Olomoucký festival Opera Schrattenbach: reStart ve znamení oslav

Autorem projekce, která byla nedílnou součástí představení, je Lukáš Medek. Ten zajímavě propojoval statické obrazy doplňující děj, biblické citáty, ale zejména videosekvence z koncertů Sáry Medkové s předtočenými úseky videa (běh po schodech, omývání rukou a nohou, otírání klavíru), které se organicky spojily s děním na scéně. Režii představení měl na starosti Rocc, jehož práce jsme měli v posledních letech v Olomouci možnost vidět vícekrát. I tentokrát připravil neotřelé představení s mnoha nápady.

Jedinou větší „kulisou“ na scéně bylo koncertní křídlo, na nějž zároveň Sára Medková hrála. Dále se zde objevily drobné rekvizity v podobě kufru, partitury, džbánu s vodou či hadříku na otírání klavíru, vše ostatní bylo ztvárněno přímo na scéně či na plátně. Sára Medková byla většinu představení oděna v univerzálním černém overalu, v němž prožívala všechny přípravy, na finální „koncert“ se pak převlékla do dlouhých rudých šatů. Úklona a Sářin úsměv směrem k divákům promítaným na plátno byly sice zahájením koncertu, k němuž jsme po celý večer směřovali, zároveň to však také byla poslední scéna této opery.

Hudebně široce „rozkročená“ kompozice, která přinesla úryvky klasických kusů, romantické až filmové pasáže, zajímavé zvukové plochy i velmi tichá místa, se přirozeně propojila s vizuální složkou a výbornými interpretačními výkony a skvěle vystihla mnohovrstevnatost postavy Sáry. To asi nejlépe vystihuje jedna ze Sářiných vět, kterou si zde na závěr dovolím ocitovat: „Hudba je droga, stav beztíže, proč ale jenom někdy…?“.

David Ryan, Vít Zouhar, Rocc: I-ME

V rámci závěrečného festivalového večera, který se konal ve čtvrtek 8. prosince 2022 opět v Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého, jsme měli možnost shlédnout operní projet I-ME, jehož autory jsou britský hudebník a výtvarník David Ryan, který se během večera představil také jako hráč na klavír, klarinet, bicí nástroje a citery, nám již dobře známý skladatel a muzikolog Vít Zouhar, ovládající během koncertu laptop, a slovinský režisér Rocc, který je také již festivalovou stálicí. Projekt I-ME volně navazuje na předchozí spolupráce Víta Zouhara a Rocca, kteří v rámci operního cyklu ECHO-Metamorphoses spolupracují s různými interprety a skladateli již čtvrtým rokem, a jak sami uvádějí, jejich výzkumný a experimentální operní projekt se snaží rozšířit hranice chápání opery jako hudebně-divadelní formy a myšlenkově vycházejí z prvotních oper pozdní renesance.

K tomuto ročníku nepřizvalo toto autorské duo pouze již zmíněného Davida Ryana, ale také další dvě slovinské interpretky. Jedná se o zpěvačku Katju Konvalinku, která olomoucké publikum zaujala již při loňském uvedení komorní opery Beyond the Garden Stephena McNeffa a Aoife Mannix, a nejinak tomu bylo i letos. Druhou osobou na scéně byla performerka, tanečnice a choreografka Sanja Nešković Peršin, která ztvárňovala protějšek Katji Konvalinky a zároveň také jakési její alter ego.

Představení proběhlo ve změněné dispozici Kaple Božího Těla, kde bylo „jeviště“ umístěno uprostřed s kruhovitě uspořádanými stojany, kolem nichž se interpretky pohybovaly, a právě tento pohyb byl jediným výrazným scénickým prvkem. Různé druhy i tempa chůze či změny směru byly jakýmsi odrazem hudby samotné. Další interpreti, tedy David Ryan a Vít Zouhar, zaujali místo každý v jednom rohu kaple. Již při vstupu do prostoru byly slyšitelné ambientní zvuky z laptopu Víta Zouhara, který pomocí přednahraných zvuků dechu, aiolských harf, deště či dalších přírodních zvuků i krátkých samplů sborů propojoval jednotlivé zpívané části, které se odehrávaly na scéně, a zároveň doplňoval zvuky reálných hudebních nástrojů, které ovládal David Ryan.

Po magickém úvodu přichází na scénu postupně obě interpretky, ve stejných šedých šatech se sepnutými vlasy, a dokola obcházející scénu. Dýchání, dupání, tleskání, později také mlaskání, šepot a bicí nástroje či postupně se přidávající zvuky na citery či „in-side“ piano, nebyly z hlediska děje nijak konkrétní, ale vytvářely úžasné kombinace zvuků produkovaných různými způsoby všemi zúčastněnými interprety.

Následovalo několik narativních zpívaných částí doplněných počítačovými smyčkami i živými zvuky klavíru s texty odkazujícími k období antiky jako ideového základu pro vznik opery jako formy. Zvláště zajímavou byla část Rite s působivou recitací doplněnou různými druhy dýchání a zvuky „in-side“ klavíru, či efektní část Echo, která si pohrávala se zpívaným textem z období starověkého Říma a mluvenými ozvěnami fragmentů tohoto textu. Zvuk klavíru pak nejvíce vynikl v části Good Bye, jejímž základem byl dokola opakovaný akord, později také arpeggia, propojovaná se šepotem, dýcháním a počítačem upravovanými zvuky vody a aiolských harf.

Celkem deset částí přelívající se jedna do druhé bylo fixováno jako koncept, v němž hraje zásadní roli improvizace a spolupráce všech interpretů, kteří využívali svého mluveného i zpěvního hlasu, ale také tleskání či dupání, a to jak v živé formě, tak jako samply předem nahrané a následně pouštěné ze záznamu. To vše doplněné dalšími zvuky „live“ nástrojů vytvořilo snový zvukový prostor, který zcela obklopil publikum.

Projekt I-ME byl výbornou tečkou za festivalem Opera Schrattenbach 2022, který se prezentoval celkem deseti večery nových projektů i „zasloužilých“ reStartů. Můžeme jen doufat, že se i v příštím roce budeme moci těšit na podobně pestrý program.