Orchestr Pražské konzervatoře na Dnech Bohuslava Martinů

Skvělou myšlenkou letošního ročníků Dnů Bohuslava Martinů byl nepochybně nápad jednak na interpretační „omlazení“ dramaturgie a jednak skloubení tohoto faktoru s odkazem národní klasiky, s českou novodobou hudbou minulého století i s aktuální současností. Volba uváženě padla na jednu z našich předních hudebně vzdělávacích institucí – na Pražskou konzervatoř a na její nejpočetnější orchestrální těleso, Symfonický orchestr Pražské konzervatoře.

Úvodem Orchestrálního koncertu Dnů Bohuslava Martinů (14. prosince) zazněla symfonická báseň Bedřicha Smetany Hakon Jarl, která kromě výrazově nelehkého tlumočení bájného obsahu je pro studenty bezpochyby jistou zkouškou celkové orchestrální souhry, včetně náročných požadavků ohledně specifika jednotlivých nástrojových skupin a jejich vzájemné konfrontace a koordinace. Orchestr s početně nápadným zastoupením dívek si pod vedením profesorky Miriam Němcové počínal obezřetně, ke slovu se postupně stále více dostávala spontaneita a radost ze hry. Výrazové kontury získávaly na určitosti a přesvědčivosti, ladění jednotlivých skupin dechových nástrojů nabývalo pevnější fixace, dirigentka se pak sice širokými, avšak nikoliv zbytečně rozmáchlými gesty účelně soustředila především na rytmus, ovšem tam, kde to bylo žádoucí, pozorně stimulovala a zvýraznila expresivní momenty a plochy. Zvláště pak zaujala výstavbou naléhavé gradace orchestrálního pléna. Brzy po úvodní části zaujaly svižné, působivé smyčce.

Další skladbou programu jsme se rázem ocitli, jak už bylo předesláno, v aktuální současnosti, a to zásluhou Koncertu č. 2 pro housle a orchestr dlouholetého profesora a od roku 2004 i ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana. Koncert byl napsán v roce 2014 a provedení sólového partu bylo svěřeno Marii Hasoňové, posluchačce čtvrtého ročníku ze třídy profesora Jiřího Fišera.

Bezmála půlhodinový třívětý kolos klade bez nadsázky vypjaté požadavky jak na sólistu, tak na samotný orchestr a pochopitelně i na obtížně dosažitelnou vyváženost obou složek. Právě posledně zmíněný aspekt se podařilo zvládnout natolik úspěšně a přesvědčivě, že jsme se plně mohli soustředit na výkon Marie Hasoňové, navíc se zadostiučiněním, že tón jejích houslí byl konstantně zřetelný po celý průběh koncertu, a to i na pozadí akusticky, barevně i dynamicky exponovaných orchestrálních ploch. Sólistka vládne bezpečnou technikou a intonací, permanentně soustředěnou orientací v souhře a její hra přesvědčivě dokládá i jasnou koncepci obsahové stránky hudebního sdělení. Její projev nese všechny známky výrazného sólistického typu.

Druhá polovina večera byla zahájena významným aktem, jímž se stalo předání Ceny České hudební rady 2016 irskému muzikologovi, varhaníkovi a hlavně soustavnému, neúnavně obětavému propagátorovi české hudby v zahraničí, panu Patricku F. Devinovi.

Dramaturgie nanejvýše vhodně sáhla po útvaru časově, žánrově a především autorsky charakteristickém, jímž se stal v případě Smetanova pokračovatele Zdeňka Fibicha melodram. V adventním čase tak příhodně zazněl Štědrý večer, melodram na slova Karla Jaromíra Erbena, op. 9. Přednes básnického textu profesorkou Martou Hrachovinovou byl pečlivý, zřetelný, prostý veškerého afektu a natolik sugestivní, že jsme prožívali intenzivně celkovou atmosféru provedení a měli co dělat, abychom se soustředili i na paralelně se odvíjející děj orchestrálního pléna. A právě uvědomění si tohoto momentu snad nejlépe dokládá soustředěný a kvalitní podíl Symfonického orchestru Pražské konzervatoře.

Finis coronat opus – to nejsilnější mělo přijít a také přišlo na závěr. Program byl charakteristicky završen Koncertem č. 1 pro violoncello a orchestr (H 196) Bohuslava Martinů se sólistkou Vandou Fuchsovou, která Pražskou konzervatoř absolvovala letos ve třídě profesora Miroslava Petráše a ve studiu pokračuje na Akademii múzických umění u Michala Kaňky. Kompozice je skutečně krystalným, vycizelovaným koncertantním útvarem s permanentní, takřka nepřerývanou promluvou sólového nástroje, neustále se poměřujícího s hutným a mnohotvárným orchestrálním spektrem. V tomto „souboji“ byla ovšem Vanda Fuchsová už od počátku jednoznačným vítězem, co do přesvědčivosti svého projevu, provázeného obdivuhodným klidem a nadhledem, také nepolevující jistotou intonace, rytmu souhry a vůbec splněním náročných a pro violoncello specifických technických fines, jako je jistota ve vysokých polohách, kultivovaný tón, průrazný jen tak, jak je právě třeba, a především uchopení esenciálního smyslu autorova sdělení. Orchestr jí byl důstojným partnerem, mladistvý elán prokázal nepochybné kvality, usměrňované chápajícím a přitom razantním vedením Miriam Němcové. Obdivuhodný náboj a síla ženského elementu, projevujícího se jedinečně právě při příležitosti pojednávané události, zářivě triumfovaly provázeny zaslouženými ovacemi.

Hodnocení autora recenze: 90%

Dny Bohuslava Martinů 2016
Orchestrální koncert Symfonického orchestru Pražské konzervatoře
Dirigentka: Miriam Němcová
Vanda Fuchsová (violoncello)
Marie Hasoňová (housle)
Marta Hrachovinová (recitace)
Symfonický orchestr Pražské konzervatoře
14. prosince 2016 Koncertní sál Pražská konzervatoř

program:
Bedřich Smetana: Hakon Jarl
Pavel Trojan: Koncert č. 2 pro housle a orchestr (premiéra)
= přestávka =
Zdeněk Fibich: Štědrý den, melodram na slova Karla Jaromíra Erbena op. 9
Bohuslav Martinů: Koncert č. 1 pro violoncello a orchestr H 196

www.martinu.cz