Operní panorama Heleny Havlíkové (370) – závěr sezony se smrští premiér

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Osou opery je chorobně ješitný císař Nero, který bez skrupulí a s krutostí zneužívá svého postavení a chlubí se svým zpěvem a básnictvím. Ideálního představitele pro tuto postavu s vypjatým, vysoko posazeným tenorovým partem mají v Plzni ve Philippu Castagnerovi. Určitě pro něj nebylo snadné předstírat falešné zpívání, aby diváci jasně pochopili, že je to záměr a součást role. A spíš jednotlivě než na základě vzájemných vztahů intenzivně působily charakteristiky postav, v některých případech až jakési momentky, které zachycovaly variabilitu reakcí lidí na události: velitel pretoriánské gardy Tigellinus, v podání Jana Kukala, je představitelem typického posluhovače, který využívá (až zneužívá) svého postavení oblíbence diktátora ať už z prospěchářství nebo dokonce z přesvědčení a parazituje na své funkci. Marcus Vinicius (Tomáš Kořínek) naopak reprezentuje muže, který se vzepře proti vládnoucí ideologii a je ochotný za své přesvědčení a lásku ke křesťance Lygii (Vanda Šípová) bojovat i s nasazením vlastního života. Císařovu ženu Poppeu lze zobecnit jako typ okázalé panovačné manželky vůdce. V inscenaci ji vytvořila přesvědčivě Ivana Veberová. Arbiter elegantiarum Petronius (Jakub Hliněnský) je typem člověka, který lavíruje mezi přisluhováním moci a vlastní integritou – ta u něj nakonec zvítězí i za cenu sebevraždy dokonané společně se svou družkou. Zpěvák Chilón, v podání Martina Matouška, je v opeře zástupcem udavačských poskoků ochotných za peníze udělat cokoli – ale nakonec ho dožene jeho vlastní svědomí. Apoštol Petr (Josef Kovačič) ztělesňuje vizionáře schopného svými myšlenkami nadchnout, ale také zmanipulovat davy. Můžeme přemýšlet, jak bychom se zachovali my sami v situacích, jak je před nás analogicky staví současné doba a konflikty, které se ve své podstatě až zas tolik nemění. Zůstalo na každém, koho si za diktátorského Nerona nebo hlasatele lásky a míru sv. Petra dosadí.

Poněkud matoucí byl výklad postavy Agrippiny. Tato Neronova matka drsně a bez zábran prosadila svého syna na císařský trůn, ale když začala Neronovým ambicím překážet, zbavil se jí. Ve výseku dějin, který zachycuje opera v době požáru Říma, už byla mrtvá. Ztrojení této postavy (Jana Foff Tetourová, Jana Piorecká a Ivana Klimentová) jako výčitek svědomí se záhrobním dozvukem bylo efektní, ale její ztvárnění spíše jako Medey s hady na hlavě nebylo zcela srozumitelné.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)
Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Hlavně v inscenačním ztvárnění Martina Otavy jako režiséra s kostýmní výtvarnicí Danou Haklovou šli tvůrci cestou aktualizace událostí z doby antického Říma za vlády císaře Nerona. Je otázka, nakolik tyto historické paralely explicitně akcentovat výslovnou ilustrací těchto přesahů a analogií – nebo nakolik nechat na divácích, aby si k tématu arogance moci, korupce, manipulace, rozkladu hodnot a diktátorské svévole dosadili své vlastní zkušenosti. Martin Otava rudou páskou kolem paží příslušníků Neronova dvora výslovně poukázal na nacismus, když černé písmeno N v bílém kruhu jasně odkazovalo na nacistický hákový kříž. Navíc písmeno N bychom mohli dnes číst i jako písmeno Z, jak ho používá ruská okupační armáda na Ukrajině. Kostýmy dívek nadšeně mávajících vlaječkami a pochodujících v masovém šiku zase navozovaly atmosféru komunistických oslav. Začlenění reportážních zpravodajských vstupů televize (zde stanice s názvem SPQR) o požáru a potrestání křesťanů v aréně s hladovými lvy přenášených na velkoplošnou obrazovku pak propojily události antického Říma bezprostředně s naší současností.

Inscenace to byla výpravná. Scénograf Daniel Dvořák vynalézavě využil možností, které skýtají jevištní technologie Nového divadla s bezhlučným vyjížděním a spouštěním ploch jeviště a točnou, přidal pětici výkyvných zrcadel pod stropem jeviště – a samozřejmě světla (Antonín Pfleger) a dým, které vytvářely kontrastní atmosféry scén. Byly situace, kdy méně by bylo více – zejména dlouhé blikání ostrého světla proti divákům bylo bezúčelné, únavné a odvádělo pozornost od vlastního dění na jevišti.

Operu hudebně nastudoval šéf plzeňské opery Jiří Petrdlík. Po hudební stránce bylo vyznění působivé – s protiklady temp, dynamiky a výrazových ploch včetně naturalistického řevu lvů ze záznamu. Použití amplifikace mělo v řadě scén svoje oprávnění, ale různá míra intenzity hlasitosti a hlavně dozvuku sólistů s mikroporty vedle těch, kteří je neměli, způsobovala zvukovou nevyváženost.

Sylvie Bodorová: Quo vadis – Divadlo J. K. Tyla (foto Martina Root)

Quo vadis jako druhý vstup Sylvie Bodorové do hájemství opery nepatří k dílům, která chtějí přijít s nějakým radikálním průlomem do hledání nových možností tohoto žánru. Je poctivým, zaujatým a skladatelsky zvládnutým využitím výrazových prostředků tohoto žánru na půdorysu skladatelských zkušeností předchozích generací. Plzeňská opera mu dala inscenačně atraktivní podobu. Závěr, v němž se z rozpoutaného běsnění zachrání pouze křesťanský chlapec Nazárius, měl v sobě sice jen malý záblesk naděje, ale cestu, kam kráčet, si tak jako tak musíme v každé době najít v sobě každý sám.

Sylvie Bodorová: Quo vadis
Hudební nastudování Jiří Petrdlík, režie Martin Otava, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Dana Haklová, světelný design Antonín Pfleger, projekce Michal Lieberzeit, dramaturgie Zbyněk Brabec, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Jakub Zicha

Osoby a obsazení: Nero, císař – Philippe Castagner, Poppea, císařova žena – Ivana Veberová, Agrippina, císařova matka – Jana Foff Tetourová / Jana Piorecká, Marcus Vinicius – Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek, Lygie, Markova láska, později jeho žena –Vanda Šípová / Eva Hartová, Petronius, arbiter elegantiarum – Jakub Hliněnský / Jiří Kubík, Euniké, Petroniova družka – Ivana Klimentová / Radka Sehnoutková, Tigellinus, velitel pretoriánské gardy – Jan Kukal / Jiří Brückler, Apoštol Petr – Josef Kovačič, Chilón, zpěvák – Jakub Hliněnský / Martin Matoušek, Lucius Sextues, pretoriánský voják – Jevhen Šokalo, Herold, ceremoniář – Dalibor Tolaš, Flavius, tanečník – Gaëtan Pires, Livius, tanečník – Richard Ševčík, Nazarius, křesťanský chlapec – Matěj Dolejš, Hlas Ježíše – Martin Stránský, Hlas ze záhrobí 1 – Jana Piorecká / Jana Foff Tetourová, Hlas ze záhrobí 2 – Ivana Klimentová / Petra Šintáková, Moderátorka – Marcela Durasová (ze záznamu), Ivana Klimentová / Jana Tolašová, Publius Cornelius Tacitus, historik – Jiří Vejvoda (ze záznamu), Andromachos, krétský lékař, kameraman – Pavel Feiferlík, Ursus, ochránce Lygie – Roman Dušek, Dva pomocníci Herolda – Miroslav Bartoš, Miroslav Korda, Sporus, tanečník – Ondřej Rác, Otrok čtoucí Petroniův dopis – Miroslav Bartoš, Těhotná Římská dívka – Andrea Frídová / Petra Šintáková
Obsazení premiéry vyznačeno tučně
Sbor opery DJKT, Balet DJKT, externí orchestr, Kajetán – dětský sbor opery DJKT, sbormistryně Anna-Marie Lahodová
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Nová scéna, premiéra 11. června 2022

Na spáleništi iluzí

Pražské Národní divadlo uvedlo ve Státní opeře další premiéru z cyklu Musica non grata – operu Erwina Schulhoffa Plameny na libreto Karla Josefa Beneše v hudebním nastudování Jiřího Rožně a v režii Calixta Bieita.

Erwin Schulhoff: Plameny – Státní opera (foto Zdeněk Sokol)
Erwin Schulhoff: Plameny – Státní opera (foto Zdeněk Sokol)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


1.6 7 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments