Jak osobitá hra Martina Kasíka překonala vrcholky Brucknerových velehor

Bylo příjemné slyšet znovu Martina Kasíka. Člověk si tak uvědomí, jak osobitá dokáže jeho hra být a jaké je to umění, když je klavírista schopen podat posluchači tak populární skladbu jako Beethovenův Třetí klavírní koncert. Poctivě a především s originalitou sobě vlastní. Ač se Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vzepjal k velkému úsilí, jeho plochý Bruckner byl Kasíkovou hrou zcela překonán.

Další koncert abonentní řady FOKu přivedl k velkému koncertnímu partu Martina Kasíka. Jméno netřeba představovat, kdo nezná Kasíkovy umělecké kvality, je ochuzen o originalitu současné české klavírní scény. Právě s originalitou, poctivostí a jistotou pracoval Kasík i během koncertu v Obecním domě. Měl od počátku jednoznačně navrch, a to nejen v tempech a na intenzitě. V první části první věty, a pak i v některých dalších momentech, byl klavír oproti orchestru zvukově naddimenzován. Bylo to jistě částečně dáno i akustikou sálu, orchestr tak ale nemohl v jistých chvílích přirozeně barevně vyniknout. Kasík zajímavě měnil dynamiku, přidával a ubíral na intenzitě. Nebyla to ale žádná laciná gesta, byl to zralý Beethoven ve vzdoru vůči okolnímu hudebnímu světu. Kasík vzdoroval párkrát i vůči orchestru. Chtěl dostat ze skladby mnohem více. Je radost pozorovat jeho přirozenou a přímočarou muzikálnost. Ta sice mohla odkrýt některé technické nepřesnosti, ovšem její hodnota i přes tyto poznatky přetrvává, možná je opravdovější a stále překvapuje.

Široká kadence v závěru první věty neztrácela na intenzitě ani nasazeném tempu. Bouřila a vytvářela jeden z vrcholů koncertu. Druhou větu vytvářel sólista již v přirozeném partnerství s orchestrem. Pohrávali si navzájem a doplňovali se. Závěrečnou část pak Kasík začal bez zbytečného odkladu. Moduloval hru dostatečně transparentně, znovu spíše svižně než unaveně. Závěrečnou kadenci zpomalil a protáhl, aby pak finále nasadil královsky průzračně. Hudba v tom krátkém momentu jiskřila a prozradila všechny své obdivovatelné vlastnosti. Konec byl razantní až drastický a skvělý.

Na jiskřivou melodičnost Ludwiga van Beethovena navazovala odlišná melodičnost Sedmé symfonie E dur Antona Brucknera. Jiný svět a jiná doba, ovšem také jiný výkon orchestru. Pozdní romantismus Antona Brucknera přinesl do hudby nové impulsy. Zčásti technicky inovoval, paradoxně ale zároveň vytvářel hudbu, která stavěla na tradici hudby předchozího století. Bruckner byl jistě „barokní člověk v romantické epoše“. Vznikly tak široké a rozsáhlé kompozice, plné víry v Boha, přirozenosti přírody, vnitřního rytmu a složitě popsatelné pokory. Není mnoho orchestrů, které dokáží všechny tyto aspekty chápat. FOK se snažil, ovšem výsledek byl spíše rozpačitý.

Sedmá symfonie je složitá kompozice i pro hráče. Je náročné se hudbě cele věnovat během její více než hodinové délky. Akustika sálu mohla širokým a monumentálním místům pomáhat, hory ale FOK nezdolal. V místech tutti to byla spíš zploštělá hudba, transformující se v monolit ohlušivé masy, než navalující se energie. Naopak klidnější momenty proměňovaly smyčce v povedená místa, plná naděje a mystiky. Žádná sumarizující závěrečná coda na mne neměla ale zásadní účinek. Spíše jen opakovala a nesourodě stupňovala. Adagio ve mně nevyvolalo pocit pokory ani respektu, ač zde již zmíněné smyčce vytvářely povedená a uvědomělá místa. Nejzajímavější byla třetí věta v rychlejším tempu. Byla hravá a poměrně konzistentní. Závěrečná část už byla náročná pro všechny, jako by chyběla plná soustředěnost hráčů i posluchačů v sále.

Hodnocení autora recenze: 70 %

 

Martin Kasík & Beethoven
Dirigent: Pietari Inkinen
Martin Kasík (klavír)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
21. a 22. února 2018 Smetanova síň, Obecní dům Praha
(psáno z koncertu 21. 2. 2018)

program:
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll op. 37
= přestávka =
Anton Bruckner: Symfonie č. 7 E dur

www.fok.cz