Operní panorama Heleny Havlíkové (260)
Bienále Opera počtrnácté – proč a jak?
Festival Opera 2020 zahájil svůj 14. ročník 4. ledna a máme za sebou prvních pět inscenací: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava se představilo s dramaturgicky i inscenačně zajímavým „luhačovickým“ Janáčkovým Osudem, Divadlo F. X. Šaldy Liberec přijelo s aktovkami Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakový rytíř jako znepokojivými sondami do pekla lidského zla, Moravské divadlo Olomouc ukázalo Mozartovy hrátky s ženskou věrností Così fan tutte jako víceúčelovou maxi-pudřenku, Slezské divadlo Opava se odvážilo přivézt neotřelé psychoanalytické pojetí Weberova Čarostřelce a Divadlo J. K. Tyla Plzeň prezentovalo Broučky, novinku, kterou si objednalo u Jana Jiráska.
Festival, jehož hlavním pořadatelem je Jednota hudebního divadla, vznikl v roce 1993, v situaci, kdy po razantních společensko-politických změnách listopadu 1989 bylo třeba podpořit mimopražské operní soubory, které v nových podmínkách hledaly způsob, jak přežít a rozvíjet se – umělecky, zřizovatelsky, ekonomicky, organizačně, marketingově. Festival jim měl pomoci „ukázat se“ v hlavním městě.
Festival dostal podobu bienále a koná se v Praze, především v budovách Národního divadla. Je třeba ocenit jeho vstřícnost poskytnout termíny a prostory „oblastní konkurenci“. Hlavním cílem přehlídky je přinést na jednom místě v časové komprimaci jakousi souhrnnou zprávu o stavu české opery s možností bezprostředního porovnání jednotlivých produkcí. Programovou osu tvoří inscenace všech, respektive téměř všech našich stálých operních souborů. Těch je u nás deset. Vedle těch, které se už v prvním festivalovém bloku předvedly, pražské Národní divadlo na festival zařadilo nové nastudování Pucciniho Turandot a Státní opera obnoveného Beethovenova Fidelia, budějovické divadlo zvolilo Verdiho Traviatu. Pouze ústecká opera v posledních dvou ročnících chybí, o účast ztratila zájem. Je to škoda.
K tomuto základnímu programu se během historie festivalu připojovaly někdy operní produkce uměleckých škol, někdy činoherní adaptace oper, jak je dělala třeba Ypsilonka, Divadlo bratří Formanů nebo divadelní skupina Ad hoc. V posledních letech se tato část festivalu soustřeďuje na studiové operní soubory. Čerstvý operní vítr jich tentokrát přinese hned šest – Ensemble Damian Ariadnu s kombinací hudby Monteverdiho, Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, Run OpeRun uvede Poulencův Lidský hlas, brněnská Opera Diversa přiveze Kněžnu bláznů, Opera studio Praha v Časopletu Lukáše Sommera nabídne hodně neotřelý pohled na českou historii. A Lukáš Sommer se na festivalu objeví ještě jednou jako skladatel, protože napsal pro sdružení Hausopera absurdní komedii Hra o malinu o idealistickém knihkupci. Různé podoby lásky předvede v monodramatu Love Songs pro mezzosoprán a saxofon Opera Povera. Vyvolává až údiv, kolik uskupení v tak náročném žánru, jakým opera bezesporu je, u nás s větší či menší kontinuitou působí a výrazně obohacuje „standardní“ repertoár „kamenných“ divadel. A to bienále Opera hlavně z termínových, provozních, ale i finančních důvodů nemůže zahrnout všechny produkce mimo stálou divadelní síť – takto se na festival nedostal například Händelův Saul uvedený na Hudebním festivalu Znojmo nebo inscenace, které vznikají pro přírodní divadélko v zámeckém areálu Nových Hradů na festivalu Smetanova Litomyšl.
Od roku 2015 obohacují festival také slovenské operní soubory, ke Košicím s Verdiho Falstaffem a Banské Bystrici s Ponchielliho Giocondou se letos bohužel nepřipojí Bratislava, protože se provozně nepodařilo najít v repertoáru Slovenského národného divadla inscenaci, kterou by bylo možno do Prahy za daných podmínek přivézt.
Přehlídka s hostováním operních souborů, zejména zahraničních, je nákladná záležitost. U nás si to nedovolí ani takové festivaly, jakými jsou Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo třeba Pražský divadelní festival německého jazyka. Jediný festival, který k nám přiváží zahraniční produkce, je Janáček Brno. Na hostování tuzemských souborů je založena Smetanova Litomyšl, v podmínkách, jak je poskytuje nádvoří zámku, které svou atmosférou vyvažuje omezené scénické možnosti. Jednota hudebního divadla, která je hlavním pořadatelem festivalu, ale takové prostředky ani s ministerskou a magistrátní podporou a pomocí dalších partnerů nemá, představení si tedy nekupuje, ani neurčuje festivalový program. „Pouze“ ho koordinuje, protože festivalová představení jsou součástí hracího plánu každého divadla a souborů, které se tak stávají spolupořadateli a Národní divadlo hostitelem.
Tento koncept lze vzhledem ke smyslu festivalu ovšem chápat svým způsobem jako výhodu. Jeden ze záměrů festivalu – bezprostřední porovnání úrovně našich operních produkcí – se tak prohlubuje i tím, že je na vedení jednotlivých divadel a souborů, s jakou inscenací se v Praze chtějí prezentovat. A ucházet se o festivalové ceny – Libušky. Ty se během let vykrystalizovaly do ocenění, které uděluje jednak porota kritiků, jednak diváci svým hlasováním, a to za nejlepší inscenací a mimořádnou interpretaci role. Cenu bez konkrétního vymezení může udělit také ředitelka festivalu Lenka Šaldová a Výbor pořádající Jednoty hudebního divadla také od roku 2007 oceňuje významný počin v oblasti hudebního divadla (v minulosti například Jiřině Markové-Krystlíkové za založení a vedení Dětské opery Prahy, Vítu Dvořákovi za založení a provozování portálu Opera Plus, Robertu Jindrovi a jeho týmu za vedení opery Národního divadla moravskoslezského nebo vedení Národního divadla Brno v čele s Martinem Glaserem a Jiřím Heřmanem za koncepci a realizaci festivalu Janáček Brno).
Do vytvoření programu festivalu tak vstupuje dvouletá periodicita přehlídky, kdy zejména menší divadla některé inscenace neudrží na repertoáru tak dlouho, ale i provozně-technické limity, což se týká především brněnské opery s velkým jevištěm Janáčkova divadla, takže se do Prahy nedostala například jedna z nejzajímavějších inscenací, kterou tu mají na repertoáru – Láska na dálku Kaiji Saariaho. Nicméně Příhody lišky Bystroušky v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii Jiřího Heřmana jsou umístěním děje do brněnského dětského domova Dagmar zajímavá volba. Na základě své znalosti operního repertoáru našich souborů můžu shrnout, že mimopražská divadla zvolila skutečně své reprezentativní produkce, jakkoli z více svých vynikajících inscenací mohli vybírat vedle Osudu v Ostravě a stejně tak v Liberci vedle Rachmaninova. A je zajímavé, že se ze svého repertoáru pro ty režijně „nejprovokativnější“ rozhodli v Opavě s Čarostřelcem v režii Lubora Cukra a v Budějovicích s Traviatou v režii Veroniky Poldauf Riedelbauchové. Také v případě Olomouce jsou Così fan tutte z aktuální nabídky vhodným titulem pro prezentaci, jakkoli by v Praze obstálo i jejich nastudování Janáčkovy Její pastorkyně. Za ambiciózní považuji plzeňský výběr Broučků Jana Jiráska – jiné dramaturgicky i interpretačně zajímavé inscenace (například Mascagniho Iris nebo Monteverdiho Orfeo) na repertoáru už nejsou.
Že studiové soubory prezentují inscenace svých „principálů“, kteří jim vtiskují svou poetiku, nijak nepřekvapí. Na letošním ročníku festivalu se ovšem sešly i v případě stálých divadel inscenace, na kterých se podíleli jejich vedoucí osobnosti – Osud hudebně nastudoval současný hudební ředitel Jakub Klecker v režii ředitele divadla Jiřího Nekvasila, dirigentem aktovek Sergeje Rachmaninova je šéf liberecké opery Martin Doubravský a režisérkou zdejší dramaturgyně Linda Keprtová, olomoucké Così fan tutte vznikly pod taktovkou uměleckého šéfa opery Miloslava Oswalda, na Čarostřelci se podíleli tehdejší šéf opavské opery režisér Lubor Cukr a nynější šéfdirigent Vojtěch Spurný, plzeňské Broučky režíroval zdejší šéf opery Tomáš Ondřej Pilař, brněnská Bystrouška je dílem šéfa Janáčkovy opery Jiřího Heřmana a jejího šéfdirigenta Marka Ivanoviće, budějovickou Traviatu hudebně řídí generální hudební ředitel Jihočeského divadla Mario De Rose a Fidelia Státní opery bude dirigovat nový hudební ředitel Karl-Heinz Steffens. Pouze na festivalovém představení Turandot pražského Národního divadla se nebude podílet nikdo z vedení naší první scény, jakkoli inscenaci nastudoval hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink, dirigovat bude 2. března Zdeněk Klauda.
Celkově lze shrnout, že program 14. ročníku bienále Opera je po všech stránkách zajímavý. Přináší jak „klasiku“, ovšem většinou s pokusem o nový režijní výklad, tak dramaturgické zajímavosti a díky účasti studiových souborů velkou spoustu původních operních novinek. A jména sólistů v obsazení slibují velký „souboj“ o festivalovou cenu Libušku za nejlepší výkon. Už po první sérii festivalových představení se potvrdilo, že bienále má smysl: zájem publika je velký a možnost prezentovat se v Praze vybudila výkony operních souborů možná ještě více než představení přivezených titulů v domovských divadlech, kde jsem viděla většinou premiéry.
Vždy půl hodiny před začátkem představení se koná setkání s vedením divadel a inscenátory opery, nově mají tyto besedy i pokračování po skončení přestavení. Zájem publika dozvědět se více o okolnostech a souvislostech vzniku inscenace a záměrech inscenátorů je značný – a o smyslu těchto setkání vypovídá hlavně to, že mnozí diváci se na nich svěřují se svými bezprostředními zážitky a dojmy.
Přináším přehled pěti inscenací, které tvořily zahajovací blok festivalu. Na inscenace, které jsem již na portálu Opera Plus recenzovala po jejich zhlédnutí v domovském divadle, odkazuji už jen linkem a připojuji krátký porovnávací postřeh.
Dekadentní Osud zbavený prokletí (v Ostravě)
Hodnocení premiéry najdete na Opera Plus zde.
Tuto inscenaci Osudu jsem viděla potřetí, vždy s Martinem Šrejmou v titulní roli – nejprve ostravskou premiéru se slovenskou sopranistkou Lindou Ballovou v roli Míly a pak provedení na festivalu Janáček Brno s Veronikou Holbovou, která vytvořila Mílu také v Praze na festivalu Opera. I pražské provedení si zachovalo vysokou úroveň nastudování.
Hodnocení festivalového představení 95 %
Leoš Janáček: Osud – Národní divadlo moravskoslezské (Ostrava)
Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko, pohybová spolupráce Jana Tomsová, Yago Catalinas Heredia, dramaturgie: Eva Mikulášková.
Osoby a obsazení: Živný, skladatel – Martin Šrejma, Míla Válková – Veronika Holbová, Matka Míly – Petra Alvarez Šimková, Dr. Suda – Petr Levíček, Lhotský, malíř – Roman Hoza, Konečný a elév Verva – Lukáš Bařák, na festivalu Lukáš Zeman, Slečna Stuhlá, učitelka – Eva Dřízgová-Jirušová, Doubek, jejich pětiletý syn – Ondřej Mager, Doubek, jejich syn, šestnáctiletý elév – Filip Kasztura, Poeta – Václav Čížek a další.
Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského, Operní studio NDM pod vedením Lenky Živocké.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava, premiéra 18. října 2018.
Festivalové představení: Národní divadlo Praha, 4. ledna 2020.
Znepokojivá sonda do pekla lidského zla v Liberci
Hodnocení premiéry najdete na Opera Plus zde.
Pražské provedení v Národním divadle jsem bohužel neviděla, protože se termínově krylo se zahajovacím koncertem znovuotevřené Státní opery.
Sergej Rachmaninov: Francesca da Rimini, Lakomý rytíř
Hudební nastudování Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistryně Anna Novotná Pešková a Miriam Němcová, dramaturgie Vojtěch Babka.
Francesca da Rimini
Francesca da Rimini – Lívia Obručník Vénosová, Duch Vergilia – Csaba Kotlár, Dante – Dušan Růžička, Lanciotto Malatesta – Pavol Kubáň, Paolo – Sergey Kostov, na festivalu Josef Moravec, Sluha – Anatolij Orel, Vězeň- Václav Loužecký.
Lakomý rytíř
Baron – Pavol Kubáň, Albert – Sergey Kostov, na festivalu Josef Moravec, Vévoda – Csaba Kotlár, Žid – Dušan Růžička, Sluha – Anatolij Orel, Vězeň – Václav Loužecký.
Divadlo F. X. Šaldy, Šaldovo divadlo, premiéry 14. a 16. prosince 2018, hodnocena 2. premiéra.
Festivalové představení: Národní divadlo Praha, 5. ledna 2020.
Jak se lásce vyučuje v Olomouci
Moravské divadlo Olomouc na festivalu Opera uvedlo 6. ledna 2020 ve Stavovském divadle operu Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte v hudebním nastudování Miloslava Oswalda, v režii Andrey Hlinkové, scénu a kostýmy navrhla Miriam Struhárová. Opera zazněla v italském originále s českými titulky.
Bylo by přehnané očekávat mozartovské specialisty od souboru, který musí v olomouckém divadle pokrýt celé repertoárové spektrum nejen opery, ale i operety. Nicméně akustika Stavovského divadla v porovnání s tou jejich v domácím olomouckém divadle souboru zjevně prospěla a šestice sólistů rozehrála komedii o ošidnostech ženské věrnosti s hravostí a humorem na velmi dobré pěvecké úrovni.
Slovenská režisérka Andrea Hlinková už v Olomouci režírovala Rigoletta (2017) a Bohému (2018). Moravské divadlo zná a se slovenskou výtvarnicí Miriam Struhárovou (která s ní spolupracovala i na obou předchozích inscenacích) ušila Così souboru i olomouckému publiku na míru.
Libretista Lorenzo da Ponte a Mozart umístili děj opery do Neapole kolem roku 1780, kde se dva mladí důstojníci, Ferrando a Guglielmo, nechají potměšilým Donem Alfonsem vyprovokovat k sázce na neoblomnou věrnost svých milovaných snoubenek, sester Dorabelly a Fiordiligi, i když budou vystaveny pokušení. Podle pokynů Dona Alfonsa, který pro svůj plán získá také služku Despinu, naoko důstojníci musejí odjet do války, aby v přestrojení usilovali o přízeň dívky toho druhého.
Inscenátorky posunuly děj v čase docela svérázně – dva mladí a čiperní parašutisté, tenorista Jozef Gráf a barytonista Tadeáš Hoza, „seskočí“ na scénu padákem. Odkud seskočili a do jaké časové dimenze dopadli, zůstalo nejasné a koneckonců nepodstatné. Návrh padáku sice Leonardo da Vinci vytvořil již v roce 1480, ale do vojenské výstroje byl zařazen nejdříve v roce 1914 a regulérní výsadkové jednotky vznikly až na konci dvacátých let 20. století. Ale to, že oba důstojníci na scénu přistanou už zamaskováni leteckými kuklami, se hodí – ostatně na převlecích je komedie založena a padáky jsou využity jako dekorativní rekvizita. Převleky pánů i jejich paruky jsou pak inspirovány rokokovou módou stejně jako róby dam, Anny Nitrové a Barbory Řeřichové. Sice důvěryhodně lkají nad „odchodem“ svých snoubenců a v perlivých koloraturách i lkavých kantilénách svádějí vnitřní boje nad svou věrností, rozhodně to však nejsou nějaké zakřiknuté puťky, z nazdobených dlouhých šatů s volány se klidně vysvléknou a svůdně se zabalí pouze do osušek.
Pro přistání se „heliport“ vtipně změní na obří rokokovou pudřenku se zrcadlem na vnitřní otevřené straně víka, která poslouží i jako budoár obou sester, pak také jako „vířivka“, na jejímž okraji se dívky krášlí – malují si nehty, holí si nohy, brousí tvrdou kůži na patách, nechají se masírovat a zabalené jen do osušek koketují s polonahými „nápadníky“ s ručníky kolem beder. A dráždivé koupelnové scéně asistuje i do lázně vhodně ne/oblečený sbor s turbany z ručníků na hlavách. I přes tuto „frivolnost“ inscenace zůstala v mezích vkusu jako „neškodná“ rozverná zábavná buffa, k níž svým komediálním talentem a hbitým buffo basem přispěl i Jiří Přibyl jako spíše šibalský pokušitel než moudrý rádce nebo cynický intrikán Don Alfonso a Patricia Janečková útlejším, nicméně zvonivým subretním sopránem v dané konstelaci dostatečným pro služku Despinu s až přehnaným zdůrazněním převleků za doktora a notáře. Osten mementa ženské nestálosti se nad dárky plyšových králíčků, jimiž pánové obšťastní své dámy, a rachejtlí svatebního dortu zlehka rozplynul do happyendu. K původním párům se přidá i další dvojice, když Despina svede Alfonsa. Ani stín trudomyslných existenciálně psychologických témat tak snadné zaměnitelnosti partnerů nebo sarkastického šklebu, jak bývá dnes tato Mozartova opera vykládána (mimo jiné režie Clause Gutha v Salcburku), nebo dokonce jako brutálního rasismu, násilí, explicitně vyjádřeného týrání a znásilňování v prostředí italské vojenské posádky při kolonizaci africké Eritrei (režie Christophea Honorého na festivalu v Aix-en-Provence).
V případě olomouckého nastudování Mozartovy opery Così fan tutte je třeba ocenit, jak tvůrci za daných podmínek dokázali vytvořit inscenaci, která „za málo peněz“ přinesla solidní „muziku“ – s respektem k cílové skupině, pro niž je v srdci Hané určena.
Hodnocení festivalového představení 80 %
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
Hudební nastudování Miroslav Oswald, režie Andrea Hlinková, scéna a kostýmy Miriam Struhárová, sbormistr Lubomíra Hellová.
Osoby a obsazení: Fiordiligi – Barbora Řeřichová, Dorabella – Anna Nitrová, Ferrando – Jozef Gráf, Guglielmo – Tadeáš Hoza, Don Alfonso – Jiří Přibyl, Despina – Patricie Janečková.
Orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc.
Moravské divadlo Olomouc, premiéra 10. května 2019.
Festivalové představení: Praha, Stavovské divadlo, 6. ledna 2020.
Čarostřelec na pohovce doktora Freuda
Slezské divadlo Opava uvedlo na festivalu Opera 2020 ve Stavovském divadle 7. ledna Čarostřelce Carla Marii von Webera v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného a v režii Lubora Cukra.
Čarostřelec (premiéra v berlínském Královském divadle v roce1821) je celosvětově nejoblíbenější a nejhranější operou německého skladatele, klavíristy a dirigenta Carla Marii von Webera (1786–1826). Námět vychází z Knihy o strašidlech Augusta Apela a Friedricha Augusta Schulze (pod pseudonymem Laun), jakési „černé kroniky“ duchařských příběhů. Historka loveckého pomocníka, který použije očarovanou kulku, aby získal svou milou, má svůj původ v českém soudnictví v roce 1710 a měl se odehrát v šumavských lesích na Domažlicku. V Knize o strašidlech končí tragicky – ženich výstřelem zasáhne právě svou vyvolenou a skončí v ústavu pro choromyslné, rodiče nevěsty žalem zemřou. Libretista Johann Friedrich Kind spolu s Weberem závěr přepracovali do ponaučení o neblahých koncích „smlouvy s ďáblem“ a přesvědčení, že Bůh ochrání i chybujícího hříšníka: „Kdo srdce má čisté a brání se zlému, smí v nejvyšší lásku vždy důvěru mít!“
Téma nejrůznějších smluv s ďáblem je v umělecké tvorbě přítomno odnepaměti a způsob, jakým je zpracoval Weber, se stalo zakladatelským počinem německého operního romantismu. Má formu singspielu se střídáním hudební čísel s barvitým vyjádřením situací a mluvených dialogů.
