Operní panorama Heleny Havlíkové (243)

Sezona přímých přenosů z MET od Agrippiny po Achnatona. - Pária se vrátil… s kulometem.

Sezona přímých přenosů z MET od Agrippiny po Achnatona
Nedávno jsem v Operním panoramatu představovala výhled našich operních divadel na sezonu 2019/2020. Vedle nich se staly součástí operního dění u nás i přímé přenosy z newyorské Metropolitní opery do kin. Letos to bude u nás už třináctá sezona. V USA čtrnáctá, kdy s tímto nápadem aplikace nových mediálních technologií i na operu přišel generální ředitel MET Peter Gelb.

Přímé přenosy z MET se staly novým fenoménem po celém světě. Celosvětově se už prodalo 26 milionů vstupenek v sedmdesátce zemí. MET se tak dostala do širokého povědomí a „převálcovala“ evropská operní divadla, jakkoli inscenace těch špičkových jsou svou úrovní s MET srovnatelné a inscenačním přístupem často zajímavější. U nás se počet kin postupně rozrůstal na nynějších pětadvacet a jsou mezi nimi i menší města jako Týn nad Vltavou, Semily nebo Chotěboř do deseti tisíc obyvatel. Za dosavadních dvanáct sezon u nás navštívilo přenosy – a bylo jich dosud 120 – přes 400 tisíc diváků. Sázkou na jistotu bývají Pucciniho opery, u nás „bodovala“ v roce 2014 Rusalka s Renée Fleming.

Názory na tento způsob sdílení operního představení se různí. Jistě, výslednou hudební i vizuální podobu přenosu a promítání v kině výrazně ovlivňuje zvuková technika s možností zdůraznění sólistů vůči orchestru i vzájemného vyrovnání síly hlasů a režie záznamu s výběrem střihu celků a detailů v divadle nedostupných. Divák v kině vidí a slyší jinou podobu inscenace, než ten v divadle. Ale i přímo v divadle mohou diváci vlivem akustiky i místa, jak daleko od jeviště sedí, hodnotit představení různě – a to nemluvím o osobním nastavení, vkusu, ale i náladě, s níž člověk na představení přišel. To bychom museli zavrhovat i vydavatelství se záznamy na DVD nebo CD či jiných nosičích. Přímé přenosy do kin jsou ale s divadlem podobné v tom, že tu nechybí on-line zážitek a ono divácké sdílení. Jsem přesvědčená, že přenosy do kin jsou jednou, nikoli však jedinou z cest, jak zprostředkovat operu výrazně širšímu okruhu lidí, v případě MET navíc v kvalitě tohoto prestižního divadla. Nakolik přenosy vyprovokují diváky k tomu, aby začali chodit na operu i do místního divadla, nebo naopak je srovnání úrovně MET s domácí operní produkcí odradí, záleží na každém.

Na sezonu 2019/2020 MET nabízí v posledních letech ustálený počet deseti přenosů. V dramaturgii opět namíchala stálice operního repertoáru s méně často uváděnými operami. Vedle Pucciniho Madame Butterfly a Tosky a Wagnerova Bludného Holanďana to bude Massenetova Manon, Donizettiho Marie Stuartovna, ale i Bergův Vojcek a opera Porgy a Bess. Možnost vidět u nás tuto Gershwinovu operu je do značné míry výjimečná, protože dědicové podmínili její uvádění obsazením černošskými interprety. V MET to bude jako Porgy Eric Owens, z jiných produkcí dobře známý basbarytonista, a sopranistka Angel Blue. Podle dostupných informací je u nás právě o tuto Gershwinovu operu zatím největší divácký zájem.

Tento základ MET okořenila jednak soudobou novinkou Philipa Glasse Achnaton o rebelujícím egyptském faraonovi, jehož Glass určil pro kontratenoristu, jednak barokní operou – Agrippinou Georga Friedricha Händela, ovšem v moderním režijním výkladu Davida McVicara.

Přenosy jsou kombinací nových nastudování, kdy přenos většinou následuje vzápětí po premiéře, a obnovených inscenací. Letos to je pět na pět. Na rozdíl od našich divadel, která po naplánovaných reprízách inscenaci zcela „zničí“, MET ji ukládá a v různých intervalech po dvou, ale i třeba pěti letech obnovuje. Takže k vidění mohou být produkce i třicet, čtyřicet let staré. MET se tak ani v přenosech nevyhýbá opakování nejen titulů, ale i inscenací, takže v této sezoně to bude už třetí Butterfly a Turandot, druhá Manon a Marie Stuartovna, dokonce čtvrtá Tosca, ovšem druhá v režii Davida McVicara. Opakování ovšem bývá aktualizováno jiným obsazením titulních rolí.

Právě sólisté jsou považováni za devízu newyorských produkcí. MET si zakládá na hvězdách, které svými inscenacemi zároveň vytváří. Takže ani v této sezoně nebude chybět Anna Netrebko jako Tosca, Diana Damrau v roli Marie Stuartovny, Joyce DiDonato jako Agrippina nebo Bryn Terfel v roli Bludného Holanďana. V obsazení je uvedený také Plácido Domingo jako Sharples – a uvidíme, jak zareaguje MET na jeho nařčení ze sexuálního obtěžování, kdy opera v San Francisku s Domingem spolupráci přerušila. Do titulní role Vojcka je obsazený Peter Mattei, Turandot bude zpívat americká sopranistka Christine Goerke, Manon Lisette Oropesa a rytíře des Grieux Michael Fabiano. Při srovnání s evropskými divadly je zřejmé, že z hlediska zpěváků je úroveň vyrovnaná a MET některé excelentní sólisty opomíjí – a naopak hvězdy z MET se v evropských produkcích neobjevují.

Metropolitní opera bývá považována za baštu tradičního režijního přístupu – ve srovnání zejména s evropskými divadly. Na rozdíl od nich je totiž financovaná ze soukromých zdrojů a přizpůsobuje se vkusu svých donátorů, který je konzervativní. Takže uvidíme tradiční Turandot Franca Zeffirelliho nebo Toscu v režii Davida McVicara, který úzkostlivě ctil v této opeře tak přesně stanovenou dobu a místo děje a zároveň ji obohacoval domýšlením situací. Inscenace tohoto osvědčeného skotského režiséra se v této sezoně objeví dokonce třikrát: zařazena je jeho starší Marie Stuartovna, která byla v přenosech v roce 2013 a v níž na jednoduché scéně s propracovaným světelným scénářem a do posledního detailu zpracovanými dobovými kostýmy ponechává hlavní prostor hudbě. A uvidíme, nakolik v nové inscenaci Agrippiny bude pokračovat ve svém händelovském dovádění, jak ho známe z přenosu v roce 2013, kdy Caesara vtipně rozpohyboval jako pohádku tisíce a jedné noci v časovém rozpětí od viktoriánské Anglie po dvacátá léta 20. století tak, že bylo neustále se na co dívat (včetně salta Natalie Dessay jako Kleopatry v kostýmu harémové tanečnice s obnaženým pasem).

Ze starších inscenací se vrací Massenetova Manon Laurenta Pellyho (v přenosech v roce 2012), v níž se na rozdíl od Dcery pluku nebo Massenetovy Popelky, které sršely vtipem a hravostí, držel tento francouzský režisér docela „zkrátka“. A MET také obnoví deset let starou inscenaci anglického filmového režiséra a scénáristy Anthonyho Minghelly, který v Madam Butterfly vyšel z japonské tradice a na jednoduché, avšak velkoryse pojaté scéně se stoupajícím schodištěm proti různobarevně prosvětlenému horizontu uplatnil japonské loutkové divadlo bunraku.

Z nových inscenací přizvala MET ke Glassově Achnatonovi opět Phelima McDermotta, který tu už režíroval předchozí Glassovu operu Satyagraha (přenos v roce 2011) a o rok později rozehrál barokní pasticcio Kouzelný ostrov. Nastudování Vojcka se ujme režisér William Kentridge, který byl v MET kongeniálním partnerem Bergovy Lulu (přenos v roce 2015) i Šostakovičova Nosu (přenos v roce 2013) a tyto jeho multimediální show patřily k tomu nejlepšímu, co jsme z MET měli možnost vidět. Debutantem bude v MET James Robinson, jehož koprodukční inscenaci opery Porgy a Bess už měli možnost vidět diváci v Londýně, kde měla triumfální premiéru, a v Amsterdamu.

Pokud jde o dirigenty, nový hudební ředitel MET Yannick Nézet-Séguin se ujme Turandot a Vojcka. V MET ostřílení jsou dirigenti Maurizio Benini, který se ujme taktovky při Manon a Marii Stuartovně, a Bertrand de Billy, který se vrátí k Tosce. V MET je už zavedený také David Robertson (mj. zde nastudoval v roce 1996 Věc Makropulos), jehož čeká Porgy a Bess. Po pěti letech se za dirigentský pult MET vrátí Valerij Gergijev, tentokrát s Bludným Holanďanem. Britský dirigent, cembalista a varhaník Harry Bicket se stal v MET vedle Mozartových titulů specialistou na barokní opery a je to opět on, komu je svěřena Händelova Agrippina. Pier Giorgio Morandi se zatím v MET uvedl pouze Rigolettem před dvěma lety, teď převezme Butterfly. Pro Karen Kamensek bude nastudování Achnatona jejím debutem v MET.

Pária se vrátil… s kulometem
V Polsku si letos připomínají dvousté výročí narození Stanisława Moniuszka (1819–1872), skladatele, který byl, spolu s Frederykem Chopinem (1810–1849), nejvýraznějším představitelem polské hudební kultury 19. století a zakladatelem polské národní opery. Poznaňská opera, jejíž divadlo nese právě Moniuszkovo jméno, toto výročí velkoryse připomíná dvěma inscenacemi – na konci loňské sezony nastudovala Moniuszkovu poslední operu Pária a na začátek letošní sezony vrátí na repertoár jeho nejznámější Halku.

Moniuszko pracoval na Páriovi deset let, premiéru, spíše vlažně přijatou, měl ve Varšavě v roce 1869 (v tomto roce začal Smetana po Daliborovi komponovat Libuši). Moniuszko toužil vytvořit velkolepou operu na světový námět ve stylu velké francouzské opery a pro tento účel ho zaujala hra francouzského básníka a dramatika Casimira Delavigne. (Nebyl první, kdo se tuto předlohu pokusil zhudebnit: nejdříve tak učinil Ital Michele Carafa , premiéra 1826 v benátském Teatro La Fenice, pak si jí všiml Gaetano Donizetti, jeho Il paria měl premiéru roku 1829 v Teatro San Carlo v Neapoli.) Moniuszko se s Delavignovou hrou seznámil už v mládí, kdy ho zaujala duchem osvícenství, ideou sociální rovnosti a kritikou církevních institucí, jež pod indickým dějem vnímal. To, že se příběh odehrává v Indii, mu nevadilo, naopak – exotická témata byla v Evropě, nejen v opeře, v té době populární. Indickou hudbu ale do díla vnesl jen rozšířením orchestru o tam-tam, gong, jinak se držel svého evropské romantického stylu s aplikací polského folkloru.

I když si Moniuszko Párii velmi cenil a s chladným přijetím varšavské premiéry se nesmířil, byla tato opera odsunuta stranou, i v Polsku bývá uváděná zřídka; a podle dostupných zdrojů se dosud uskutečnilo jediné zahraniční provedení v roce 1991 v Havaně.

Libreto (Jan Chęciński) na půdorysu indického kastovního systému se striktní společenskou hierarchií exponuje milostný příběh válečníka Idamora, který pochází z opovrhované spodiny páriů, a Nealy, kněžky a dcery velekněze nejvyšší, bráhmanské kasty. Tento střet nevyhnutelně končí tragicky.

Poznaňské opeře se podařilo pro Moniuszkova Páriu získat tak renomovaného režiséra, jakým je Graham Vick. Tento anglický režisér dostál své pověsti provokativního experimentátora, nezůstal kámen na kameni. Indické ukotvení děje sice na začátku připomínaly divoké masky válečníků, oblečeni ovšem byli v soudobých vojenských maskáčových uniformách a vybaveni samopaly i kulomety. Brahmánské kněžky měly hábity současných jeptišek a kněží, zde mužům v černých oblecích s bílými roláky, kolem hlav svítila svatozář z neónových trubic. Páriové, tedy ta indická spodina, zde v průhledných vitrínách z plexiskla navezených jako exponáty vykonávají podřadné práce, například drhnou záchodovou místu.

Na takové přesuny děje jsme si v operních režiích už docela zvykli. Jenže Vick šel ještě dál, jakkoli se ve vztazích postav vlastně držel děje. Inscenace se nehraje v divadle, ale v poznaňské sportovní a zábavní hale typu naší O2 arény. Diváci nesedí na tribunách kolem hrací plochy, ale jsou promísení s účinkujícími na ploše, kde je bazén s vodou a kupa písku. Volně se přeskupují kolem sólistů a sboru, vstupují s nimi do kontaktu, pořizují si s nimi selfíčka apod., takže se stávají součástí inscenace, která variabilním svícením „vykrajuje“ z prostoru situace. Ostatně k té spoluúčasti diváky přímo vyzývá Vickův slogan: Staňte se součástí revoluce! Jedině orchestr je umístěný v lóži jedné z tribun nad hrací plochou.

Taková koncepce nutně poznamenala hudební podobu. Souhra nebyla dokonalá, nicméně úroveň hudebního nastudování uměleckého ředitele poznaňské opery Gabriela Chmury, pěvecké výkony sólistů i početného sboru byly velmi dobré. Samozřejmě že takto pojatá Vickova inscenace s až prvoplánovým vyzněním soudobé politické levicové agitky často narážela na nesoulad s textem libreta. Rozhodně je ale zajímavá, neotřelá. U nás bychom ji mohli částečně porovnat snad s inscenací Libuše Jiřího Heřmana na brněnském Výstavišti, při níž ale diváci „způsobně“ seděli v místě určeném pro publikum.

Páriovi asi ani Idamorův kulomet cestu zpět na operní jeviště neprostřílí – ale byla to užitečná zkušenost. Nejen proto, že se Pária u nás nikdy nehrál, ale z mnoha dalších důvodů stojí za zhlédnutí, jak se v Polsku „na oblasti“ hraje operní divadlo. Pária je stále ještě k vidění na portálu OperaVision se záznamy operních inscenací. A od konce září zde bude i Halka, další opera, kterou si v Poznani připomínají Moniuszkovo dvousté výročí narození.

A ještě doplním, že Halku, v její původní verzi, budeme mít příležitost slyšet koncertně v Praze v kostele sv. Šimona a Judy v říjnu v provedení polského souboru staré hudby Capella Cracoviensis.

 

Hodnocení autorky recenze 75 %

 

Stanisław Moniuszko: Pária
Hudební nastudování a dirigent Gabriel Chmura, režie Graham Vick, scéna a kostýmy Samal Black, světelný design Giuseppe di Iorio, choreografie Ron Howell, sbormistr Mariusz Otto.
Osoby a obsazení: Idamor – Dominik Sutowicz, Ratef – Pavlo Tolstoy, Akebar – Szymon Kobyliński, Neala – Monika Mych-Nowicka, Džares – Mikołaj Zalasiński, Kněžka – Aleksandra Pokora.
Orchestr a sbor Poznaňské opery.
Recenzován záznam představení z 30. června 2019 na OperaVision.