Operní panorama Heleny Havlíkové (261)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Režie zručného audiovizuálního tvůrce Michala Cabana byla založená na stejném principu, který jsme mohli vidět na zahajovacím koncertě ke znovuotevření Státní opery, jak ho režírovala Alice Nellis (s výjimkou dvou velkých bočních obrazovek, na něž byl koncert z několika kamer přenášen). Za účinkujícími bylo po celém zadním horizontu mozaikovitě rozesetých deset menších obrazovek, které promítaly různé obrázky se vztahem k programu – k Leporellově rejstříkové árii ženské tváře v maskách, k HabaneřeCarmen španělské motivy, v Javertově písni „Stars“Bídníků záplava hvězd, k Giudittě rudé růže, k Věstkyni třpytivé koule – a tak dále. Ta všehochuť byla příliš popisně ilustrativní. Poněkud více nápaditě ji dotvářela desítka tanečníků Jednotky Rychlého Nasazení na zadním vyvýšeném pódiu, v choreografii Petry Parvoničové a Marty Trpišovské stylem tance i kostýmů také ilustrující hudební čísla. O2 aréně ovšem dominovaly světelné efekty, které vygradovaly vystřelením milionu nasvícených papírků do předních řad publika.

Koncert celkově vyzněl – i přes občas příliš triviální vtípky moderátora Leoše Mareše – kultivovaně. Těch osm tisíc spíš diváků než posluchačů, mezi nimiž převažovala postarší generace, vypadalo spokojeně; jakkoli vstupné v rozmezí od 1200 do 5000 korun přesahovalo v té nejnižší kategorii i ceny na světové operní hvězdy ve Smetanově síni. Většina z diváků seděla v jiném místě arény než v „mém“ sektoru 110 nad pódiem, takže nemuseli poslouchat, jak se všechny zvuky z pódia tvrdošíjně a hodně nepříjemně vracely echem jako v jeskyni.

Těžko odhadnout, zda někdo z účastníků takové show zatouží na základě této zkušenosti po návštěvě operního představení nebo koncertu klasické hudby. Místo velkoplošných obrazovek na stranách pódia by tam ovšem dostal tištěnou programovou brožuru (nebo bude mít ve Státní opeře k dispozici obrazovku před svým sedadlem), kde budou uvedeny kompletní názvy skladeb včetně skladatelů, základní informace o nich i o interpretech a české nebo i anglické překlady cizojazyčných zpívaných textů. Pořadatelé koncertu v O2 aréně ale tento standard klasických koncertů považovali za zbytný přežitek.

Adam Plachetka není ani první ani poslední, kdo se vedle své profesní „parkety“ snaží vyzkoušet si i jiné žánry. Z našich operních sólistů, kteří dobyli ta nejprestižnější operní pódia, připomeňme Evu Urbanovou, která ostatně z rockové hudby vzešla a stále se k ní vrací, nebo Štefana Margitu, který také rád zabrousí do různých cross projektů (nahrál například vánoční CD X MAS s Adamem Plachetkou a Kateřinou Kněžíkovou jako hosty). Ostatně uvidíme, jak Margita letos na podzim zdolá O2 arénu, kde chce vystupovat poprvé společně se svou manželkou Hanou Zagorovou.

Záměr odstraňovat hranice mezi klasikou a popem v multifunkčních arénách typu O2 formou především vizuální show s mixem stylů a žánrů je určitě legitimní, byť a priori staví onu klasickou hudbu do handicapovaného postavení. Popularizace klasické hudby se může samozřejmě ubírat mnoha jinými cestami. Třeba umístěním operních inscenací nebo koncertů čistě klasické hudby do velkokapacitních prostor typu Veronské arény, jezera Bregenz, vratislavské Haly století, u nás Brněnského výstaviště, barrandovských ateliérů, údolí v Divoké Šárce, zámeckých parků, lochotínského amfiteátru v Plzni. Takový přenos inscenace sice mění parametry standardního operního divadla co do vztahu diváků a účinkujících nebo zvuku, ale má „přidanou hodnotu“ v atmosféře zvoleného místa. To se o O2 aréně s bezpečnostními opatřeními ve vztahu k takovému typu koncertu nepřiměřeně přísnými říct nedá.

