Operní panorama Heleny Havlíkové (217)

Písňová dychtivost mládí
V záslužném cyklu Talenty světové opery, který pořádá agentura Nachtigall Artists vystoupili 25. února 2019 ve Velkém renesančním sále Novoměstské radnice tenorista Petr Nekoranec a americký barytonista John Brancy s klavíristou Williamem Kelleyem. Bylo vyprodáno do posledního místa a znovu se potvrdil smysl takových příležitostí pro poznávání mladých adeptů pěveckého umění, a to i v mezinárodním kontextu, nebo možnosti sledovat takto „zblízka“ jejich vývoj.

Tenoristu Petra Nekorance jsme dosud znali z koncertů, na kterých prezentoval svůj tenore leggero v operních áriích. Přesvědčil, že si může troufnout na virtuózní koloratury ve stěžejních rolích italského belcanta, když na závěr loňského červnového koncertu v Rudolfinu s příznačným názvem Lahůdky belcanta (byť pouze s klavírním doprovodem) měl v přídavku dost sil na árii Tonia (Ah! Mes amis) z Donizettiho Dcery pluku, proslulou sérií devíti vysokých „c“. Předvedl tehdy i operní árie z francouzského repertoáru.

Tentokrát se Petr Nekoranec  – nově – představil v písních, které přesahovaly jeho doposud hlavně belcantové zázemí. Koncert uvedl třemi písněmi přírodní a milostné lyriky Ottorina Respighiho (1879–1936) určenými původně pro mezzosoprán, které však známe z interpretace mnoha slavných pěvců různých hlasových oborů. Nevicata a Nebbie  z roku 1906 na texty Ady Negri a Pioggia na text Vittoria Aganoor Pompilji z Šesti lyrických písní měla v Nekorancově podání soustředěném na kantilénu zadumanou náladou sněžení, rozjasněné osvěžení deště a tíživou mlhu chladného osamění.

Nekoranec pak poodkryl své další repertoárové směřování v Zápisníku zmizelého (1921) Leoše Janáčka (1854–1928), zatím jen v prvních šesti písních. Vložil do nich mladistvou dychtivost a energii v empatickém dialogu s klavírem. Nicméně teprve v celku tohoto cyklu bude zřejmé, jak si v pokračování poradí s vypjatějšími dramatickými částmi.

Třetím autorem Nekorancova písňového koncertu byl Sergej Rachmaninov (1841–1943) a  jeho romantický cyklus Šesti romancí op. 38 (1916). Nekoranec v těchto miniaturách uplatnil své spolehlivé výšky v pianu i v plném zvuku a variabilitu výrazových odstínů od uličnické laškovnosti po jemnou i zoufalou roztouženost.

Zkušenosti z operních studií renomovaných operních domů jako jsou Bavorská státní opera a newyorská Metropolitní opera i současné působení ve stuttgartské opeře jdou Petrovi Nekorancovi zjevně k duhu. Jeho hlas postupně nabývá na objemu ve vyrovnaných rejstřících včetně výšek a pozvolných přechodů dynamiky. Přitom neztrácí mladistvou svěžest, legatovou kantabilnost a lehkost. To vše při intonační přesnosti. Nekoranec nepodceňuje ani deklamaci. Umí ovšem to podstatné – navázat bezprostřední kontakt s posluchači a se zaujetím právě jim zpěvem „vyprávět“ veselé, zamilované i posmutnělé nálady.

Obohacením koncertu byl český debut amerického barytonisty Johna Brancyho. Odvážně nastoupil před české publikum s písněmi Antonína Dvořáka (1841–1904). Koljas i Nereidy, první dvě z cyklu Tři novořecké písně op. 50 (1878), měly pěkně vystavěné fráze i srozumitelnou deklamaci v jejich příběhu o Koljovi, který bojoval proti Turkům, a pastýřovi Janisovi, jak odolá vábení vodních víl Nereid. Dvořákovský blok pokračoval písní Mé srdce často v bolesti, poslední z schubertovského cyklu Písně op. 2, který vznikl přepracováním šesti částí z milostných Cypřiší (1865) z doby Dvořákova nenaplněného milostného vztahu k herečce Josefíně Čermákové. Brancy vystihl v koncentrované kantiléně tesknou zadumanost s bolestným smutkem a puklým srdcem nad rychlým koncem spanilé lásky.

Dramatický výraz pak Brancy uplatnil v Králi duchů D 328 Franze Schuberta (1797–1828) vedle stupňující se gradace Tuláka (D 489) a napětí, které udržel v pomalém tempu písně Ty jsi můj klid (D 775). Po českém a německém repertoáru Brancy písňový večer uzavřel Třemi písněmi Dona Quichotta k Dulcinee (1932-33), posledním díle Maurice Ravela (1875–1937) s kontrasty šansonového charakteru při střídání 3/4  a 6/8 metra v Romantické písni, temné zasmušilosti s atmosférou středověké modlitby v Epické písni s vyústěním do odvázané efektní Pijácké písně inspirované ohnivým flamenkem.

Třebaže i Brancy zpíval písně, které známe z podání mnoha sólistů, bylo zřejmé, že má za sebou už více zkušeností, když se po řadě cen v mezinárodních pěveckých soutěžích (mj. zvítězil v písňové soutěži Marilyn Horne) uplatnil už v mnoha operních rolích jako Čajkovského Oněgin (Florida Grand Opera), Harlekýn ve Straussově Ariadně na Naxu (Opéra National de Lorraine a Saint Louis), Brittenův Demetrius ve Snu noci svatojánské a v dalších rolích ve Frankfurtu nebo Klagenfurtu.

Nepominutelným partnerem obou sólistů byl William Kelley, který se prezentoval nejen jako zběhlý klavírista (se zázemím dirigentské zkušenosti), ale především jako kolega v citlivém dialogu s pěveckými hlasy.

A 28. března 2019 se v Novoměstské radnici uskuteční další z aktivit agentury Nachtigall Artists – “Hodina zpěvu” neboli veřejná mistrovská lekce amerického tenoristy Bryana Hymela a jeho manželky, řecké sopranistky Irini Kyriakidou. Lekce je určena vybraným mladým českým pěvcům (ti mají vstup zdarma), ale oba „učitelé“ budou také odpovídat na otázky posluchačů. A publikum pak v tajném hlasování zvolí vítěze lekce, který dostane příležitost vystoupit na některém z dalších koncertů agentury Nachtigall Artists v Novoměstské radnici.

Hodnocení autorky: 80 %

Petr Nekoranec (tenor) a John Brancy (baryton), William Kelley (klavír).
Na programu písně Ottorina Respighiho, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Franze Schuberta, Sergeje Rachmaninova a Maurice Ravela.
Praha, Novoměstská radnice, pondělí 25. února 2019.