Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (3)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hry o Marii chtěl Bohuslav Martinů uvést v Praze v režii Jindřicha Honzla a ve scéně Františka Muziky pod taktovkou Václava Talicha. Situace se ovšem vyvinula tak, že dílo svěřil po úspěchu Špalíčku Zemskému divadlu v Brně. Zde také bylo dílo poprvé uvedeno 23. února 1935. Dirigentem byl velký obdivovatel a propagátor hudby Bohuslava Martinů Antonín Balatka, režisérem Rudolf Walter, autorem scény František Muzika, který výborně převtělil skladatelovy představy do výtvarné podoby inscenace, což nám dokazuje jejich dochovaná korespondence. Svojí první významnou choreografií se v této inscenaci představil Emerich Gabzdyl. Taneční role Mariken a tanečnice z Panen pošetilých psal Martinů přímo pro Zoru Šemberovou, pozdější první představitelku Julie ve světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie. V dopisech, které Martinů Zoře Šemberové před premiérou psal, vyjadřuje autor precizně své názory na interpretaci díla a smysl jevištního tance.O rok později, 7. února 1936 uvádí Hry o Marii Národní divadlo. Dirigentem představení je Josef Charvát, režisérem Josef Munclingr, který dílo nastudoval ve výpravě Františka Muziky, choreografem byl Joe Jenčík. Ve stejném roce operu uvedlo v režii Oldřicha Stibora ještě olomoucké divadlo. Po válce, jak shodně dosvědčují Jindřich Honzl a Václav Kašlík, byl zájem o uvedení této opery ve Velké opeře 5. května, ale k realizaci nedošlo. V roce 1966 byly Hry o Marii poprvé provedeny v zahraničí, v německém Wiesbadenu. V roce 1968 následovaly České Budějovice a od té doby se hrály na mnohých českých operních jevištích. Z posledních inscenací této opery připomeňme Bělohlávkovo nastudování v Brně z roku 1990 a především jednu z nejlepších a nejúspěšnějších inscenací opery Národního divadla z poslední doby, kterou režíroval Jiří Heřman a dirigoval opět Jiří Bělohlávek. Jiří Heřman se po Novém roce představí poprvé svou režií Her o Marii v březnu 2015 jako nový šéf brněnské Janáčkovy opery spolu s novým šéfdirigentem souboru Mirko Ivanovićem.Třetí inspirační zdroj našel Bohuslav Martinů v commedii dell’arte. Dokonce tak zní přímo podtitul orchestrální partitury jeho Divadla za bránou, jehož brněnská premiéra v roce 1936 byla uvedena pod titulem Divadlo za branou. Ještě větším inspiračním zdrojem byla možná osobnost slavného francouzského mima českého původu Jeana Gasparda Debureaua, jehož osudu věnoval svůj první román Největší z Pierotů František Kožík. Román byl publikován až v roce 1939, ale v době příprav premiéry Divadla za branou byl rozhlasový redaktor Kožík stálým spolupracovníkem brněnského divadla, což mohlo mít vliv na vznik opery. O napsání libreta pro dílo, které se skládá ze dvou částí, první baletně-pantomimické a druhé operní, požádal Vítězslava Nezvala, s nímž předtím vytvořil rozhlasovou operu Hlas lesa. V dopise z května 1935 mu napsal: „A pro vás je to (napsání libreta) hračka. Sedněte si na to jednou v noci, kdy měsíc své bledé světoví v tmavou jizbu moji a udělejte to pro mne. Budete z toho mít radost, já se na to těším. Zatřeseme trochu těmi sociálními syžety u nás v opeře a dostaneme i vynadáno, ale to nevadí. Můžete si dovolit všechno a udělejte to hodně legrační a se spoustou poezie, ale to Vám asi nemusím připomínat, že ano? To vy už máte ve zvyku.“

Vítězslav Nezval tento emotivní apel ale nevyslyšel, a tak si Martinů libreto vytvořil sám. Dílo charakterizoval následovně: „Nic jiného než divadlo. Spíše určitá improvizace scénická a herecká jak tomu bylo v italské komedii.“ Premiéra Divadla za branou byla 30. září 1936. Dirigoval ji Antonín Balatka, režíroval Rudolf Walter ve výpravě Františka Muziky. Choreografie první části byla první velkou choreografií Ivo Váni Psoty po návratu z Ballets Russes. Psota se s Bohuslavem Martinů znal už z Paříže a Martinů měl o spolupráci s ním zájem už při přípravě Her o Marii. Hlavní role Kolombíny a Harlekýna tančili Mira Figarová a Emerich Gabzdyl, v operní části byli jejich interprety Věra Střelcová a Antonín Pelc.

Divadlo za bránou zažilo comeback v padesátých a šedesátých letech, kdy je postupně uvedly soubory v Olomouci, Liberci, Opavě a v Českých Budějovicích (zde pouze pantomimickou část, dirigentem představení byl Dalibor Brázda, choreografem Jiří Hoščálek) a v květnu 1968 je uvedl operní soubor Národního divadla pod taktovkou Alberta Rosena a v režii Norberta Snítila. V roce 2000 byly uvedeny v Ostravě v režii Michaela Taranta.S velmi sympatickým ohlasem se setkalo Divadlo za bránou v inscenaci Netradičního operního studia (NOS), v němž se představili studenti HAMU a orchestr Quattro. Představení v hudebním nastudování Valentiny Shukliny a režii Radima Vizváryho z roku 2012 sklidilo úspěch i na tradiční přehlídce operních souborů v Praze.Do stejného období jako Divadlo za bránou patří i dvě kratší opery a balet. Podle Miloše Šafránka „nevznikly z vnitřního tvůrčího popudu, jako tomu bylo u tří českých národních her (Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za bránou), nýbrž z velké míry z důvodů hmotných.“ Na objednávku ředitele hudebního vysílání Československého rozhlasu Karla Boleslava Jiráka napsal Martinů dvě rozhlasové opery: Hlas lesa a Veselohru na mostě.

Baladický příběh na libreto Vítězslava Nezvala Hlas lesa byl vysílán 6. října 1935, dirigentem byl Otakar Jeremiáš, první scénické provedení bylo ve Státním divadle v Brně v květnu 1964 (dirigent Václav Nosek, režisér Václav Věžník). Od té doby byl několikrát inscenován jako studentské představení AMU, JAMU a konzervatoře, naposledy v roce 2009 jako absolventské představení režisérky Lindy Keprtové v Komorní opeře Brno a o rok později studenty Fakulty umění Ostravské univerzity. V roce 2002 natočil Hlas lesa jako televizní film režisér Jiří Nekvasil.

V březnu 1937 byla poprvé v Pražském rozhlase v hudebním nastudování Otakara Jeremiáše vysílána Veselohra na mostě. Klicperovu komedii viděl Martinů kdysi v mládí v provedení poličských ochotníků, a když si ji přečetl, shledal, že v úpravě pro rozhlas může mnoho získat. Miloš Šafránek uvádí, že „v obou rozhlasových operách, které označil podtitulem radio-opera myslel na divadlo, na malé divadlo“. Svého prvního divadelního provedení se Veselohra na mostě dočkala až v lednu 1948 v Ostravě. Představení dirigoval František Jílek (režisérem ale nebyl Ilja Hylas, jak uvádí Šafránek /Hylas v té době byl ještě sólistou a asistentem režie v pražské Velké opeře 5. května/, ale výborný herec ostravské činohry a občasný režisér Osvald Albín), v listopadu téhož roku následovalo brněnské provedení, kde ji opět dirigoval František Jílek v režii Oskara Linharta. Třetí v pořadí byla v roce 1950 Plzeň, kde operu dirigoval Karel Vašata a režisérem byl opět činoherec, Čestmír Řanda. Zajímavé je, že Praha čekala na první scénické uvedení až do roku 1958, kdy ji uvedlo Operní studio AMU (dirigent Vít Micka, režie Inge Švandová) a na jeviště Národního divadla se opera dostala v inscenaci dirigenta Roberta Brocka a režiséra Bohumila Zoula až v roce 1961, dva roky poté, co ji v původní televizní inscenaci v režii Petra Freimana a Karla Bermana natočila s hudební nahrávkou Jaroslava Vogla Československá televize.Nejen že se Veselohra na mostě stala konstantní součástí repertoáru českých operních scén, ale komedie českého obrozeneckého dramatika ve své operní podobě byla s velkým úspěchem uvedena v newyorském Mannes School Theatre. Byla oceněna velmi prestižní Cenou operních kritiků jako nejlepší opera roku a poté vítězně prošla desítkami operních scén po celém světě. Nejnověji ji uvedla ve dnech 14. až 18. října 2014 Gotham Chamber Opera v Gerald W. Lynch Theatre v západní části Manhattanu nedaleko Lincolnova centra v jednom večeru s operou Dvakrát Alexandr.

Bohuslav Martinů velmi toužil po tom, zkomponovat balet pro Ballets Russes de Monte Carlo. V roce 1935 dostal objednávku na balet Paridův soud na libreto Borise Kochna, bývalého tajemníka Sergeje Ďagileva. V horkém pařížském létě toho roku se pustil s velkou vervou do práce. S výsledkem své práce ale nebyl příliš spokojen. Partitura se ztratila a na rozdíl od jiných autorových děl nebyla, alespoň dosud, nalezena.

Bohuslav Martinů úporně hledal námět pro další celovečerní operní dílo. Zajímal se o Shakespearův Sen noci svatojanské, o Gogolovy povídky Večery na samotě u Dikaňky (zde dokonce existují autorovy náčrtky libreta) a židovskou mystickou hru Szymona Anského Fybuk.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat