Operní esej: Smetanův a Wenzigův Dalibor

Jiří Srstka, 18.09.2009 0:00

O Daliborovi, Smetanově třetí opeře, byly popsány stohy papíru. Byla to jeho jediná opera s námětem tragickým (pokud za tragickou operu nepovažujeme Branibory v Čechách či Čertovu stěnu), který byl tématicky převzat z českých dějin. Bedřich Smetana měl k dispozici libreto již v době, kdy dokončoval svou druhou operu, Prodanou nevěstu, a operu samotnou začal komponovat 15.4.1865 ( Prodaná nevěsta měla premiéru dne 30.5.1866). Smetanovi bylo tak v době započetí kompozice Dalibora 41 let, měl před sebou jenom 19 let života a kromě jiných hudebních opusů na něj čekalo ještě 5 operních děl. Smetana Dalibora dokončil na konci roku 1867 a již 16.5.1868 měl Dalibor premiéru a to při příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Premiéra se odehrála v Novoměstském divadle, které stálo přibližně v místech dnešní Státní opery. Premiéra Dalibora sice zaznamenala úspěch, ten byl však později přičítán slavnostní atmosféře, kterou vyvolalo kladení základního kamene. Jinak řečeno, opera po premiéře v podstatě propadla. Nejen, že byl Smetana nařčen z epigonství Richarda Wagnera, ale na představeních Dalibora chyběli prostě diváci a ti, kteří dorazili, odcházeli se smíšenými pocity. Smetana Dalibora částečně upravil do 2.verze, která měla premiéru v roce 1870, ale i tak se Dalibor hrál do Smetanovy smrti v roce 1884 pouze patnáctkrát. 15 představení za 16 let není věru mnoho, v průměru tak vychází necelá jedna repríza na rok. Teprve nové nastudování v roce 1886 znamenalo podstatný průlom a tato inscenace zaznamenala do roku 1900 81 repríz.

Karel Burian (Dalibor)(ND Praha 28.7.1900)

Pak se už stal Dalibor běžnou a oblíbenou součástí repertoáru českých operních divadel. Jen v Národním divadle „dosáhl“ Dalibor 27.1.1984 na rekordní tisícou reprízu (!).

Růžena Maturová (Milada)(ND Praha 28.7.1900)

Účelem tohoto článku však není zkoumat důvody počátečního neúspěchu a následného úspěchu opery u diváků, ani analyzovat zjevné hudební kvality Smetanova díla. To, co zůstává oprávněně v pozadí za dramatickým tokem hudby, je libreto, jeho historie a prameny z nichž vzniklo. Veřejnosti často uniká fakt, že libretistou opery byl pražský Němec Josef Wenzig (1807-1876), který byl přes svůj německý původ nadšeným obdivovatelem vznikající a obrozující se české kultury, který uměl docela slušně česky, ale psát se však v tomto jazyku nikdy neodhodlal. Netřeba připomínat, že Wenzig byl jako Němec i libretistou národní opery číslo jedna, tedy Libuše. Wenzig byl dokonce starostou Umělecké besedy v Praze, významné to české instituce. Členem Umělecké besedy byl i mladičký Ervín Špindler (1843-1918), kterému Wenzig se Smetanou svěřili překlad libreta do češtiny, a kterému bylo v době práce na Daliborovi pouhých 22 let. Špindler přeložil i libreto k Libuši, poté se však jako umělec již nikdy významně neprojevil. Absurditou osudu zůstává, že sám Smetana chtěl operu složit jak na český, tak na německý text. Dařilo se mu to však jenom do taktu 608 a to do proslulé árie Dalibora „Když Zdeněk můj ve svatém nadšení“, pak komponování na německé libreto vzdal a pokračoval v práci pouze se Špindlerovým překladem.

