Operní panorama Heleny Havlíkové (304) – Václav Luks o covidové realitě, deziluzi a naději
Jaké jsou konkrétní dopady koronavirových restrikcí na soubory typu Collegium 1704?
Budou uvaděčky kontrolovat kromě vstupenek i testy a evidovat návštěvníky?
Vyslyší vláda zkušenosti, možnosti a výzkumy?
Jaké jsou možnosti podpory?
Jak se hraje bez publika?
Vize z krize?
Filmy o Boženě Němcové, Marii Terezii nebo Josefu Myslivečkovi – fikce nebo realita?
S Václavem Luksem bych si mnohem raději povídala o uměleckých projektech jeho i Collegia 1704. Tím spíš, že je nejen zasvěcený hudební interpret, ale i poutavý vypravěč a dokáže o skladatelích, dílech a záludnostech jejich uvádění i době, ve které vznikala, zajímavě povídat. Nicméně dopady nemoci Covid-19, jak k nim při brutálním omezování životů lidí přistupují vlády, nastolují jiná témata. Václav Luks patří k těm, kdo se s energií sobě vlastní vrhl nejen do vysvětlování smyslu a významu umění vůči „volnočasovým“ kulturním ignorantům (viz jeho důrazný apel Je načase říct: A dost! na Opera Plus zde), ale na základě hluboké a kvalifikované znalosti věci aktivně vstoupil i do prosazování praktické pomoci v této oblasti, do hledání východisek a nových možností.
Jaké jsou konkrétní dopady koronavirových restrikcí na soubory typu Collegium 1704, tedy soubory klasické hudby nezaštítěné zřizovatelem?
Není jistě překvapivé, když řeknu, že situace není jednoduchá. Bez ohledu na různé podpůrné programy, které nezávislým souborům mohou pomoct materiálně, je však prioritou umělecké přežití. Během podzimu jsme natočili celou sérii krátkometrážních videí ve spolupráci s americkým režisérem a kameramanem v jedné osobě Tokpou Korlo, která budeme od února zveřejňovat na naší nové internetové platformě UNIVERSO 1704. Naši fanoušci se mohou těšit například na Bachovo Magnificat, neznámou Zelenkovu mši, mozartovsko-myslivečkovský program se Simonou Šaturovou nebo madrigaly Claudia Monteverdiho. Snažíme se spojit hudební zážitek se zážitkem vizuálním, a tak jsme nahrávání těchto videí umístili do architektonicky zajímavých prostor komunikujících s hudebním obsahem jako je Trójský zámek, zámek Lnáře nebo třeba strohé prostředí Divadla X10. Tokpa Korlo pak propůjčil jednotlivým částem této série svébytnou výtvarnou podobu. Nicméně je jasné, že takováto tvorba nikdy nemůže plnohodnotně nahradit živé muzicírování před živým publikem.
A jaké jsou dopady na jednotlivé umělce?
Nedokážu mluvit samozřejmě za každého z kolegů jednotlivě. Myslím, že se podařilo udržet pozitivního ducha a každý z nouzových projektů, jako jsou právě zmiňovaná natáčeni videí, je důležitým přínosem pro zachování kontinuity tvůrčí práce. Nejistý výhled do budoucnosti snáší každý individuálně a také řeší po svém. Dobře známým faktem je, že mnozí umělců z nezávislé scény si našli přivýdělek ve zcela jiných oborech. Od pokladní v supermarketu po ošetřovatelku v domě pro seniory.
Obecně se však dá říct, že panuje frustrace z toho, jak chaoticky a bez jakékoliv koncepce je formulována podoba protiepidemického systému PES.
U tak závažných rozhodnutí, která bezprostředně ovlivňují životy tisíců lidí, by přece měl zasednout spolu s hygieniky tým odborníků důvěrně znalých problematiky toho kterého oboru a narýsovat podobu opatření, která jsou nejen bezpečná, ale také smysluplná. V případě kultury se však postupovalo podle pěkného a výmluvného německého pořekadla „co sedlák nezná, to nejí”. V našem případě bychom mohli parafrázovat „nerozumím tomu, tedy to zakážu”. Je tlak, aby v aktualizované podobě sytému PES neskončila kultura opět někde za hernami a akvaparky, a tak doufám, že se ministerstvu kultury podaří tyto změny prosadit.
Budou uvaděčky kontrolovat kromě vstupenek i testy a evidovat návštěvníky?
V souvislosti s rozvolňováním epidemických opatření v různých oblastech života někteří, například majitele restaurací a hotelů, jen mírná uvolňování za přísných restrikcí a podmínek, včetně například doložení negativních testů jako podmínky vstupu, odmítají. Podobně ředitel Národního divadla Jan Burian říkal, že hrát operu pro 300 nebo i jen 500 diváků je pro ND ztrátové. Ministr zdravotnictví Jan Blatný na začátku ledna uvedl, že organizátoři akcí by mohli ve spolupráci s hygieniky nastavit bezpečná pravidla, takže budou moci například povolit vstup pro lidi, kteří se prokáží „propustkou“ v podobě negativního testu na covid či dokladu o prodělání nemoci v uplynulých 90 dnech.
Kde je pro soubor typu Collegia 1704 hranice, při které lze koncerty provozovat – z uměleckého, produkčního i ekonomického hlediska?
Najít rovnováhu mezi ekonomicky smysluplným provozem a naplněním potřeby kontinuální umělecké práce je velmi obtížné a sladit pravidla tak, aby byli všichni spokojeni, je takřka nemožné. V jiné situaci je ND a další rozpočtové organizace, kde zaměstnancům běží plat a pro budoucnost instituce není relevantní, jestli otevře o měsíc dříve nebo později. Národní divadlo zkrátka stát padnout nenechá. V jejich případě je zcela pochopitelné, že provoz chtějí otevřít až v okamžiku, kdy to bude ekonomicky smysluplné.
Pro nezávislé soubory, jakým je Collegium 1704, je však kontinuita umělecké práce současně jedinou zárukou naší budoucí existence. Nedovedu si představit, že stáhneme roletu a otevřeme, až se přežene bouřka. V otázce povinného testování publika souhlasím s panem Burianem, že je to zcela neproveditelný požadavek. Jednak bychom tímto požadavkem odradili velkou část publika a pak si nedovedu představit, jak bychom se potvrzení o testu domáhali.
Angažujete se ve Sdružení umělců klasiky (SUK), veřejné skupině pro hudebníky a hudebnice na volné noze (OSVČ) v oboru klasická hudba, a snažíte se už od dubna minulého roku vyjednávat s ministerstvy a dalšími státními institucemi o nastavení takových opatření, která umožní znovu začít hrát. Na jaké problémy hlavně narážíte?
Příjemně jsem byl překvapen solidaritou, která mezi hudebníky na volné noze vládne, a také způsobem komunikace mezi kolegy. Řekl bych, že v divokých vodách facebookové komunikace dnešních dní působí prostředí SUKu takřka idylicky. Problémem nezávislé scény v širším slova smyslu (tedy pokud vezmeme v úvahu, že nehovoříme pouze o umělcích klasické hudby) spočívá v její neuvěřitelné různorodosti. Zcela jiné problémy řeší zkrátka hudebníci živící se klasikou, jazzmani, hudebníci populární hudby nebo třeba tanečníci, herci, maskéři, vlásenkáři… Až poté, co jsme byli konfrontováni potřebou naše požadavky vůči ministerstvům nějak sladit, jsme si uvědomili šíři a komplikovanost problematiky.
Je však třeba také zmínit, že ministerstvo kultury a ministerstvo obchodu a průmyslu reagují velmi vstřícně a promptně na podněty z umělecké scény a úředníci pověření řešením problematiky OSVČ jsou v nezáviděníhodné situaci. Musí se snažit pochopit a zpracovat velmi specifické potřeby kulturní scény, zabývat se tématy pro ně zcela novými a komunikovat tato témata s hygieniky nebo ministerstvem financí. Ne vše se podaří prosadit v ideální podobě, ale podstatné je, že cítím vůli pomoct.
Zpěváci Daniel Landa a Janek Ledecký vytvořili systém, který by měl umožnit vrátit život do koncertních sálů, divadel a sportovišť. Pojmenovali ho SCB (Security Covid Barrier), seznámili s ním vládu a usilují o jeho povolení. Znáte jejich projekt – případně kontaktovali jste se?
Abych řekl pravdu, aktivitu obou pánů nesleduji. Zběžně jsem se seznámil s projektem Security Covid Barrier a v okamžiku, kdy na mě vykoukla mobilní laboratoř, ve které by posluchači před vstupem na koncert absolvovali vyšetření, jsem usoudil, že tento koncept asi nebude úplně pro mě. Tudy cesta, myslím, nevede. Nedovedu si představit, že cesta návštěvníka našeho koncertu do sálu povede přes zaparkovanou sanitku před Rudolfinem.
Další iniciativou je nezisková organizace Kulturní sféra, která se zaměřuje na a muzikálové, činoherní a taneční produkce, pouliční umělce (buskery), moderátory, zpěváky, osvětlovače, light designéry, jevištní techniky, maskéry, vlásenkáře, makeup artisty, fotografy apod. Daří se vaše iniciativy koordinovat – a je třeba je koordinovat?
To, že se vznikla nová organizace na poli nezávislé kulturní scény s názvem Kulturní sféra, jen dokládá moje tvrzení a o její obrovské šíři a rozmanitosti. Tanečník Lukáš Vilt zkrátka vyslyšel volání umělců a spolupracovníků, mezi kterými se pohybuje a kteří měli pocit, že jejich hlas nikdo neslyší a jejich zájmy nezatupuje. Ujal se toho velmi aktivně a hlas Kulturní sféry je dnes již velmi silný a platný.
SUK s Kulturní sférou komunikuje, stejně jako již od jara komunikujeme s ČOH (Česká obec hudební), zastupující převážně organizátory a produkční společnosti z oblasti populární hudby nebo Českou asociací festivalů (ČAF), sdružující významné české festivaly nejen klasické hudby. Vidíte, že ta jednání představují takový velký neveřejný crossoverový festival a já bych si přál, aby se naše hlasy podařilo ještě lépe spojit a zkoordinovat. Občas si vzpomenu na přátele z jazzové scény, což jsou opravdoví idealisté a skvělí hudebníci, jimž je z podstaty jejich bytí boj o hmotné zajištění cizí. Jejich hlas není slyšet vůbec a já jen doufám, že až se vše vrátí k normálu, tak v tomto prostoru hudební scény nezavládne jedno velké ticho.
Vyslyší vláda zkušenosti, možnosti a výzkumy?
Jaká navrhujete v různých fázích vývoje pandemie řešení pro pořádání koncertů, případně operních představení? PES „přivazuje“ diváky kulturních programů k jedné „boudě“, aniž zohledňuje, že koncert klasické hudby je z epidemického hlediska naprosto odlišný než rozjuchané popové megakoncerty.
Domnívám se, že hygienická opatření by měla sledovat určitý logický kontext napříč všemi vrstvami veřejného života, které jsou restrikcemi postiženy. Pokud vláda podléhá tlaku určitých zájmových skupin, podrývají vládou pověření autoři protiepidemických opatření svoji vlastní důvěryhodnost a nelze se divit, že systém PES je zesměšňován a jeho výklad relativizován. Každé opatření by mělo mít oporu v logických argumentech opřených o důvěrnou znalost problematiky, mělo by být transparentně vysvětleno, a hlavně by mělo být prakticky proveditelné. Například požadavek, aby posluchači kulturních akcí předkládali potvrzení o antigenním nebo PCR testu a byli na místě evidováni, je ze zcela jiného vesmíru. Vůbec si nedovedu představit, jak by se uvaděčky domáhaly těchto dokumentů a jak by měl probíhat sběr osobních dat, ke kterému není žádný pořadatel oprávněn. Myslím, že dobrým návodem, jak by mohl vypadat návrat kultury zpět do života, poskytují výsledky německého experimentu, který proběhl koncem minulého roku v Konzerthausu v Dortmundu a jehož výstupy byly zveřejněny začátkem ledna.
Jak experiment probíhal a jaké jsou závěry?
Velmi překvapivé a rozhodně stojí za prostudování. K dispozici jsou zde (shrnuté závěry výzkumu v češtině jsou připojeny na konci článku). Jsou výsledkem precizních vědeckých měření. Podstatou experimentu bylo zkoumání šíření aerosolu v prostoru, kde je zajištěna výměna vzduchu pomocí klimatizace. Jednoznačným závěrem je, že v takovém prostoru v podstatě neexistuje riziko přenosu viru. V případě použití roušky lze dokonce plně obsazený sál považovat za bezpečný. Přesto je doporučováno šachovnicové uspořádání hlediště, protože pohyb publika na přístupových cestách a ve foyer představuje vyšší riziko než samotný pobyt v sále. Při šachovnicovém uspořádání je však možné a bezpečné, aby posluchač odložil roušku, jakmile obsadí své místo. Jedná se o první existující studii zkoumající vědeckými experimentálními metodami šíření aerosolů v uzavřeném prostoru koncertního sálu a hodnotící rizika kontaminace prostředí viry. V Německu vzbudila studie obrovskou pozornost a politici ji přivítali jako významný milník ukazující cestu k návratu k normálnímu životu. Jsem přesvědčený, že stejnou optikou by měly být výsledky studie nazírány i u nás.
S jakými modely konání koncertů klasické hudby během dosavadních vln pandemie z hlediska účinkujících a z hlediska publika jste se v zahraničí setkal?
V médiích u nás zaznívají velmi často zavádějící informace, které popisují uzavření kultury jako celoevropský fenomén. Když jsem například na konci září loňského roku dirigoval v Paříži Orchestra national de France a Chœur de Radio France, přečetl jsem si informace na našich zpravodajských serverech, že epidemiologická situace v Paříži je katastrofální, restaurace a bary jsou zavřené a kulturní život se zastavil. Realita byla taková, že koncert za dodržování hygienických opatření normálně proběhl (poloviční kapacita hlediště, roušky v orchestru, sbor s rozestupy) a po koncertě jsme šli na večeři do restaurace. Dnes už je sice situace v Paříži obdobná jako u nás, ale například ve Španělsku se kulturní akce s publikem nadále konají a příští týden jedem hrát s Collegiem 1704 do Lucemburska, kde vystoupíme (před publikem) na festivalu Rencontres Musicales de la Vallée de l’Alzette. Samozřejmě, všude jsou nějaká omezení, avšak přístupy jednotlivých zemí se velmi liší.
Různé státy přistupují k zákazům divadel a koncertů různě. Německo, Rakousko a Švýcarsko oznámily další prodloužení lockdownu a někteří už odepisují celou letošní sezonu 2020/21. Existuje nějaká iniciativa, která by alespoň v rámci EU epidemická opatření v této oblasti koordinovala?
Již téměř rok nejlepší mozky světa bádají nad tím, jak s tou neviditelnou potvorou bojovat a zdá se, že kromě očkování se nějakou společnou metodiku boje proti pandemii nepodařilo definovat. Zkrátka každá země si to řeší po svém a podoba opatření v oblasti kultury spíše odpovídá vnímání důležitosti a funkce kultury v té které zemi. Skoro by nezúčastněný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že chování viru v koncertních sálech a divadlech se liší podle regionu výskytu. Ne, o žádné iniciativě, která by koordinovala protiepidemická opatření v rámci EU nevím.
Jaké jsou možnosti podpory?
Vláda „rozdává“ různé záchranné finanční covidové programy. Na jaké „dosáhnou“ soubory vašeho typu?
Je třeba přiznat snahu Ministerstvu kultury pomoct živému umění a nezávislé scéně. Velkorysým gestem bylo ponechání dotací žadatelům v plné výši i v případě, že se ze známých důvodů nemohly projekty uskutečnit v plném rozsahu, a pak také poskytnutí dvou „záchranných balíčků” k dofinancování ztrát, které nás postihly v průběhu koronakrize.
„Záchranné balíčky” byly určeny souborům nebo pořadatelům, kteří jsou dlouhodobě podporování z veřejných dotačních řízení MK. Podnikatelské subjekty ze ziskové sféry a samostatní hudebníci na volné noze (OSVČ) pak našli oporu v programech Covid-kultura administrovaných Ministerstvem obchodu a průmyslu.
A vy jste požádali o podporu v některém z programů? Jak je to složité a hlavně – s jakým výsledkem? Už jste dostali nějakou finanční pomoc?
Finanční prostředky ze záchranných balíčků Ministerstva kultury jsme velmi svědomitě využili při realizaci alternativních projektů jako je UNIVERSO 1704 a jsem rád, že tyto prostředky doputovaly k hudebníkům, se kterými spolupracujeme. Ta pomoc byla skutečně účinná a rychlá. Vyřizováni agendy Covid-kultura je podstatně komplikovanější, zahrnuje daleko větší a různorodější množinu žadatelů a také pracuje s větším objemem financí. Proto zde docházelo často k nepochopení mechanismu podání žádosti ze strany žadatelů nebo prodlení ve výplatě podpory. Je celkem pochopitelné, že pro umělce, kteří nikdy nepodávali žádné žádosti o granty a nemají zkušenosti s úředním jazykem ministerské administrativy, může být střet se světem on-line formulářů frustrujícím zážitkem.
Úřad práce spustil nabídku možné práce pro umělce. Text na portálu Seznam odkazuje na to, že mezi pozicemi lze najít pokladní a prodejce, ale i řidiče, konzultanta, markeťáka nebo vizážistu. Úřad nabízí i zdravotnické pozice, jako například zdravotní asistent nebo sestra, či dokonce zubní instrumentář. Článek vyvolal vzrušenou debatu. Jak vnímáte takové „řešení“ situace?
Ta debata byla nesmírně poučná, protože jsme se opět mohli hmatatelně přesvědčit, jak různorodá kulturní scéna je. Vznik nabídky pracovních pozic pro umělce na Úřadu práce byl iniciován Lukášem Viltem z Kulturní sféry a možnost dočasného zaměstnání v jiném oboru řada kolegů z prostředí nezávislých muzikálových produkcí přivítala. Nejednalo se pouze o tanečníky nebo zpěváky, ale především o profese technického charakteru jako maskéři, osvětlovači nebo vlásenkáři.
Mezi hudebníky klasické nezávislé scény však velké pochopení tato iniciativa nenašla. K porozumění chvályhodnému záměru totiž nepřispěl způsob, jakým byla tato „pomoc“ prezentována. On totiž samotný titulek „Z jeviště do zubních ordinací“ až příliš připomíná slavné budovatelské heslo „Povaleči z kaváren do polí a továren“. Nešťastnou komunikací však byla tato nabídka interpretována tak, že stát nabízí „řešení“ situace umělců bez práce. Toto však není systémové řešení, ale nabídnutí pomoci lidem ve zcela urgentní situaci. Řada hudebníků si sice z vlastní iniciativy již dávno dočasné zaměstnání mimo obor našla, ale nelze považovat za systémové „řešení“ nabídku práce v auto-myčce špičkovému hudebníku, který celý svůj život zasvětil úzce specializovanému oboru.
Pražský magistrát navrhuje zastupitelstvu snížit částku určenou na celkově pro 86 víceletých grantů v kultuře o 25 milionů korun z původních 253 milionů na 228 milionů. Pokud snížení částky schválí pražští zastupitelé – bude to moudré rozhodnutí?
Nabízí se, že budu kategoricky protestovat proti jakýmkoliv škrtům. Na druhou stranu je jasné, že Praha přišla o obrovské příjmy z turistického ruchu a že škrtání lze očekávat nejen v kultuře. Navíc jsem přesvědčený, že samotná čísla zas tak moc příliš neříkají a já vím příliš málo na to, abych se mohl k tomuto tématu vyjádřit. Podstatnější než absolutní čísla je to, jak smysluplně bude s těmito financemi naloženo.
Jaké jsou Vaše hlavní argumenty, proč má smysl podporovat soubory typu vašeho Collegia?
Myslím, že nejdříve je třeba si položit otázku, zda je třeba podporovat kulturu obecně. Jistě se najde řada lidí, kteří budou zastávat názor, že kultura si má na sebe vydělat. Rád bych vyvrátil utkvělou představu, že kultura je něco, na co se doplácí. Ekonomové vědí, že kreativní průmysl je celoevropsky jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících průmyslových odvětví. V EU se kulturní a kreativní průmysl podílí 5,3 % na HDP (cca 509 miliard EUR), což je mnohonásobně více, než kolik je do tohoto odvětví vkládáno formou dotací.
I u nás, v zemi, kde potenciál kreativního průmyslu zdaleka není efektivně využit, předčí jeho výkon dalece například hospodářský výkon zemědělství, lesnictví a rybolovu. Proč tedy podporovat kreativní průmysl? I pro ryzí materialisty bez vztahu k umění bych měl pádnou odpověď: protože se to vyplatí. A proč podporovat zrovna nezávislé soubory? Pokud se podíváme na programy těch nejprestižnějších světových kulturních institucí, jako jsou Salzburg Festspiele, Lucerne Festival, Musikverein Wien, Wigmore Hall, Carnegie Hall a pár dalších, a budeme se pídit po české stopě na jejich pódiích, narazíme na Českou filharmonii a pak na dlouhou řadu špičkových českých nezávislých orchestrů, souborů a sólistů. Mohl bych jmenovat Pražskou komorní filharmonii, Český filharmonický sbor Brno, Collegium 1704, řadu vynikajících smyčcových kvartet a dalších komorních souborů. Zkrátka naprostá většina souborů, které šíří ve světě skvělé jméno české hudby na nejvyšší úrovni, vzešla z nezávislé scény a jsem tedy přesvědčen, že si tato scéna zaslouží podstatně větší podporu, než jaké se jí dostává.
Jak se hraje bez publika?
Umělci jsou zvyklí vystupovat bez publika, vlastně mnohem častěji během zkoušek, při studiovém nahrávání. V čem je z hlediska umělců zásadní rozdíl při vystoupení s publikem?
Je to zcela jiná disciplína a rozdíl je především psychologický. Jistě, i na zkoušce se všichni snaží hrát a zpívat co nejlépe. Přece jen však za normálních okolností celý zkušební proces směřuje k onomu okamžiku, kdy vstoupíte na pódium a společně s publikem vytvoříte atmosféru onoho zázraku vzniku čehosi nepopsatelného. V kouzlu síly takového okamžiku zrození krásy spočívá i odpověď na otázku, zda jiné formy sdílení hudby mohou nahradit živý koncert. Ne, nemůžou!
Jaký je váš názor na zprostředkovávání koncertů klasické hudby prostřednictvím záznamů na internetu?
Částečně jsem na tuto otázku již odpověděl. Přestože digitální sdílení nemůže nahradit živý koncert, věřím, že v určitém kontextu má způsob šíření klasické hudby po internetu své opodstatnění i v takříkajíc normální době. Když jsme například na jaře, na samotném začátku korona krize, představili naše první krátké video se Zelenkovým responsoriem Sepulto domino, stala se tato nahrávka pro mnoho lidí symbolem víry, že umění může a musí přežít i v těžké době. Video shlédly v krátké době desetitisíce diváků po celém světě a dostalo se nám spousty skvělých reakcí ze zemí od Japonska po Kanadu. Stejně tak věřím, že obsah platformy UNIVERSO 1704 umožní posluchačům vnímat hudbu v jiném kontextu než čistě hudebním. Věřím, že spojení atmosféry místa, kde hudba zaznívá, ruku v ruce s výtvarným zpracováním a samozřejmě skvělou hudbou osloví naše posluchače.
Co si myslíte o zpoplatňování záznamů koncertů nebo představení na internetu (u nás v této době Nachtigall Artists, ve světě Vídeňská státní opera, Metropolitní opera a mnoho evropských operních divadel, placené operní portály Mezzo TV, Medici TV a další)?
Internet je zavalený obrovským množstvím hudby, což vedlo nutně k devalvaci hudebního obsahu. Divák si zvykl rezignovat na technickou a často i uměleckou kvalitu záznamu, protože přece „co bychom zadarmo chtěli”. Chápu tedy snahu tvůrců placených platforem propůjčit obsahu jistý punc exklusivity a dopřát předplatitelům produkt, který se kvalitou zpracování odlišuje od většiny běžně dostupných videí. Pokud jsou tyto ambice na kvalitu obsahu naplněny, zcela chápu i zpoplatnění přístupu k němu.
Vize z krize?
Český rozhlas připravil podcastovou sérii Vize z krize, v níž různé osobnosti formulují inspirativní myšlenky pro pozitivní obrat z pandemické krize. Jaká vy vidíte na základě zkušeností z covidových restrikcí pozitiva, která by byla vhodná zachovat i za normálního stavu?
Určitě by se pozitiva našla. Zcela jednoznačně pozitivně vnímám to, jak se kulturní scéna stmelila, že jsme se o sobě takříkajíc „dozvěděli“. Že jsme se naučili vyjít si vstříc a pochopit problematiku a specifika vzdálených oborů, které se za normálních okolností jen obtížně potkávají. Zažili jsme také mnoho okamžiků lidské solidarity a sounáležitosti s naším publikem. Sjednocení nezávislé klasické scény je dlouhý proces, který zdaleka není završen a ten by se měl jistě prolnout i s normálním stavem. Jinak bych ale řekl: už aby to skončilo.
Dá se za této situace vůbec nějak plánovat další činnost Collegia 1704?
Nejenže se budoucnost plánovat dá, ale i musí. Vzhledem k tomu, že větší projekty plánujeme s tří až čtyřletým předstihem, tak v tomto horizontu probíhá veškeré plánování zcela standardně. Trochu horší je to ve střednědobém a krátkodobém horizontu. Pandemie zamíchala řádně termínovými kalendáři všech pořadatelů a projekty z loňského a teď již také z letošního roku se překládají na další ročníky. Vyžaduje to velkou flexibilitu v plánování, ale na druhou stranu je příjemné se zabývat vizemi pro dobu, kdy si na covid, doufejme, už ani nevzpomeneme.
Filmy o Boženě Němcové, Marii Terezii nebo Josefu Myslivečkovi – fikce nebo realita?
Obraťme list. Jak pokračuje natáčení filmu o Josefu Myslivečkovi?
V prosinci padla poslední klapka v Římě, tedy symbolicky ve městě, kde se též završil Myslivečkův život. Filmový materiál je tedy „v krabici“ a ještě během posledních natáčecích dní začaly postprodukční práce. Dobrodružství se tedy chýlí ke konci a my doufáme, že se vše stihne tak, abychom na podzim mohli jít na Il Boema do kina.
Jakou jste si z natáčení odnesl zkušenost?
Film je, jak známo, běh na dlouhou trať a Il Boemo byl skutečně maraton. Myslím, že je to již deset let, co mě režisér Petr Václav oslovil s nabídkou spolupráce na filmu. Pro mě osobně bylo skvělou zkušeností, jak komplexně Petr Václav nahlížel na osobnost Myslivečka. Jako správného dokumentaristu ho zajímaly veškeré dobové reálie a historický kontext stejně jako detaily každodenního života, dobové konvence nebo společenské rituály. Dokumentaristický náhled na skladatele byl pro mě velmi inspirativní. Zpravidla se totiž jako hudebníci zabýváme pouze jasně ohraničenou výsečí osobnosti skladatele, jejíž hranice jsou jasně vymezeny jeho tvorbou. Takový „širokoúhlý“ pohled na tvůrce je však velmi obohacující.
V souvislosti s televizním seriálem o Boženě Němcové, ale i nedávným seriálem o Marii Terezii a mnoha dalšími životopisnými filmy, včetně Formanova Amadea, se diskutuje o míře respektování historických faktů, akcentů při jejich výběru pro postižení charakteru dané historické osobnosti i doby, ve které žila. Jak to vnímáte vy, navíc z perspektivy historicky poučené interpretace? Má mít v tomto typu filmů přednost maximální možná historická věrnost – nebo filmová „atraktivita příběhu“?
Myslím, že při hodnocení historických filmů je dobré si ujasnit, v jaké době ten který film vznikal a jaké byly cíle jeho tvůrců. Těžko můžeme Formanovi vytýkat, že Amadeus nesplňuje nároky na dokument o životě W. A. Mozarta, když Forman žádný životopisný dokument netočil a točit ani nechtěl. Amadeus je zkrátka geniální adaptací divadelní hry Petera Shaffera a tak bychom ho měli i chápat. Navíc na počátku 80. let minulého století, kdy se natáčení Amadea připravovalo, nebyly ještě takové nároky na dokonalost jednotlivých historických detailů, protože obecné povědomí o historických reáliích zdaleka nebylo na takové úrovni jako dnes. Tehdy zkrátka nikoho nepohoršilo, že dámy mají ve filmu na kostýmech z 18. století zapínání na zádech na zip, který v té době samozřejmě neexistoval.
Na druhou stranu, v Il Boemovi bylo využito mimo jiné kostýmů z neuvěřitelných italských filmových archivů a kostýmy i z velmi starých italských filmových produkcí jsou často dokonalé jak esteticky, tak technicky. Legendárním historickým filmem nepřekonatelné krásy je Kubrickův Barry Lyndon, natočený již v roce 1975. Tady je vše dokonalé ve všech ohledech. Zajímavé je, že jako centrální hudební motiv filmu použil Kubrick instrumentovanou podobu slavné Händelovy sarabandy pro cembalo. Vůbec to není historické – ani úprava, ani provedení. A přesto je to dokonalé. V rámci tvůrčí licence není historická věrnost zkrátka tím nejvyšším kritériem. Tím je služba celku. Film zkrátka musí fungovat jako celek a jeho jednotlivé složky musí do sebe zapadnout. U filmu Il Boemo zůstal režisérovi a scenáristovi v jedné osobě poměrně velký prostor pro fantasii, protože v Myslivečkově životě je mnoho bílých míst. Přesto kladl Petr Václav na sebe nárok, aby rekonstrukce životní dráhy Il Boema byla uvěřitelná a v dobovém kontextu možná. Řekl bych, že věrohodnost Myslivečkova životního příběhu, jak ho film ukazuje, je jeho velkou devízou.
Výsledky výzkumu nebezpečí šíření viru COVID-19 v Dortmundském Konzerthausu:
• S ochrannou rouškou a s dostatečně zajištěnou výměnou čerstvého vzduchu díky klimatizační technice HVAC (Heating, Ventilation Air Conditioning) nedošlo prakticky k žádnému zasažení míst sousedících s emitující figurínou testovanými aerosoly.
• Již velký objem prostoru zajišťuje významné rozptýlení kontaminovaných aerosolů a výměnou vzduchu klimatizační technikou (HVAC) jsou všechny aerosoly účinně odvedeny a nemohou se hromadit.
• Bez použití ochranné roušky je však žádoucí neobsazovat místo nacházející se přímo před posluchačem. Podle výzkumů je možnost nákazy na ostatních sousedících místech velmi nepravděpodobná. Doporučuje se šachovnicové uspořádání v sále a sejmutí roušky až po obsazení místa.
• Obsazení sálu velkým množstvím osob nenarušuje vzestupné proudění vzduchu, ale naopak ho podporuje díky doplňujícím termickým efektům.
• Nošení roušek v chodbách, při trávení přestávek a ve foyer je nutné, neboť zde větrání funguje jinak než v koncertním sále (včetně vývodů vzduchu ve stropě), a navíc nelze vyloučit těsný kontakt publika. Během přestávek je žádoucí nechat dveře sálu otevřené, aby bylo umožněno dodatečné příčné proudění vzduchu.
• V případě dortmundského Konzerthausu se prokázalo, že díky konceptu klimatizace (kompletní výměna vzduchu s okolním prostředím každých 20 minut) není možné, aby zde došlo k hromadnému šíření viru (Superspreading-Event)
• Měření CO2 během provozu může přispět k lepšímu posouzení šíření částic vzduchu v sále
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
