Operní panorama Heleny Havlíkové (314) – Hledání cest k publiku

Při dalším a dalším prodlužování covidových restrikcí se zavřenými hledišti divadel a koncertních sálů využívají operní a další soubory pro předvedení výsledků své práce záznamy představení nebo koncertů, které sdílíme prostřednictvím internetu nebo televize. S nápady, jak obohatit prostý stream, přišly u nás dva soubory – Collegium 1704 a Opera studio Praha.

• Diváci – chybíte nám!
• Specifika televizní a divadelní režie
• Cesta Collegia 1704 – UNIVERSO 1704 (a rozhovor s Veronikou Hyksovou)
• Možnosti platformy UNIVERSO 1704
• Cesta Opery studio Praha – koncert ve videohře DramMatic
• Budoucnost?

Úvahy nad tím, nakolik záznamy ovlivňují podobu inscenace koncipované pro divadelní jeviště, které se však k divákovi dostávají prostřednictvím obrazovky, už byly součástí recenzí přenosů Rigoletta ze Státní opery (305. Operní panorama zde a 306. zde) anebo Toscy z Ostravy (307. Operní panorama zde).

Záznamy samozřejmě nejsou „vynálezem“ koronavirové pandemie. Když mám na mysli audiovizuální záznamy, které si můžeme užívat doma a nemusíme kvůli tomu nikam chodit (ani do kina), tak DVD, Digital Versatile Disc, digitální víceúčelový disk, na který bylo možné nahrávat představení a tyto záznamy komerčně využívat, se začal rozmáhat v druhé polovině devadesátých let. Kamery podobu představení rozšířily i o pohledy, které jsou divákovi v hledišti nedostupné, a to i když je vybaven „kukátkem“. A součástí přenosů jsou často také „exkurze“ do zákulisí a rozhovory s umělci. Současné restrikce z této alternativní formy zprostředkování představení nebo koncertu pomocí záznamů udělaly jedinou možnou formu komunikace s publikem. O to zřetelněji vystupují negativa tohoto postupu. Nicméně připusťme, že má i svá pozitiva.

Diváci – chybíte nám!

Tak se dá shrnout základní vzkaz, který divadelníci vysílají k publiku. Nemožnost společného sdílení představení nebo koncertu, komunikace jeviště s hledištěm a interakce s publikem – to je podstatný nedostatek pokusů tuto bezprostřední komunikaci nahradit obrazovkou. Na ticho, případně nahrazované potleskem účinkujících po skončení představení před prázdnými hledišti nebo na záběry do hlediště, ve kterém jsou s velkými odstupy mezi sebou namísto diváků členové sboru, si při sledování záznamů zvyknout nejde.

Nelze zpochybnit i pozitiva. V situaci, kdy není možné kvůli covidovým restrikcím hrát pro publikum, řada světových divadel otevřela své archivy a poskytla prostřednictvím internetu stovky inscenací. A z čistě praktického pohledu: nemusíte dumat, co si vzít na sebe, ve které cenové kategorii si koupíte vstupenku a jestli ze zadních řad vůbec něco uvidíte. Ani přemýšlet nad volbou místa při různé akustice sálu. „Sedíte“ u obrazovky jako v první řadě, ba často ještě blíž. Můžete si záznam přerušit, jít si uvařit kávu, vracet se, přeskakovat a šustit listy klavírního výtahu na klíně. Záleží na každém, kolik do obrazovky a reproduktorů chce investovat. Je to však „oko“ kameramana, které pomyslně natáčí vaši hlavu a pozornost, a „ucho“ zvukaře upravující zvuk odlišně od toho, který můžeme slyšet v sále. A tady už bývají velké rozdíly – v koncepci záznamu i dalšího servisu pro diváky.

Specifika televizní a divadelní režie

Nejčastější je záznam produkce, jak byla zamýšlena v daném prostoru pro publikum a není pro potřeby natáčení nijak speciálně upravována. Bývá snímána na několik kamer se zoomováním detailů a nahráváním zvuku přes mikroporty nebo směrové mikrofony. Limity tohoto způsobu záznamu se velmi výrazně projevují u vizuálně složitých inscenací, ve kterých režiséři pracují s mnoha paralelními vrstvami příběhu, kdy součástí režie jsou projekce, a to i takové, které na obrazovky jako součásti scénografie promítají situace nahrávané přímo na jevišti. Tento dnes až módní trend jsme mohli vidět například v Titovi ze Ženevy (310. Operní panorama zde) nebo v Čarostřelci z Mnichova (308. Operní panorama zde). V případě záznamů koncertů se ale tento standard při vší tvořivosti kameramana s hledáním zajímavých detailů a střizích záběrů přece jen vyčerpává. A vkrádající se jednotvárnost nemohou nahradit vstupy průvodců koncertu nebo moderátorů při rozhovorech s účinkujícími.

Tento handicap si uvědomili v Collegiu 1704 a přišli s projektem, který, abych tak řekla, z nouze udělal ctnost. Úplně jinou cestu prezentace koncertu zvolilo alternativní uskupení Opera studio Praha a propojilo koncert s videohrou.

Cesta Collegia 1704 – UNIVERSO 1704

Collegium 1704 zakladatele a uměleckého vedoucího Václava Lukse přišlo s novou online platformou audiovizuálního zpracování svých koncertů, nazvanou UNIVERSO 1704. Nejde o pouhou náhradu živých koncertů, jak některé z nich Collegium mělo v plánu uvádět v této sezoně v jubilejním patnáctém roce existence souboru, v sezoně, z níž zatím zbylo vlastně jen září, a vyhlídky jsou stále krajně nejisté. Jde o nový koncept propojení hudby a její interpretace s vizuálním zpracováním.

V hudebně i vizuálně propracovaných videích jsou vystoupení Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 kombinována se zajímavě nasvícenými interiéry trojského, nebílovského a lnářského zámku, drážďanského Annenkirche nebo funkcionalistického prostoru Divadla X10 a bývalého vršovického kina Vzlet ve stylu art deco v neobvyklých záběrech kamer v režii fotografa a kameramana Tokpy Korla.

Zatím jsou takto dostupná Zelenkova Responsoria pro svatý týden ZW 55, jeho Missa Corporis Domini ZWV 3, Bachovo Magnificat a Monteverdiho Madrigaly válečné a milostné. Postupně budou přibývat další Zelenkova díla, jeho Miserere a Missa omnium sanctorum, zhudebnění žalmu Dixit Dominus Baldassara Galuppiho a Mozartova árie Bella mia fiamma, addio v podání Simony Šaturové. A chystají se další.

O podrobnosti k projektu UNIVERSO 1704 jsem požádala Veroniku Hyksovou, generální manažerku Collegia 1704.