Protože Čarostřelec v režijní koncepci Lubora Cukra doznal zásadních změn, připomeňme si původní příběh Kindova libreta, zasazeného do Čech po konci třicetileté války: Aby myslivecký mládenec Max získal úřad polesného a Agátu, dceru svého nadřízeného, dědičného polesného Kuna, má podle tradice jako „lesnickou maturitu“ předvést mistrovskou zkušební ránu. Z obavy, aby trefil, se nechá zvábit svým sokem Kašparem, aniž tuší jeho spolčení s ďábelským černým myslivcem Samielem, a v noci s ním za běsnění živlů v tajemné rokli ulije očarované kule, které neminou – s výjimkou poslední, o jejímž cíli rozhoduje Samiel. Agáta má neblahé tušení, které se nedaří rozptýlit její příbuzné, veselé Aničce, a při Maxově zkušební ráně padne. Ukáže se ale, že jen omdlela, protože ji ochránily posvěcené růže, které dostala od poustevníka, naopak kulí je zasažen Kašpar. Max se ke všemu přizná a původní knížecí přísné potrestání poustevník zvrátí v podmínku ročního odkladu svatby a zrušení zkušební rány.
Režisér Lubor Cukr se pokusil na příběh aplikovat svou představu o psychoanalytické metodě Sigmunda Freuda a o dopadech traumat z dětství, která mohou být důsledkem pohlavního zneužívání dítěte rodinným příslušníkem. Vyšel z předpokladu, že podle Freuda „člověk bývá zřídka dobrý nebo zlý celkově“, ale za jistých podmínek je dobrý a jindy zlý.
Během předehry je na oponu promítán film z jeho němé éry včetně poškrábaných okének a roztřesených záběrů, kdy se divákova pozornost nutně koncentruje k jeho ději, přičemž hudba se dostává do podřízené role podkresu. Je to škoda, protože hudební nastudování Vojtěcha Spurného bylo rozhodně inspirativní. Ve svém pojetí se držel, jak je pro něj typické, podrobného studia originální partitury, metronomických údajů zaznamenaných dirigentem Friedrichem Wilhelmem Jahnsem, který byl přítomen nastudováním Čarostřelce samotným Weberem, a dobové interpretační praxe s malým obsazením orchestru. V jeho pojetí zněl Čarostřelec nikoli jako předchůdce Wagnerových hudebních dramat, ale komorněji, ve výrazu transparentněji, takže kontrasty švitořivé Aničky, Kašparových triumfů pomsty, Maxova zoufalství nebo démonického děsu při odlévání kulí dodaly provedení dramatickou proměnlivost a napětí. Při festivalovém představení se sice lesní rohy nevyvarovaly selhání, takže utrpěla četná místa s jejich sóly mysliveckého vytrubování a smyčcová sekce bez „pomoci“ vibrata občas neměla stmelený zvuk, jak jsme u většího obsazení a romantického pojetí zvyklí, ale celkově bylo Spurného pojetí přesvědčivé. A za skvělý nápad lze v podmínkách opavského divadla při uvádění Čarostřelce v německém originále považovat řešení, kdy prózu nerecitují sólisté, ale zní z reproduktorů sugestivně namluvená ve skvělé němčině jako „vnitřní“ hlasy jednotlivých postav.
Film se vskutku ukázal k pochopení režijního pojetí klíčem, bez něhož mohl být divák při dalším vývoji inscenace ztracený. Z němého filmu se dalo usuzovat, že patrně došlo k sexuálnímu zneužití malé Agátky vilným otcem, který pak od ní v její dospělosti odhání nápadníky. Když se jí to nelíbí a začne se zajímat i o jiné muže, dovleče ji do ordinace psychiatra. Z milujícího otce Kuna se tak stává incestní deviant a ďábelský Samiel, jak ho přesvědčivě pojal Zdeněk Kapl, a z Weberova moudrého Poustevníka přímo doktor Freud. Josef Kovačič zaslouží velké uznání – nejenže korunoval závěr opery svým sonorním basem, ale „uhrál“ jinak němou roli dr. Freuda věrohodně v jasně čitelných situacích (u Webera se Poustevník zjeví jako „deus ex machina“ až na konci). Ostatně ve Freudově dřevem obložené pracovně s rozložitým pracovním stolem, na němž leží lidská lebka, a nezbytnou pohovkou se celá opera odehrává. Z horního ochozu psychoanalytikovu léčbu, kdy se Agáta při hypnoterapii i elektroléčbě snaží vymanit ze svého traumatu zneužívání otcem, sleduje a komentuje přizvané konzilium.
Aby režisér Cukr vyjádřil, že v každém jsou přítomny předpoklady pro „dobré i zlé“, rozhodl se postavy Agáty a Aničky propojit a stejně tak postavu Maxe a Kašpara – i díky stejným kostýmům a často zrcadlovým pohybům vystupují jako svá alter ega. A k tomu přidal duše Maxe a Agáty v podobě dětí s maskami orla a holubice, které procházejí celou operou. Je až překvapivé, jak Cukrovi tato koncepce vychází, i když mu pro závěrečné rozuzlení přece jen trochu „chybějí“ od Webera texty a noty. Lékařské kapacity jsou spokojené s výsledkem léčby, Cukrovo vyústění ale pro Maxe a Agátu nekončí „měšťansky“ dobrým koncem, jakkoli s ročním odkladem sňatku. Při svatební písni družiček Agáta před sebou vidí rekapitulaci svého zneužívání od malé holčičky po slečnu a naději na šťastný život s Maxem opět zastíní nepřekonané bolestné trauma.
Jak režisérovi Luboru Cukrovi, tak dirigentovi Vojtěchovi Spurnému se podařilo sólisty i sbor o tomto svém pojetí přesvědčit. Jedině s výjimkou hlasově nepříliš jistého tenoristy Jana Ondráčka podali ostatní pozoruhodné komplexní pěvecko-herecké výkony, ať už Barbora Řeřichová jako traumatizovaná Agáta, Jiří Přibyl jako zrádný Kašpar, který upsal duši ďáblu, Lucie Kaňková coby rozverná Anička nebo Lukáš Zeman jako elegantní Otokar.
Na hojně navštívené besedě s tvůrci po festivalovém představení převažovaly odmítavé názory, jakkoli proznívala snaha pochopit, proč inscenátoři nerealizovali Čarostřelce „tradičně“, ale zvolili právě takový výklad. Podle jejich názorů vyznění díla výrazně posunul jinam. Účastníci debaty se snažili dobrat odpovědi na otázky, kde je hranice inscenační volnosti ve vztahu k partituře a bylo zřejmé, že pro mnohé tyto hranice opavská inscenace překročila.
Pro mě jak hudební nastudování, tak režie tohoto opavského Čarostřelce fungovaly – po zkušenostech z německých inscenací (například letošní Tannhäuser jako reoadmovie klauna a anarchistky v Bayreuthu), ale i například z operních nastudování na festivalu v Aix-en-Provence (Così fan tutte v africké Eritrei) nebo v případě Čarostřelce ze švýcarského operního velkofilmu v režii Jense Neuberta, který zatěžkal romantický morytát složitými filozoficko-historickými sociologickými výklady o „ztracené generaci“ mladých Němců v době třicetileté války. Opavský Čarostřelec v této Weberově romantické „pohádce“ rozkrýval nové vrstvy, aniž opera a její vyznění byly tematicky „přeformátované“, jak bývá v dnešním režisérismu téměř povinným pravidlem. Stala se podnětným a promyšleným příspěvkem do diskuse, jak klasické tituly inscenovat dnes.
Hodnocení festivalového představení 80 %
Carl Maria von Weber: Čarostřelec
Hudební nastudování Vojtěch Spurný, režie Lubor Cukr, scéna a kostýmy David Janošek, sbormistryně Kremena Pešakova.
Osoby a obsazení: Max – Jan Ondráček, Kašpar – Jiří Přibyl, Agáta – Barbora Řeřichová, Anička – Lucie Kaňková, Otokar – Lukáš Zeman, Poustevník – Josef Kovačič.
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava, děti z operního studia Písnička.
Slezské divadlo Opava, premiéra 16. června 2019.
Festivalové představení: Praha, Stavovské divadlo, 7. ledna 2020.
Pochmurná zpráva o „posledních broučcích”
Hodnocení premiéry najdete na Opera Plus zde.
Přes nesporné nasazení všech účinkujících festivalové představení potvrdilo dojem pochmurné monumentální kantáty se škobrtajícími rýmy, která poetiku a poselství Karafiátovy předlohy obsáhla jen částečně.
Hodnocení festivalového představení 60 %
Jan Jirásek: Broučci
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Dana Haklová, světelný design Zuzana Bottová, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistři Jakub Zicha a Miriam Němcová, choreografie Martin Šinták.
Osoby a obsazení: Brouček – Michal Bragagnolo, Malý Brouček – Anna Flajšmanová, Beruška – Radka Sehnoutková, Malá Beruška – Jana Štruncová, Maminka – Ivana Veberová, Tatínek – Jiří Hájek, Janinka – Jana Foff Tetourová, na festivalu Jana Piorecká, Kmotřička – Ivana Klimentová, Kmotříček / Farář – Jan Hnyk, Verunek, dospělý – Vojtěch Jansa, na festivalu Richard Ševčík, Verunka – Anna Rohanová, Verunek – Šimon Prokop.
Sbor a orchestr opery DJKT, Balet DJKT, Dětský sbor DJK, členové Baletní školy DJKT.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, světová premiéra 12. října 2019.
Festivalové představení: Praha, Stavovské divadlo, 12. ledna 2020.
Inspirace na dny příští
Giacomo Puccini: Turandot
Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Boris Hanečka, choreografie Martin Dvořák, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín.
Osoby a obsazení: Turandot– Anda Louise-Bogza / Eliška Weissová / Iveta Jiříková, Timur – František Zahradníček / Jiří Sulženko, Kalaf – Renzo Zulian / Michal Lehotský, Liu – Alžběta Poláčková / Marie Fajtová, Ping – Jiří Hájek / Jiří Brückner, Pang – Richard Samek / Jaroslav Březina, Pong – Martin Šrejma / Josef Moravec, Mandarin – Roman Vocel / Miloš Horák, Altoum – Václav Lemberk / Jan Ježek.
Orchestr a Sbor Opery Národního divadla, Balet Opery ND, Kühnův smíšený sbor, sbormistr Jaroslav Brych, Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála.
Praha, Národní divadlo, premiéry 23. a 25. ledna 2020 v 19:00 hodin.
Georges Bizet: Carmen
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Dana Haklová, light design Antonín Pfleger, choreografie Nelly Danko, dramaturg Zbyněk Brabec.
Osoby a obsazení: Carmen – Jana Foff Tetourová / Nina Gracheva / Václava Krejčí Housková, Micaela – Megan Barrera / Doubravka Součková / Ivana Veberová, Escamillo – Csaba Kotlár / Jiří Rajniš, Zuniga – Jan Hnyk / Jevhen Šokalo, Frasquita – Radka Sehnoutková / Doubravka Součková, Mercedes – Ivana Klimentová / Jana Piorecká, Remendado – Viktor Bezkorovaninyi / Amir Khan / Tomáš Kořínek, Dancairo – Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř, Morales – Jakub Hliněnsk ý/ Jiří Kubík.
Orchestr, sbot a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Nová scéna, sobota 25. ledna 2020 v 19.00 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
