specifická barevnost či dobové účesy, osobité kostýmy a rekvizity, které mohou působit mírně šíleně, vynesly tomuto fotografovi spolupráci s mnoha významnými časopisy i komerčními firmami.
Následující sérii fotografií s názvem interior/exterior vytvořila finská autorka Marja Pirilä. Její křehké a poetické portréty, které zobrazují nejenom člověka v jeho domácím prostředí, jsou zkombinovány s další vrstvou obrazu, kterou tvoří venkovní výjevy snímané na principu camera obscura. Snové a intimní obrazy lidí uvnitř místností i jejich okolí venku dokonale splynuly s podobně laděnou skladbou Nuit blanche v podání Tarkovsky Quartet.
Již vloni představený projekt Grzegorze Klatky měl ohlas i v tomto roce. Snímky pořízené fotoaparátem umístěným na zadním okně auta dokumentují často bizarní obrazy a situace odehrávající se ve vozidle jedoucím za vámi. To vše navíc nakombinované s rychle stříhanými útržky populárních melodií, rozhlasovým vysíláním nebo reklamami dodává tomuto projektu neuvěřitelný vtip a „švunk“.
Závěr večera patřil českému fotografovi Tomáši Pospěchovi, který se velmi zvláštním způsobem rozhodl zdokumentovat venkovský fotbal. V žádném případě se však nejedná o akční sportovní fotografie. Právě naopak. Záběry zarostlých hřišť, na dlouhý čas snímaných hráčů, ale zejména snímků, na kterých nikdy nevidíte míč, byly v rámci Fotojatek doplněny proslulým Largem z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Příjemná a uvolněná atmosféra akce, jež byla umístěna tentokrát do reprezentativního komorního sálu Uměleckého centra olomoucké univerzity, který ale slouží také jako učebna, v níž byly ponechány lavice, byla podpořena také podávaným občerstvením. Zkrátka, po všech stránkách povedený večer.
Sára Medková, Ivo Medek, Vít Zouhar: Sara’smile
Předposlední festivalový večer (28. listopadu 2022) patřil multimediálnímu opernímu projektu Sara´smile, jehož autory jsou Sára Medková, Ivo Medek a Vít Zouhar, kteří se na představení podíleli také jako interpreti. Hlavní roli ztvárnila nepřehlédnutelná a doslova „multifunkční“ Sára Medková, která skvěle zpívala i hrála na klavír, ale také tančila, mluvila a byla jedinou (i když často videem „naklonovanou“) postavou na scéně. Její mnohovrstevnatá postava se v průběhu večera proměňovala v různé Sáry prezentující radosti i starosti žen v rozličných situacích a kontextech.
Počínaje biblickou Sárou, působivě zpívající píseň Jireh-Adonai, jejíž víra byla tak nezdolná, že byla nakonec ve velmi vysokém věku odměněna vytouženým synem Izákem (v překladu Smích). Další Sárou byla Sára-klavíristka, která zažívá nekonečné cvičení, bolesti zad, rukou a hlavy, balení na koncerty, totální vyčerpání a pochyby o vlastních schopnostech a zároveň euforii během koncertu. Další vrstvou pak byla Sára-matka, strachující se o syna a zažívající výčitky ze své nepřítomnosti doma. Tyto všechny Sáry výborně ztvárnila „živá“ Sára Medková přímo na scéně, doplněná Sárou Medkovou na audio záznamech či videosekvencích z koncertů, k nimž se zde „live“ svým hraním připojovala.
Celé dění na scéně pak bylo jakousi kombinací pocitů, myšlenkových pochodů, nejistot a rituálů, které Sára-interpretka zažívá hodinu před vystoupením – což také demonstrovaly čas odpočítávající stopky.
Partu bicích se ujal Ivo Medek, kterému se podařilo zvukově i rytmicky doplňovat dění na scéně, a to jak pomocí bubnů a činelů, tak také dalšími zvuky drhel, flexatonu či zvukových hraček. Vít Zouhar pak dotvářel prostor nahrávkami přírodních zvuků, útržků klasických klavírních skladeb i mluvených pasáží, které upravoval, zkresloval a mixoval pomocí laptopu.
Autorem projekce, která byla nedílnou součástí představení, je Lukáš Medek. Ten zajímavě propojoval statické obrazy doplňující děj, biblické citáty, ale zejména videosekvence z koncertů Sáry Medkové s předtočenými úseky videa (běh po schodech, omývání rukou a nohou, otírání klavíru), které se organicky spojily s děním na scéně. Režii představení měl na starosti Rocc, jehož práce jsme měli v posledních letech v Olomouci možnost vidět vícekrát. I tentokrát připravil neotřelé představení s mnoha nápady.
Jedinou větší „kulisou“ na scéně bylo koncertní křídlo, na nějž zároveň Sára Medková hrála. Dále se zde objevily drobné rekvizity v podobě kufru, partitury, džbánu s vodou či hadříku na otírání klavíru, vše ostatní bylo ztvárněno přímo na scéně či na plátně. Sára Medková byla většinu představení oděna v univerzálním černém overalu, v němž prožívala všechny přípravy, na finální „koncert“ se pak převlékla do dlouhých rudých šatů. Úklona a Sářin úsměv směrem k divákům promítaným na plátno byly sice zahájením koncertu, k němuž jsme po celý večer směřovali, zároveň to však také byla poslední scéna této opery.
Hudebně široce „rozkročená“ kompozice, která přinesla úryvky klasických kusů, romantické až filmové pasáže, zajímavé zvukové plochy i velmi tichá místa, se přirozeně propojila s vizuální složkou a výbornými interpretačními výkony a skvěle vystihla mnohovrstevnatost postavy Sáry. To asi nejlépe vystihuje jedna ze Sářiných vět, kterou si zde na závěr dovolím ocitovat: „Hudba je droga, stav beztíže, proč ale jenom někdy…?“.
David Ryan, Vít Zouhar, Rocc: I-ME
V rámci závěrečného festivalového večera, který se konal ve čtvrtek 8. prosince 2022 opět v Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého, jsme měli možnost shlédnout operní projet I-ME, jehož autory jsou britský hudebník a výtvarník David Ryan, který se během večera představil také jako hráč na klavír, klarinet, bicí nástroje a citery, nám již dobře známý skladatel a muzikolog Vít Zouhar, ovládající během koncertu laptop, a slovinský režisér Rocc, který je také již festivalovou stálicí. Projekt I-ME volně navazuje na předchozí spolupráce Víta Zouhara a Rocca, kteří v rámci operního cyklu ECHO-Metamorphoses spolupracují s různými interprety a skladateli již čtvrtým rokem, a jak sami uvádějí, jejich výzkumný a experimentální operní projekt se snaží rozšířit hranice chápání opery jako hudebně-divadelní formy a myšlenkově vycházejí z prvotních oper pozdní renesance.
K tomuto ročníku nepřizvalo toto autorské duo pouze již zmíněného Davida Ryana, ale také další dvě slovinské interpretky. Jedná se o zpěvačku Katju Konvalinku, která olomoucké publikum zaujala již při loňském uvedení komorní opery Beyond the Garden Stephena McNeffa a Aoife Mannix, a nejinak tomu bylo i letos. Druhou osobou na scéně byla performerka, tanečnice a choreografka Sanja Nešković Peršin, která ztvárňovala protějšek Katji Konvalinky a zároveň také jakési její alter ego.
Představení proběhlo ve změněné dispozici Kaple Božího Těla, kde bylo „jeviště“ umístěno uprostřed s kruhovitě uspořádanými stojany, kolem nichž se interpretky pohybovaly, a právě tento pohyb byl jediným výrazným scénickým prvkem. Různé druhy i tempa chůze či změny směru byly jakýmsi odrazem hudby samotné. Další interpreti, tedy David Ryan a Vít Zouhar, zaujali místo každý v jednom rohu kaple. Již při vstupu do prostoru byly slyšitelné ambientní zvuky z laptopu Víta Zouhara, který pomocí přednahraných zvuků dechu, aiolských harf, deště či dalších přírodních zvuků i krátkých samplů sborů propojoval jednotlivé zpívané části, které se odehrávaly na scéně, a zároveň doplňoval zvuky reálných hudebních nástrojů, které ovládal David Ryan.
Po magickém úvodu přichází na scénu postupně obě interpretky, ve stejných šedých šatech se sepnutými vlasy, a dokola obcházející scénu. Dýchání, dupání, tleskání, později také mlaskání, šepot a bicí nástroje či postupně se přidávající zvuky na citery či „in-side“ piano, nebyly z hlediska děje nijak konkrétní, ale vytvářely úžasné kombinace zvuků produkovaných různými způsoby všemi zúčastněnými interprety.
Následovalo několik narativních zpívaných částí doplněných počítačovými smyčkami i živými zvuky klavíru s texty odkazujícími k období antiky jako ideového základu pro vznik opery jako formy. Zvláště zajímavou byla část Rite s působivou recitací doplněnou různými druhy dýchání a zvuky „in-side“ klavíru, či efektní část Echo, která si pohrávala se zpívaným textem z období starověkého Říma a mluvenými ozvěnami fragmentů tohoto textu. Zvuk klavíru pak nejvíce vynikl v části Good Bye, jejímž základem byl dokola opakovaný akord, později také arpeggia, propojovaná se šepotem, dýcháním a počítačem upravovanými zvuky vody a aiolských harf.
Celkem deset částí přelívající se jedna do druhé bylo fixováno jako koncept, v němž hraje zásadní roli improvizace a spolupráce všech interpretů, kteří využívali svého mluveného i zpěvního hlasu, ale také tleskání či dupání, a to jak v živé formě, tak jako samply předem nahrané a následně pouštěné ze záznamu. To vše doplněné dalšími zvuky „live“ nástrojů vytvořilo snový zvukový prostor, který zcela obklopil publikum.
Projekt I-ME byl výbornou tečkou za festivalem Opera Schrattenbach 2022, který se prezentoval celkem deseti večery nových projektů i „zasloužilých“ reStartů. Můžeme jen doufat, že se i v příštím roce budeme moci těšit na podobně pestrý program.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