Průlomem do zpřístupňování především opery se staly přenosy představení do kin a zejména Metropolitní opera i díky promyšlenému marketingu tak získala od roku 2006 miliardy příznivců po celém světě (a z našich sólistů se na tomto novodobém fenoménu prezentace opery podílel i Adam Plachetka jako Leporello v přenosu Dona Giovanniho v roce 2016). Další možností, jak nechat lidi nahlédnout do hájemství klasické hudby a získat jejich zájem bez honby za počty návštěvníků, jsou nejrůznější workshopy, jak je dnes hlavně pro děti dělá třeba Česká filharmonie, ale i FOK, Struny podzimu a mnozí další.

Adam Plachetka si může odškrtnout čárku za splněný úkol, který si dal. Uskutečnil ho se ctí.

K ní mu slouží i to, že třiceti korunami z každé prodané vstupenky na tento koncert opět podpořil Nadaci pro předčasně narozené děti a jejich rodiny částkou 233 970 Kč.

Plachetka teď má za sebou novou zkušenost a je na něm, nakolik ji využije pro úvahy o svém dalším směřování. Je velmi talentovaný operní pěvec, žádaný na nejprestižnějších operních a koncertních scénách. Jenže na rozdíl od jiného sólisty světových scén, Štefana Margity, který si sám koncerty moderuje a má nadání pro humor a vtip včetně sebeironie, Plachetka rozený „šoumen“ není. Dokáže si získat diváky svou upřímnou bezprostředností, přívětivostí, která ovšem působila mnohem přirozeněji na benefičním koncertu ve prospěch Nadace pro předčasně narozené děti a jejich rodiny – to bylo ovšem na Žofíně, bez amplifikace, bez rámování do blyštivé show – a společně s Kateřinou Kněžíkovou tam zpíval to, co umí, výhradně operní repertoár.

Dagmar Pecková, Adam Plachetka, Kateřiná Kněžíková

Dnes k metám našich operních sólistů už dávno nepatří „zlatá kaplička“ nad Vltavou jako vrchol pro pěvce minulých generací (a současná úroveň nestaví Národní divadlo v Praze ani do čela operního dění u nás). Je na Adamu Plachetkovi, aby si vyhodnotil, jaké mohou být jeho další cíle, když v pouhých pětatřiceti letech už zdolal takové „osmitisícovky“, jakými jsou Vídeňská, Bavorská nebo Berlínská státní opera, londýnská Covent Garden, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera, festivaly v Salcburku, Glyndebourne a výčet by mohl pokračovat. A zvážil, zda k nim vede cesta přes nerozmělňování jeho talentu pokusy o průnik do oborů, které vyžadují jiné nadání a schopnosti.

 

Hodnocení autorkou recenze 60 %

 

Bez mantinelů – Adam Plachetka a hosté
Koncert s hosty: Jan Smigmator a vokální skupina SKETY, Dagmar Pecková, Kateřina Kněžíková, Ondřej Gregor Brzobohatý a Tomáš Klus. Moderátor Leoš Mareš.

Praha, O2 arena, 16. ledna 2020 od 20:00 hodin.


Vojcek z MET jako brutální zpověď bez rozhřešení
Newyorská Metropolitní opera vstoupila do přenosů roku 2020 inscenací opery Albana Berga Wozzeck (Vojcek) v hudebním nastudování Yannicka Nézet-Séguina a režii Williama Kentridge.

Vojcek není snadná ani líbivá opera – pro pochopení dopadu zásadního zlomu, kterým byla v novodobé historii světa první světová válka, a pro další vývoj umění, nejen toho hudebního, má ale Vojcek klíčový význam.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments