Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (1)

  1. 1
  2. 2

Dalšího uvedení se dočkal balet Istar až v září 1964, tentokráte už v podstatně zkrácené verzi. Na společném večeru s Gershwinovou Rhapsody in Blue a původní novinkou Viliama Bukového Svědomí ji inscenoval choreograf Jiří Blažek. Dirigentem byl Albert Rosen a role Istar a Tammuze tančili při premiéře Marta Drottnerová a Miroslav Kůra. V témže roce Istar uvedlo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a v roce 1967 baletní soubor plzeňského divadla, kde dílo v choreografii Věry Untermüllerové dirigoval tehdy začínající dirigent Jiří Kout. Na brněnské jeviště se balet Istar dostal v podobě fragmentu na večeru České fragmenty a fantazie v roce 1984 v choreografii Jiřího Kyseláka. Na stejném večeru byla uvedena v choreografii Daniela Wiesnera rovněž Toccata, která ale byla součástí analogického typu pořadu už o rok dříve.

V březnu 1933 uspořádala Jelizaveta Nikolská ve vinohradském divadle baletní večer za orchestrálního doprovodu České filharmonie pod řízením Karla Šejny. Součástí programu byla asi pětiminutová skladba Ruce, o níž se mělo za to, že šlo o použití hudby k Istar. Na základě objevu Aleše Březiny, který našel v archivu Národního divadla skladbu pod názvem Ruce, která není součástí Halbreichova seznamu, šlo o zcela jinou skladbu, kterou autor napsal v roce 1927 a byla považována za ztracenou. Tato skladba byla koncertně provedena v rámci Dnů Bohuslava Martinů 18. prosince 2012 v Dvořákově síni Rudolfina. Hrála ji Pražská komorní filharmonie pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši.

Doba se ale mění a i do Prahy pronikají nové umělecké tendence a směry. Přicházejí především z Paříže. Paříž dvacátých let byla spolu s Berlínem centrem avantgardního dění a pro Čechy, tehdy tradičně spatřující ve Francii svůj idol, to platilo ještě více. Významné místo v tehdejší pařížské umělecké avantgardě měl balet. V případě Bohuslava Martinů to byl především Sergej Ďagilev a jeho Ballets Russes, velkou inspirací pro něj byla díla Igora Stravinského. V roce 1924 píše do časopisu Národní a Stavovské divadlo nadšenou recenzi na představení baletu Igora Stravinského Les Noces (Svatba). Velmi jej ovlivnila také tvorba Alberta Roussela, s jehož díly se seznámil jako orchestrální hráč České filharmonie, především jeho skladba Báseň lesa. Rozhodl se odjet do Paříže, aby tam studoval moderní hudební směry.

Ještě před svým odchodem do Paříže pracuje na svém dalším, opět baletním díle. Námět pro svoji „myší pohádku“ Kdo je na světě nejmocnější našel v indických bajkách. Sám poté charakterizuje proměnu své tvorby: „Začal jsem se odkloňovat od směru, v němž jsem až dosud pracoval, od imprese, a měl jsem touhu po pregnantním projevu hudebním, po přesném rytmu a formě. Rovněž jsem se zbavil tzv. hudebního líčení nebo popisování, podkládání situace hudbou a všelikých impresionistických vymožeností zvukových i představových.“Autor důkladné a komplexně pojaté biografie Bohuslava Martinů Jaroslav Mihule, který ve svém obsáhlém díle analyzuje skladatelovu tvorbu a důsledně jej zařazuje do širších dobových uměleckých a společensko-politických kontextů, podává následující pregnantní charakteristiku skladatelova příchodu do Paříže: „… ne již Paříže Clauda Debussyho, nýbrž Igora Stravinského, Šestky, avantgardních provokací umění dvacátých let“.

Svůj nový balet zadal Bohuslav Martinů brněnskému divadlu, kde tehdy ve vedoucí funkci působil spiritus agens moderní hudby, nadšený propagátor díla Leoše Janáčka, František Neumann. Brno tehdy bylo skutečným centrem soudobého hudebního dění, přitahujícím mezinárodní pozornost. Pro úplnost bych chtěl dodat, že o něco později tomu tak bylo, byť ve skrovnějších podmínkách, jež byla schopna poskytnout Ostrava, i tam, kde podobnou roli, jako měl Neumann v Brně, převzal Jaroslav Vogel.

Významný brněnský muzikolog Rudolf Pečman zhodnotil uvedení baletu Kdo je na světě nejmocnější takto: „Svědčí o promyšlené dramaturgii, že byl zařazen na pořad s Janáčkovou operou Příhody lišky Bystroušky.“ Janáčkova opera byla poprvé uvedena 6. listopadu 1924, balet Bohuslava Martinů o necelé tři měsíce později, 6. ledna 1925. Choreografem inscenace byl tehdejší baletní mistr brněnského divadla Jaroslav Hladík, který dílo nastudoval ve spolupráci s režisérem Otou Zítkem, dirigentem byl mladý a velmi perspektivní Janáčkův žák Břetislav Bakala.

Pozdější zakladatel a šéf brněnské filharmonie Bakala se k uvedení díla vyjádřil takto: „Bohuslav Martinů byl v Brně ještě neznámý. Dílo bylo po technické a zvukové stránce dosti nesnadné, rozpisované – jako obyčejně – na poslední chvíli, takže jsem dostal partituru do rukou nějaký den před první zkouškou … Dopadlo to dobře, od té doby jsem se už od soudobé hudby neodklonil.“

Vítězslav Nezval napsal k baletu programový text: „Budeme studovati možnosti Nového baletu na ulicích, v manéžích a tančírnách, všude tam, kde je pohyb přirozeně exponován. … Budeme hledat jeho bezprostřední projevy na fotbalových či boxerských zápasech. Tak jako důsledné využití synkopy zrevoluciovalo současnou hudbu, tak zrevolucionizuje moderní skutečnost balet … Klasické taneční umění, jež je školou, musí si být vědomo všech těchto poučení, má-li se stát mistrovstvím.“ V Praze byl tento balet uveden v roce 1927 v nastudování Remislava Remislavského, dirigentem inscenace byl Josef Winkler.

(Pokračování)
Foto archiv, František Drtikol, Jaromír Svoboda, František Váňa

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat