Operní panorama Heleny Havlíkové (217)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kombinace Dvořákova Zlatého kolovratu podle balady Karla Jaromíra Erbena z obrozenské Kytice a Mahlerovy Písně o zemi na německé překlady staré čínské poezie její vrcholné tchangské éry v 1. století přinesla v jednom večeru zajímavé srovnání skladeb, které z hlediska doby svého vzniku dělí pouhých třináct let – Zlatý kolovrat je z roku 1896, Píseň o zemi Mahler dokončil v roce 1909. Obě díla patří do vrcholných zralých, dá se říci závěrečných období svých, v té době věhlasných tvůrců, ovšem výrazně odlišného naturelu s Dvořákovskou muzikantskou bodrostí a Mahlerovým filozofujícím mysticismem. Bylo až učebnicově ukázkové, kam se posunul na přelomu tisíciletí stylový vývoj – a jaký rozdíl je mezi ještě romantickým tonálním stylem Dvořáka a nastupujícím rozvolňováním těchto harmonických principů, na kterých byla po staletí postavena evropská hudba u Mahlera, ve využívání chromatiky, mísení durového a mollového tónorodu, se záblesky impresionismu i citacemi čínské pentatoniky. Obě díla ovšem sjednocovalo hudební vyjádření obsahu textu s dominantní linií melodie: u Dvořáka ve Zlatém kolovratu s přímočařejší zvukomalbou pouze v orchestru, u Mahlera se zpívanými texty v partech svěřených tenoristovi a mezzosopranistce v mnohotvárnějších odstínech významů a myšlenkové podstaty textů s orchestrem jako dalším partnerem pro „komentování“ mimohudebního obsahu.

Písni o zemi Rattle s Českou filharmonií modeloval celou paletu výrazové škály, kterou Mahler v této „vokální symfonii“ tak bohatě rozvinul. Rozehrál orchestr do plnosti dynamiky i barev, aniž ji přeháněl do naddimenzovanosti ve zvukové kapacitě Dvořákovy síně, ale ztišil také do hebkých pianissim. Muzikantskou jistotu a pestrost předvedli i hráči, kterým Mahler svěřil sólové části.  Tenorista Simon O’Neill nezapřel, že jeho doménou jsou hrdinové Wagnerových oper. Má zvučný, ve výškách až ostřejší hlas, který kontrastoval s jemnou něhou mezzosopránu Magdaleny Kožené.

O’Neillovo poněkud jednostranné robustní pojetí odpovídalo základnímu charakteru tenorových částí Písně o zemi, kdy energickému mužskému principu Mahler svěřil extatickou Pijáckou píseň o bídě země, ve které musí sólista zdolat burácející zvukovou masu hutně instrumentovaného orchestru jen se záblesky temnoty života a smrti. Podobně O’Neillově naturelu odpovídala extrovertní veselá hravost energického mládí a prudkost opilecké písně. Mahlerova mlžně ševelící podzimní osamělost se smutkem srdce, třpytivé obrazy krásy mladých dívek a sličných jinochů a hlavně pak poslední, rozsáhlé závěrečné rozloučení korespondují s ženskou subtilností. Zejména ve střední a hlubší poloze však tyto části, hlavně čtvrtá věta O kráse, vyžadují plnější hlas než ten, kterým disponuje Magdalena Kožená. Ze své domény, staré hudby a písní, však dokázala i v této Mahlerově symfonii vytěžit jemné odstíny hudebního vyjádření textu, které kulminovaly do klidu a vyrovnanosti, kdy nostalgii smutku v jemném ztišení prozářily v nebeském pianissimu jarní dálky věčnosti.

Pro mě byl však větším zážitkem Zlatý kolovrat, kdy Rattle naprosto popřel výtky přímočaré hudební popisnosti Erbenova morbidního příběhu Dvořákovou hudbou. A na ne-operním díle popřel i výtky vůči Dvořákovi jako skladateli, který neměl cit pro hudební divadlo. Rattle vystavěl půlhodinovou kompozici jako napínavé drama, prolínal linie a variabilitu témat a dvořákovské melodičnosti s královskou rozjásaností, vroucností milostného vztahu, tajemností záhadného starce, děsivostí kruté macechy a nevlastní sestry i kolovrátku, který v sugestivní atmosféře „prozradí“ zločin spáchaný na králově pravé vyvolené.

Hodnocení autorky: 80 %

Česká filharmonie, dirigent Simon Rattle, Magdalena Kožená – mezzosoprán, Simon O’Neill – tenor.
Antonín Dvořák: Zlatý kolovrat, Gustav Mahler – Píseň o zemi.
Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň 27., 28. února a 1. března 2019, recenzován koncert 27. února.

 

Pretty Yende, Donizetti Dcera pluku (zdroj MET)

Dvakrát do téže řeky…  (ani Dcera pluku z MET)
Série deseti přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery do kin po celém světě včetně těch našich pokračovala v sobotu 2. března 2019 Donizettiho operou Dcera pluku. MET tak obnovila jiskřivou inscenaci z roku 2008, vedle Rossiniho Hraběte Oryho jednu z nejlepších, které jsme z MET v komediálním žánru měli příležitost v přenosech vidět. Inscenace Laurence Pellyho uchvátila už v londýnské Covent Garden a Vídeňské státní opeře, koprodukčních partnerech inscenace. Její evropský původ bylo znát. Francouzský režisér a také autor kostýmů Pelly spolu s choreografkou Laurou Scozzi jí dodal ty nejlepší ingredience francouzské veselohry a italské buffy. Výbornou funkční a vtipnou scénu z dobových vojenských map sestavených do alpských hor vymyslela Chantal Thomas (dávno předtím, než využití map v pražské inscenaci Křenkovy opery Jonny vyhrává zreplikoval ski-mapami scénograf Jakub Kopecký). Inscenace Dcery pluku srší vtipem, jedna herecká akce za druhou vybuchuje jak nekonečné basy šampaňského v humorně rozehrané groteskní nadsázce s  pantomimou. (A není divu, že Pelly se pak v MET jako režisér uplatnil v koprodukčních inscenacích Massenetovy Manon a jeho Popelky.)

Donizettiho Dcera pluku rozvíjí jednoduchý operetní příběh nalezence Marie, kterou vychoval pluk francouzské armády. Její lásce k tyrolskému chasníkovi a posléze vojákovi Toniovi se ovšem postaví do cesty společenské bariéry, než se po „válečných“ peripetiích se směšně upjatou markýzou a hraběnkou konečně mohou vzít.

Přenos inscenace v roce 2008 dosáhl dokonalosti i tím, že kongeniální představitelkou Marie byla koloraturní sopranistka a fantastická herečka s neuvěřitelnou energií Natalie Dessay a Toniem tenorista Juan Diego Flórez s brilantními výškami, se kterými exceloval ve vyhlášené sérii devíti vysokých „c“ včetně opakování.

Od té doby se v roli Marie vystřídala Diana Damrau nebo Nino Machaidze, v roli Tonia Barry Banks nebo Lawrence Brownlee. Nyní po jedenácti letech do inscenace vstoupila jako Marie jihoafrická koloraturní sopranistka Pretty Yende (1985), do role Tonia mexický tenorista Javier Camarena (1976). Hudební nastudování bylo svěřeno ve Španělsku narozenému italskému dirigentovi Enrique Mazzolovi (Dceru pluku už nastudoval v roce 2007 v Covent Garden a vídeňské Státní opeře, tehdy s Dessay a Flórezem), který nezapřel svůj jižanský temperament.

Pretty Yende, Donizetti Dcera pluku (zdroj MET)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na