Ema Destinnová (Milada), Bohumil Pták (Dalibor) (ND Praha 14.5.1903)

Historické prameny syžetu jsou pro českou kotlinu příznačné. Dalibor byl ve skutečnosti pouhým zločincem, který v roce 1496 podnítil povstání poddaných proti svému šlechtickému sousedovi Adamu Ploskovskému proto, aby poté uchvátil jeho panství a celý majetek. Český král Vladislav Jagellonský (původem však Polák) ho za tento čin zatkl a po dvou letech nechal popravit. Dalibor z Konojed (nikoli z Kozojed, jak se notoricky nesprávně jeho původ označuje) nikdy na housle nehrál, ty ostatně v této době neexistovaly a celý zidealizovaný omyl vznikl zřejmě z toho faktu, že pro výpověď vězně, vynucené mučením, se používal výraz „housti“. Svévolně fabulovaná, romanticky a dojemně vymyšlená scéna, kterou použil nejen Wenzig (viz níže), kdy bojovník za práva nevolníků a hrdina Dalibor hraje v proslulé věži Daliborka na housle za naslouchání stovek prostých lidí, kteří se srocují u paty tohoto středověkého vězení, mělo asi za následek to, že vymyšlený příběh Dalibora se stal ještě před uvedením opery díky této scéně známým příběhem, a to mnohokrát zpracovaným. Sám Wenzig složil báseň s názvem „Die Daliborka“, o Daliborovi vznikaly i další romantické básně, pravda především z pera německých básníků. Před Smetanovým Daliborem byla již jedna opera se shodným názvem i tématem napsána a to Františkem Bedřichem Kottem, dnes již neznámým skladatelem, též na německé libreto neznámého autora a měla premiéru v Brně v roce 1844. Zůstává otázkou, zdali ji Smetana s Wenzigem znali.

Theodor Schütz (Dalibor)(ND Praha 7.6.1910)

Když pomineme jistě dobře míněnou snahu nejen Čechů o idealizaci svých dějin v čase obrozenectví v tom smyslu, že tyto byly přepisovány, “vyráběny“ a to včetně původně neexistujících hrdinů, dobře použitelných pro umělecké zpracování, není možné nevidět, že Wenzigovo libreto trpí řadou nedostatků, jež nejsou diváctvem příliš vnímány i z toho důvodu, že opeře pochopitelně kraluje hudba a zpěvákům není vždy dostatečně rozumět. Kdož pak by studoval libreto, samostatně a bez hudby. Tak kupříkladu v kruciálním 2.výstupu v prvním jednání, kdy král Vladislav líčí, co vlastně Dalibor udělal a proč ho zajal, není moc jasné, o co vůbec jde. Nevysvětlí to příliš ani Dalibor ve své následující obhajobě. Nedozvíme se, proč Dalibor bojoval s Litoměřicemi, zda tam prohrál bitvu, jejímž důsledkem bylo napíchnutí hlavy Zdeňka na kůl na hradbách, ani jak pomáhal Adam z Ploskovic Litoměřicům a proč zrovna jeho Dalibor tak krvavě napadl a zabil. O vztahu Dalibora a Zdeňka a o jejich domněle homosexuálním vztahu již bylo řečeno hodně a není se čemu divit. Kupříkladu na konci 2. jednání děkuje Dalibor již zemřelému Zdeňkovi za to, že mu přivedl Miladu jako spasitelku. Dalibor s Miladou sice zpívají „Tvým chci být“, Dalibor však předesílá, že bude Miladě bratrem, přítelem a vším. Tedy o velké romantické lásce mezi Miladou a Daliborem lze mluvit stěží.

Christina Morfová (Milada)(ND Praha 7.6.1910)

Daliborova činnost, která z něj udělala hrdinu, se odehrála příliš nepopsaná dávno před začátkem opery a za celý děj opery se Dalibor „vzchopí“ pouze ke třem činům, které lze označit z titulu jeho postavy za dramaticky hybné. Nebojí se zjevně krále, kterému dokonce pohrozí, že by ho mohl odstranit z trůnu, přeřeže mříže pilníkem, který mu přinesla Milada a v závěru opery v bezvýchodné situaci a po smrti Milady nalehne na meč Budivojův. Snad i vyjmenované pochybnosti vedly k tomu, že ohledně libreta Dalibora bylo navrhováno mnoho změn, některé se i realizovaly a to především úprava V.J.Novotného, jež byla předvedena na premiéře Dalibora roku 1886, ano na té premiéře, která znamenala průlom do dosavadního neúspěšného provozování Dalibora (v této verzi byl původní Janko přejmenován definitivně na Zdeňka). K původní verzi Wenzigově, respektive Špindlerově, se vrátil až roku 1924 Otakar Ostrčil, určitě též z pietních důvodů.

Marie Veselá (Milada)(ND Praha 9.1.1924)

To, co na libretu však zejména zaráží, je jeho jazyk, respektive obraty. Opera se hemží výrazy, které někdy udivují, jindy jsou téměř nerozluštitelné. Kupříkladu Milada v závěru opery, jsouc smrtelně zraněna, zpívá: „Již těla těžká schránka volní duši mou“. Proslulým nevyložitelným jazykolamem je pak zpěv zbrojnošů na začátku 2.jednání: “A komu leb vejpůl, darmo tu klet, ten ať si to za uši vpíše“. Žalářník Beneš též ve 2.jednání smutní: “Sám se zdám v žaláří býti, vůkol vida bídu jen, a kdyby i ňadra pukla, musím zdát se zkameněn“. Mnoho lidí má za to, že stylizace libreta a obraty v něm používané odpovídají tehdejší podobě češtiny, zvláště pak určené k divadelnímu provozování. Dle mého soudu tomu však tak není. Stačí si přečíst či poslechnout jazyk Sabinův v Prodané nevěstě. Je to libreto psané na svoji dobu v moderní a srozumitelné češtině, pochopitelně až na výjimky ( Mařenka: „Uhlím by se zdusila…..“). Je podoba libreta Dalibora tak nesrozumitelná a neobratná díky Wenzigovi nebo Špindlerovi?

Beno Blachut (Dalibor)(ND Praha 1954)

Našel jsem proto německý originál libreta od Josefa Wenziga a zkusil porovnat některé problematické pasáže. Kupříkladu po příchodu Milady v 1.jednání zpívá sbor: “Slzami oděla hněv.“ Wenzigův originál zní: „Ach,armes Kind.“ Němčina je průzračná, překlad jednoduchý: „Ach ubohé dítě“. Před příchodem Dalibora Milada zpívá: “Mám jej snad zříti? Toť bratra vrah, jak bouří krev mi v útrobách!“ Německý originál: “Er wird erscheinen! Wehe mir,weh! Dass ich den Mörder vor mir seh´.“ Překlad opět jednoduchý: „On zde se objeví, děsím se toho. Že uvidím vraha přímo přede mnou.“

Marie Podvalová (Milada)(ND Praha 1954)

Snad nejmarkantnějším příkladem je zpěv Jitky a sboru po skonu Milady v závěru opery:
Špindlerův překlad: „Hle ta rajská Vesny růže! Mráz zachvátil její puk. Ach, to srdce vřelé lásky, navždy umlk´ jeho tluk.“
Německý originál: „ Aus dem Erdenthal, dem bangen, flog die Seele himmelwärts, ist zum Frieden eingegangen, wohl ihr, doch uns bleibt der Schmerz, wohl ihr, wohl ihr, doch uns bleibt der Schmerz.
Jednoduchý překlad: „Z údolí země, plného strachu, ulétla duše v nebesa, došla míru a je jí blaze, nám však zůstává bolest, dobře jí, dobře jí,nám však zůstává bolest.“

Leo Marian Vodička (Dalibor) , Libuše Macháčková-Hrubá (Milada)(ND Praha 13.5.1982)

Tedy text Wenzigův v němčině je věcný a většinou oproštěný od jakýchkoli archaismů a nepochopitelných novotvarů, kterými se vyznačují neukojené básnické ambice. Je jasné, že za konkrétní podobu libreta plnou nepochopitelných obratů a někdy i nesmyslů může Ervín Špindler, nikoli Josef Wenzig. Není divu, ve vztahu k jeho mládí a nezkušenosti. Možná se Špindler snažil češtinu transformovat do domnělé podoby, ve které se nacházela na konci 15.století a používal tak schválně archaických výrazů. Ne však Wenzig!

Eva Urbanová (Milada)(ND Praha 29.4.2001)

Horší je však to, že Špindlerův překlad mění někdy i charaktery postav ve vztahu k jimi zpívaným strofám a především situace. Zůstává s podivem, že Špindlerových nedostatků si Bedřich Smetana nevšiml (německy uměl výborně a Wenzigův text pochopitelně dobře znal) a dokonce s ním potom spolupracoval i na Libuši. Pro Smetanu muselo být také z hlediska kompozice velice obtížné, aby archaismy a podivné novotvary Špindlerovy převedl do zpívané řeči.

Jan Vacík (Dalibor)(ND Praha 29.4.2001)

Ale to už tak bývá, že geniální hudební skladatelé často nevnímají úroveň toho, co je mimo hudební řeč. Ostatně pohled na libreta jiných oper dávají tomuto tvrzení snad za pravdu.