Operní panorama Heleny Havlíkové (323) – Americký koktejl Joyce DiDonato a Italka Michaely Zajmi

  1. 1
  2. 2
Konečně se u nás rozbíhá nejen operní provoz, ale na koncerty se začínají vracet i zahraniční pěvci. Do Dvořákovy síně Rudolfina přijela hvězda, které toto přízvisko přináleží bez jakékoli nadsázky – mezzosopranistka Joyce DiDonato. A ještě v červnu se chystají další – v Novoměstské radnici se v rámci koncertů Spolku přátel hudebních talentů představí kanadsko-italská mezzosopranistka Emily D’Angelo (24. června) a ve Dvořákově síni uslyšíme tenoristu Rolanda Villazóna v neobvyklé kombinaci s harfenistou Xavierem de Maistre a originálním programem Napříč latinskou Amerikou (29. června). Spolek přátel hudebních talentů navíc nabídne mladým i zkušenějším sólistům mimořádnou příležitost zúčastnit se mistrovského kurzu s další hvězdou operních scén, barytonistou Mariuszem Kwiecieńem (21. a 22. června), který je zdarma přístupný i veřejnosti. Z našich divadel po té dlouhé pauze s operní premiérou přispěchali také v Plzni – ve Velkém divadle měla předpremiéru Donizettiho Italka v Alžíru.

Nachtigall Artists, 13. června 2021: Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)
Nachtigall Artists, 13. června 2021: Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)

Příliš mnoho příchutí amerického koktejlu Joyce DiDonato
Americká mezzosopranistka Joyce DiDonato se do Prahy se vrátila po osmi letech, poté, co její vystoupení v roce 2017 muselo být zrušeno. Tehdy, v roce 2013, vyvolala svými dramaty barokních královen ve vhodně zvoleném prostoru Rudolfina salvy nadšení. Diváci ji ovšem znají také z přenosů z Metropolitní opery do kin, nejen jako skutečnou dámu belcanta, ale i jako vynikající herečku s komediálním talentem. V Rossiniho operách vytvořila energickou Rosinu v Lazebníkovi sevillském i zatraceně učenlivé páže Isoliera v Hraběti Orym. V Donizettiho Marii Stuartovně jí patřil mimořádně rozsáhlý virtuózní titulní part této skotské královny s tragickým osudem, v barokním pasticciu Kouzelný ostrov byla čarodějnicí Sycorax s dojemným mateřským lamentem. A excelovala v posledním přenosu před kovidovým uzavřením Metropolitní opery jako Händelova mocichtivá intrikánka Agrippina.

V dalších, u nás dostupných přenosech z Covent Garden, vytvořila půvabnou Massenetovu Popelku a trápenou Elenu v Rossiniho Jezerní paní. S Juanem Diegem Flórezem, který bývá v řadě přenosů jejím partnerem, tvoří pár, který v tomto typu hudby má dnes sotva obdoby. Ačkoliv se Joyce DiDonato koncentruje především na Händela a další barokní skladatele, či na Mozarta a trojici mistrů italského belcanta – Rossiniho, Belliniho, Donizettiho, během více než dvacetileté kariéry, kdy vystupuje na nejprestižnějších scénách, se pouští i do dalších stylových oblastí a láká ji také jiná než klasická hudba.

Na této mnohostrannosti byl založený i do poslední chvíle pozměňovaný program jejího druhého pražského vystoupení. Sólový recitál navazoval na poslední profilové CD Songplay, které si Joyce DiDonato ve spolupráci s klavíristou Craigem Terrym „nadělila“ v roce 2019 ke svým padesátinám u labelu Erato. Toto album získalo cenu Grammy 2020 za nejlepší klasické sólové vokální album. Propojení koncertu s nahrávkou bylo však velmi volné: stejný klavírista, multistylový program, ovšem provokativní Terryho jazzové aranže barokního repertoáru, dokonce s bandoneonem, na koncertě nebyly.

Nachtigall Artists, 13. června 2021: Craig Terry a Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)
Nachtigall Artists, 13. června 2021: Craig Terry a Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)

Koncert uvedla slavná píseň Franze Schuberta An die Musik pro klavír a sólový hlas z roku 1817. V situaci sužované covidovým umlčením živého umění byl takový úvod s hymnem na hudbu více než symbolický, jako oslava požehnaného umění, které v temných hodinách života dokáže v srdci zapálit lásku a otevřít nebesa do lepších časů.

Následovala kantáta Arianna a Naxos / Ariadna na Naxu, v jejíchž čtyřech částech (dvou recitativech a dvou áriích) na anonymní italský text – Teseo mio ben, Dove sei, mio bel tesoro?, Ma, a chi parla? a Ah! che morir vorrei – Joseph Haydn zprostředkoval celou paletu duševního rozpoložení této dcery krétského krále, opuštěné na ostrově Naxos řeckým hrdinou Théseem, jemuž pomohla zachránit se z labyrintu obludného Mínoraura. Kantátu proslavilo uvedení kastrátem Gasparem Pacchierottim za Haydnova cembalového doprovodu v roce 1791 v Londýně.

Joyce DiDonato Ariadnin monolog naplnila emocemi milostné touhy po zbožňovaném hrdinovi, smutkem vzdychajícího srdce, hudebními obrazy květin a moře, ale i žalem osamění, bolestným nářkem nad Théseovou zradou, který slyší jen ozvěna, vítr a vlny. Zármutek ovšem přechází v prudké výčitky křivých přísah a v zoufalství, že měl to srdce ji opustit. A bez vidiny soucitu, ubohá a opuštěná v krutém trápení touží zemřít.

Poté přišel prudký střih a velké překvapení – Rückertovy písně Gustava Mahlera. Joyce DiDonato je uvedla jako novinku ve svém repertoáru, když ji k nim „zvolal“ Mahler ve chvílích kovidového ticha. Zpívala je v pořadí Blicke mir nicht in die Lieder! / Nedívej se mi do mých písní!Ich atmet’ einen linden Duft / Vdechoval jsem lipovou vůniLiebst du um Schönheit / Miluješ pro krásu, Ich bin der Welt abhanden gekommen / Ztratil jsem se světu a Um Mitternacht / O půlnoci. V případě pozdně romantických Mahlerových písní vstupuje Joyce DiDonato na pole silné konkurence především německých pěvců (Dietrich Fischer Dieskau, Elisabeth Schwarzkopf, Christa Ludwig) a třebaže i v nich uplatňuje své nádherné legato vyrovnané ve všech rejstřících, znělé pianissimo a širokou škálu dynamiky, výrazové napětí každého tónu, její nejvlastnější obor to přece jen (zatím?) není.

Nachtigall Artists, 13. června 2021: Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)
Nachtigall Artists, 13. června 2021: Joyce DiDonato (foto Petr Dyrc)

Ke své královské doméně se vrátila v následující části programu. Z předchozího pražského vystoupení zopakovala Händelovu Kleopatru (E pur così in un giorno – Piangerò la sorte mia), ke které přidala neméně brilantní árii této egyptské královny Morte col fiero aspetto Johanna Adolfa Hasseho ze serenády Marc‘ Antonio e Cleopara. Třebaže se klavírní doprovod vymyká historicky poučené interpretaci, patřila tato část programu k vrcholům koncertu. Bylo zřejmé, že Joyce DiDonato neztratila nic ze své hlasové pružnosti, opřené o skvělou dechovou techniku. Stále si jakoby nic „pohrává“ s perfektním frázováním, přechody dynamiky v messa di voce, technickou jistotou koloratur s velkými intervalovými skoky přes dvě oktávy, dlouhými neuvěřitelně rychlými stupnicovými běhy, mimořádně efektním rychlým staccatem a dalšími vkusně volenými ornamenty belcanta.

Belcanto – krásný zpěv, přitom nechápe jako „výrobu“ ladně ušlechtilých tónů, ale jako nástroj, prostředek pro vyjádření emocí, na kterých si barokní skladatelé tak zakládali. Škála, kterou Joyce DiDonato dokáže zprostředkovat je široká od afektů vypjatých až k prasknutí i zklidněných a ponořených do hloubky prožitku. Velmi přesně ví, o čem zpívá a dokáže dát svému hlasu patřičný výraz pro to které rozpoložení duše, od zoufalství, žalu a hněvu po zamilované snění a radostné nadšení. Kleopatru prezentovala jako hrdou pyšnou královnu, ale i ženu zasaženou smutkem a odhodlanou zemřít.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments