Divadla zblízka: Teatro Amazonas, skvost uprostřed pralesů

Asi všichni si umíme představit největší řeku světa Amazonku, jejíž vody plynou skrze deštné pralesy a občas se vyskytují nějaká města nebo menší osady. Méně reálný bude asi fakt, že středu nekonečné džungle brazilského státu Amazonas ve městě Manaus může vévodit velký a krásný klasicistní operní dům. Nachází se blízko soutoku řek Rio Negro a Solinas, spojujících se v mohutný veletok dále již zvaný Amazonka. Naštěstí to není to fantazie, ale reálná skutečnost, jež stojí zato vidět na vlastní oči. V druhé polovině devatenáctého století zažívala tato část Brazílie obrovský kaučukový boom. Celosvětově žádaná surovina nesmírně pomáhala ke zbohatnutí některých brazilských měst a právě Manaus bylo jedním z nich. Místní oficiální správní orgány a bohatí podnikatelé žádali vybudování reprezentativního divadelního stánku. Veliké zásluhy na tom měl také legendární a oblíbený guvernér amazonského státu Eduardo Ribeiro. Jeho jméno se pak právem objevilo ,,vytesáno do kamene“ na čelném místě přední fronty divadelní budovy.

Bylo tedy s konečnou platností rozhodnuto a prostřednictvím architektonického atelieru v Lisabonu vznikl roku 1884 rozsáhlý projekt pod vedením italského architekta Celestiala Sacardiho. Stavební práce probíhaly díky nejrůznějším průtahům neuvěřitelných patnáct let a až 31. prosince 1896 bylo divadlo konečně inagurováno. První představení – Gioconda Amilcare Ponchielliho – se ale hrálo 9. ledna následujícího roku. Z venku poměrně mohutně a kompaktně vypadající budova se nachází prakticky uprostřed města v centru, svažujícího se na rozlehlé náměstí Praca Sao Sebastian. Budova je umístěna na vyvýšeném, zdmi obepnutém soklu s frontální parkovou úpravou. Celý architektonický celek je pak spojen s dolní částí náměstí zdobenými schodišti. Monumentální stavba divadla tak tvoří  opravdu nesmazatelnou dominantu města. Je postavena v neorenesančním slohu a nad středem budovy se nachází netypická veliká kupole, obložená 36 tisíci různobarevných keramických tašek, přivezenými z Alsaska. Obrazce střešní krytiny jsou tvořeny hlavně barvami brazilské státní vlajky, což je zelená, žlutá a modrá. Schodiště, sloupy a sochařská výzdoba jsou z importovaného carrarského mramoru.

Na vnějších balkonech a balustrádách byl použit portugalský kámen. Nad vstupním vestibulem se v úrovni prvního pořadí nachází rozlehlý, bohatě zdobený foyer s malbami Itala Domenika de Angelise. Ten také vyzdobil strop v hledišti zvláštním způsobem. Zobrazil zde z podhledu čtyři pílíře pařížské Eifelovy věže, takže při pohledu z přízemí vzhůru si připadáte, jako byste byli přímo pod ní. Mezi nimi jsou ve čtyřech segmentech umístěny barevné fresky na alegorické motivy dramatu, hudby a tance, které byly vytvořeny na počest brazilského národního skladatele Carlose Gomése. Hlavní sál umístí v současnosti sedm stovek diváků ve třech pořadích, tvořených pouze lóžemi a v parteru o patnácti řadách. V něm můžeme také vidět dvaadvacet antických sloupů, nesoucích první pořadí. Jsou zdobeny nejen krásnými svítidly, ale i maskami z řeckých tragedií nesoucími jména význačných dramatických a hudebních autorů jako Aristofanes, Shakespeare, Moliére, Mozart, Beethoven, Verdi nebo Puccini a dalších. Malovaná opona zobrazuje spojení dvou vodních toků s indiánskou bohyní vod Iarou, plující na jejich vlnkách. Obě řeky jsou ale zobrazeny jednou barvou. Promíchávání načernalé tmavé vody z Rio Negra a hnědé z řeky Solimos můžeme dobře vidět na vlastní oči na vodní hladině rozprostírající se kolem Manausu.

Opona vznikla v pařížském ateliéru brazilského malíře Grispina Amarala.  Opona se nenavíjí, ale vertikálně zdvihá do velmi vysokého provaziště. Ozdobný lustr a dalších, skoro dvě stě dalších osvětlovacích těles, včetně některých ze vzácného benátského skla Murano, bylo dovezeno z Itálie. Interiér divadla je vybaven z Francie exportovaným nábytkem ve slohu Ludvíka XV. Za zmínku stojí zajímavá schodiště vedoucí do vyšších pořadí, která jsou tvořena pouze z kovových, cizelérskou prací zdobených dílů. Krásným kovovým mřížovím( všechny ozdobné a stavební litinové a ocelové díly byly importovány z Anglie) jsou vyplněny stěny  prstenců lóžových pořadí. Je to obvyklé v divadlech postavených v horkých jižních krajích i z důvodů lepší cirkulace vzduchu. Podlahy byly položeny z materiálů vzácných místních dřevin. Ve vysokém, patrovém hlavním foyeru je překrásná intarzovaná podlaha sestavena z dvaadvaceti tisíců dílů.

Další, vskutku ojedinělou zajímavostí je, že cesty okolo divadla byly tvořeny povrchem složeným z hmoty z písku a kaučuku, aby se zamezilo  hluku jezdících kočárů nebo povozů. Před divadlem, ve spodní části náměstí s černou a bílou dlažbou s vlnovkovým mozaikovým vzorem z černých a bílých kostek( opět symbolické znázornění soutoku vod  již výše uvedených řek), stojí Pomník přístavů. Monument z mramoru a žuly je zdoben mimo do výše se tyčícího sousoší, a čtyřmi  bronzovými kýly lodí, plujících do čtyřech světadílů. Na jejích špicích jsou umístěny dětské postavičky. Operní dům prošel během své existence celkem čtyřmi rekonstrukcemi, z nichž ta poslední v roce 2000 mu vrátila mimo jiné, původní růžovou barvu fasády v kombinaci s bílou.

Po premiéře Giocondy, provedené hostující italskou operní společností, byly v nové budově provozovány také koncerty, plesy a karnevaly i další politické a společenské události. Někdy se promítaly i filmy. Hostovali zde samozřejmě umělci a soubory z ciziny. Roku 1912 zde předvedl své virtuózní umění  cellista Heitor Villa Lobos, slavný brazilský skladatel, hudebník a klasik kytarové hry. Bohužel v dalších letech celosvětové krize se činnost v divadle na řadu let velmi zredukovala. Obrat nastal až v polovině devadesátých let, kdy byl založen Amazonský operní festival. Jeho první úspěšný ročník se konal v roce 1997. Od té doby každoročně v květnu a začátkem června se konají operní a koncertní představení, jejichž stěžejním uměleckým hudebním tělesem je místní Amazonská filharmonie, pod dlouholetým vedením významného dirigenta Luize Fernanda Malheira. Toto těleso se počítá k třetímu nejlepšímu symfonickému orchestru v Brazílii. Na produkcích spolupracují také hodně zahraniční umělci. Uvedu třeba kontroverzní inscenaci Wagnerova Bludného Holanďana v režii velmi excentrického, nedávno zemřelého, německého režiséra Christopha Schlingensiefa. Uvedení této opery na XXIII. ročníku festivalu bylo doprovázeno typickým brazilským karnevalovým programem vně budovy za účasti diváků, zaplňujících jednu stranu náměstí. Na závěr pak za světlic ohňostroje následoval kostýmní průvod, pohybující se od divadla až do blízkého přístavu. Souvislost se zmiňovaným Pomníkem přístavů logicky připomínala  na levé piazzettě divadla umístěná dekorace velké makety kýlu Holanďanovy lodi s tančící málo oděnou černoškou na její přídi. V nejposlednějších letech se organizátoři festivalu ve větší míře spoléhají na angažování domácích a jihoamerických umělců. Stabilní operní soubor v Manausu není a tak je o představení festivalu obrovský zájem jak místních, tak i zahraničních návštěvníků.

Stejně jako v počátcích éry divadla, tak i o mnoho let později se na prknech zdejšího jeviště, která jsou zpracována ze vzácného dřeva (typické pro některá jihoamerická divadla), objevily některé světové hvězdy, jako třeba  slavná primabalerína Margot Fonteyn (její taneční piškoty jsou vystaveny v jednom divadelním salonku). Hlasy Plácida Dominga a José Carrerase se také nesly akusticky báječným prostorem zdejšího hlediště. Jejich vystoupení ale provázely protesty některých místních obyvatel, kteří povětšinou neoplývají velkým bohatstvím, proti enormním nákladům  těchto koncertů a cenám vstupenek (až 600 dolarů). Luciano Pavarotti byl v Manausu také, ale divadlo si pouze prohlédnul a před uzavřenou společnosti jen vyzkoušel pár tónů. Před dvěma lety byl velmi významným účinkujícím hostem legendární  tanečník ruského původu Michail Baryšnikov.V krásném divadle se také odehrávají některé scény fimu Fitzcarraldo (dobrodruh, který chce postavit ve městě Iquitos v amazonské džungli operní dům) s Klausem Kinským a Claudií Cardinalovou v hlavních rolích a v režii Wernera Herzoga. Herzog, ač filmový režisér, byl veliký milovník opery a režíroval například v Bayrenthu. Naaranžoval třeba scénu z Belliniho Puritánů s Enricem Carusem právě do zdejšího operního domu.

Úplně na závěr něco pro eventuální dětské návštěvníky. Ve vstupním vestibulu je mimo jiných zajímavostí vystaven velký model divadla složený ze stavebnice Lego.

Foto Pavel a Petr Horníkovi