Otec génia. Leopold Mozart se narodil před 300 lety

  1. 1
  2. 2

Když Leopold Mozart umíral, jistě by ho ani nenapadlo, že synovi zbývají jen něco přes čtyři roky života. Signály sebezničení podle Hildesheimera neviděl: „Upnul se k Wolfgangově kariéře, k co nejlepšímu využití jeho výjimečných schopností, tak jak je sám viděl. Neviděl jenom jedno: génia, jeho vnitřní nutkání a nepoučitelnost jeho vůle.“ Hildesheimer také připomíná onen zlom ve vztahu Amadea a jeho otce i otcův vliv na syna: „Leopold Mozart by nás dnes příliš nezajímal, kdyby neovládal Wolfgangův život až do pozdního stadia. Ve třetí dekádě Mozartova života sice otcův vliv ustupoval, ale synova poslušnost trvala dále, přinejmenším jako zjevně vědomý záměr. Objektivně viděno: Mozart vždy otce poslouchal jen nerad, ale poslušný syn si toho ani nebyl vědom. Zlom nastal 9. května 1781, kdy Wolfgang vypověděl službu u arcibiskupa Colloreda; a nedal se už napravit, když se Mozart 4. srpna 1782 oženil s Constancí Weberovou.“

Leopold Mozart se celý život obával vzpoury proti mocným, byl prototypem věrného poddaného a knížecího zaměstnance, který si nikdy nestěžoval, pragmatikem, který věděl, že musí dětský věk dcery a syna využít, než se z nich stanou hudebníci jako všichni ostatní. Volkmar Braunbehrens píše v knize Mozart ve Vídni z roku 1997 (česky v roce 2006 v překladu Vlasty Reittererové) správně o tom, že Leopold straší v biografiích jako „hrozný otec“, který „své děti vláčel Evropou jako zázraky přírody, zneužíval je k cirkusovým výstupům a vykořisťoval je, věčně špatně naložený a nadmíru přísný muž, s nímž se nedalo vyjít.“ A připomíná, že jej musíme jako hudebníka teprve poznat: „Již z výčtu jeho nejdůležitějších děl a činností je zřejmé, že jako osobnost hudby musí být teprve objeven. I když se leccos nedochovalo, víme, že napsal ,pouze‘ dvanáct oratorií (či spíše duchovních školských her), osm mší, sedm litanií a četné další církevní skladby, přes šedesát symfonií, třicet serenád, partit a divertiment, jedenáct koncertů (kupodivu však žádný pro ,svůj‘ nástroj – housle), nemluvě o komorních skladbách a dalších drobnostech. Je hloupost, když se stále uvádějí jen ,Dětská symfonie‘ nebo ,Jízda na saních‘.“

Autor dodává, že Leopold Mozart byl na svého syna ohromně pyšný, ale že to nebyl jediný důvod, proč – kromě obživy – vozil Amadea a Nannerl po evropských dvorech: „Všiml si také, že se na veřejnosti mohou lépe učit, při setkáváních s neobvykle početnou řadou hudebníků, ze zkušeností z cizích zemí a měst, z jejich mravů a zvyků, jejich historie a pamětihodností, a v neposlední řadě také z cizích jazyků. […] Leopold Mozart spatřoval v nadání svých dětí vždy boží dar, jenž mu zároveň ukládal zodpovědnost, aby z něj vytěžil to nejlepší, čeho byl schopen.“ Amadeův geniální talent by se jistě projevil i bez toho všeho, ale otci Leopoldovi nelze zásluhy upírat; mimo jiné je cenné i to, že podle Braunbehrense se Leopold „nikdy, ani v nejranějších začátcích, nepokoušel svého syna stylově ovlivňovat, nenutil jej k napodobování svého vlastního kompozičního stylu, nýbrž podporoval jej právě tam, kde hovořil vlastní řečí. V tomto smyslu byl Leopold Mozart spíše než pedagogická autorita partner a otcovský přítel.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat