Pár minut s Markem Kopelentem skončilo Vyhnáním

Brno Contemporary Orchestra zorganizoval pozoruhodný „narozeninový“ koncert k příležitosti oslavy pětaosmdesátých narozenin významného českého skladatele Marka Kopelenta. V Besedním domě se ve středu 19. dubna opět sešla větší hrstka (leč stále hrstka) posluchačů, kteří si tuto narozeninovou oslavu nemohli nechat ujít. S tělesem vystoupili tři sólisté, bohužel ani jejich jména nepřivábila návštěvu širší veřejnosti, která by sál zaplnila – hobojista Vilém Veverka, violoncellista Josef Klíč a sopranistka Irena Troupová. Před orchestrem opět stanul výborný Pavel Šnajdr, kterého by mělo Brno velebit za to, jak se svým souborem ozvláštňuje lokální hudební kulturu díly, která divák nemá nikde jinde možnost slyšet. A to mnohdy ani z nahrávek.

Koncert zahájila nepochybně nejvtipnější kompozice celého večera – A Few Minutes with an Oboist jubilanta Marka Kopelenta z doby normalizační – z roku 1972. Podtitul díla Concerto galante pro hoboj a komorní orchestr mohl evokovat jakési postmoderní koncertantní pojetí konceptu hobojových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha s aplikací pseudogalantní materie typu Schnittkeho. Ve skutečnosti se spíše jednalo o velmi humorné a originální hudební koncertantní divadlo typu Stockhausenova Harlekýna.

Hned v úvodu se objevila hobojová kadence, které se Vilém Veverka zhostil už od prvních tónů velice poutavě. Precizně zahraná secco staccata ve vysokých polohách nástroje střídaná s frulatem připoutala pozornost všech přítomných v sále. V průběhu kadencování pak sólista všemožně bloumal po pódiu a pravou rukou louskal prsty, zatímco levou držel nástroj, na který hrál. Brno Contemporary Orchestra nenarušil svým nástupem charakter úvodní kadence, a tak se i jeho vstup do díla jevil poněkud nesourodě. Naprosto originální pak byl úsek, ve kterém pospolu hrálo banjo, elektrická kytara, housle v pizzicatu, kontrabas a klavírista, který drnkal na struny preparovaného klavíru; celkový zvukový účin pak zněl jako porouchaná hrací skříňka ve společenské místnosti psychiatrické léčebny.

Veverkovi pak zcela znamenitě zněly všechny multifoniky, které zahrál jako nic. Těch bylo v kompozici užito bohatě, avšak sólista neměl s jedinou sebemenší problém, a to i když nastoupila po dlouhém sestupném glissandu. Další hobojová kadence, nastoupivší vprostřed skladby, měla úplně jiný charakter než ta úvodní; začala opět v secco staccatu, avšak po pár vteřinách se dala rozpoznat velice lidová melodie, ze které po chvíli vzešel kozáček. Ten byl akordickými přiznávkami doprovázen zbytkem ansámblu a zejména banjo a kytara dodávaly celkovému výsledku vpravdě rurální kolorit. Tento „kadenční kozáček“ působil v celém kontextu díla podobně jako Kalinka, jež Šostakovič vložil do svého Rajoku. Zvuková vyváženost obou skupin – sólisty a orchestru – fungovala perfektně, a tak když například v sólovém hoboji a osamocené trubce v rámci tutti zněl souzvuk malé sekundy, průrazný tón žestě v žádném případě nepřehlušil jemný zvuk hoboje, ačkoliv oba nástroje zněly v poměrně silné dynamice.

Kromě multifonik aplikoval Kopelent do své skladby i mnohá glissanda, v nichž se Veverka vyloženě vyžíval; zejména úsek, ve kterém hrál obyčejnou stupnici nahoru, avšak stoupal právě pomocí glissand, zněl jako nepovedená stupnice studenta prvního stupně základní umělecké školy. Uvědomíme-li si navíc, že tuto parodii uplatnil skladatel v instrumentálním koncertu – vrcholné sólistické formě – je nemožné, aby koutky úst necukaly.

K závěru kompozice se objevila ještě jednou ona hrací skříňka, avšak podbarvená temným hřměním velkého bubnu v pozadí, jehož zvuk však neustále přidával na síle, až propukl v mohutný výbuch, jenž přehlušil všechny „drnkací“ nástroje, aby se opět stáhl. Neutichl však hned a ještě chvíli zlověstně bublal jako nespokojený předseda Svazu českých skladatelů. Divadelní prvky se objevovaly v průběhu celého opusu, a tak, když se právě dramaticky neexhiboval Veverka, převzal teatrální štafetu dirigent Pavel Šnajdr, který sólistovi buď otočil jeho noty, nebo ho „upozornil“ na neexistující chybu, načež se sólista pleskl dlaní do čela.

Skladba Kyvadlo času Zbyňka Vostřáka z roku 1967 následovala vzápětí po hobojovém koncertu. Kompozice pro sólové violoncello, čtyři instrumentální skupiny a elektronické varhany byla na rozdíl od kompozice předešlé velice závažná a nebylo v ní místa pro ironii. Kyvadlo zahájilo tremolo sólového violoncella, po němž následovaly bouřlivé clustry, kterých Vostřák v celém díle užívá relativně hodně. Brno Contemporary Orchestra v této skladbě bravurně nakládalo s dynamikou, zejména v úsecích, ve kterých náhle spadla dynamika do nejtiššího pianissima, aby postupně zesilovala; vynikající nebyla jen nenadálá zvuková propast, ale i pomalá a postupná vyrovnanost crescenda. Při nástupu žesťové skupiny trubka – lesní roh – trombon se neozval zvuk těchto tří instrumentů najednou, ačkoliv gesto dirigenta Šnajdra bylo velice jasné. V rámci několikerého opakování tohoto souzvuku, který se pak už pokaždé na první dobu ozval, vyznělo toto nedopatření bohužel velice pronikavě.

Violoncellista Josef Klíč si v sólových pasážích vychutnával produkci zvuků na svůj nástroj – ať se jednalo o bouřlivé části nebo velmi křehké úseky, jeho hra nepostrádala vynalézavost a nápaditost. Když se k sólovém violoncellu přidaly v jednu chvíli elektronické varhany, navzdory tomu, že se jedná o dva diametrálně odlišné nástroje, jevil se výsledek překvapivě jako zvukově ucelený. Sólo flétny a klarinetu pak bylo vskutku omračující; ve výsledku se jednalo jak o znamenitě symbiotický souzvuk, tak ale i o oboustrannou vnímavost jednoho ke druhému při jejich vzájemné hře.

Po přestávce zazněla skladba Concordanza z roku 1971 jediného zahraničního autora, v našem případě autorky – Sofie Gubajduliny. Podobně jako Vostřák, i Gubajdulina se ve své kompozici věnovala zejména hře se zvukem a nástrojové kombinatorice. Skladatelka však vložila velkou důležitost i do bicích nástrojů, jejichž perfektní ovládnutí skutečně zasloužilo obdiv. Zajímavá byla pak zvuková kombinace kontrabasu a flažoletu v houslích, jejichž vzájemná souhra, navzdory rozsahové rokli, byla velice pozorná. V celkovém kontextu působilo klarinetové sólo poněkud nekonkrétně – v pasáži, ve které se v rychlém sledu za sebou střídalo velké množství vysokých a hlubokých tónů, jich mnoho vyznělo jaksi neurčitě. S postupným vývojem kompozice skladatelka častěji a častěji vyžadovala po hráčích syčení a různé citoslovce, jež vytvářely zajímavý rytmicko-melodický dojem.

Vyhnání pro mezzosoprán, hoboj sólo a devět hlubokých smyčců Marka Kopelenta zakončilo koncert k jeho pětaosmdesátým narozeninám. Před Brno Contemporary Orchestra se znovu objevil hobojista Vilém Veverka, po jehož boku stanula sopranistka Irena Troupová. V první části uplatňuje skladatel časté prolínání zvuku hoboje a lidského hlasu, což bohužel zapříčinilo nečitelnost textu, ba dokonce řeči zpěvu. Teprve až v místě, kdy všechny nástroje kromě zpěvu umlkly, byla zřetelně slyšet latina. V části Interludium I, která byla koncipována jako hobojové sólo/kadence, si Veverka hrál i s těmi nejdrobnějšími nuancemi, přičemž zbytek ansámblu ho po jeho nástupu zvukově velmi hezky a vyrovnaně podporoval.

Jakmile se přidal zpěv, bylo, zatímco ostatní mlčeli, velice jasně slyšet: „Tu ergo nominis audi“, avšak rozumět hlasu bylo pouze do nástupu hoboje a orchestru. Poté se dala rozpoznat pouze melodie zpěvu. Nicméně, navzdory tomu, že text zpěvu byl nečitelný, se v částech, které byly svěřené pouze diskantování zpěvu a hoboje, tyto dva elementy důvtipně prolínaly. S intonací neměla Troupová sebemenší potíž, a kdykoliv se v orchestru nebo hoboji ozval stejný tón, který sopranistka držela, vždy perfektně ladil. V předposlední větě s názvem Interludium II, jež byla opět svěřena pouze hoboji, uplatnil Vilém Veverka velice sytý a hutný tón, ačkoliv zůstával, i přes svou plnost, příjemným k poslechu.

Tento narozeninový koncert Brno Contemporary Orchestra byl poněkud jiný, než jejich koncerty bývají; na programu, kromě Vyhnání z roku 2006, byly kompozice převážně z konce šedesátých nebo začátku sedmdesátých let, to znamená téměř padesát let staré. Nejzajímavější, i přes světový věhlas Gubajduliny, však zůstala skladba první, A Few Minutes with an Oboist, která svým vtipem a originálností patřila spíše na konec celého večera nežli do jeho úvodu. I přesto však posluchači měli možnost slyšet naprosto osobitou hudbu tří (téměř) současníků.

Hodnocení autora recenze: 85%

 

Brno Contemporary Orchestra – Blahopřání
Dirigent: Pavel Šnajdr
Irena Troupová (soprán)
Vilém Veverka (hoboj)
Josef Klíč (violoncello)
Brno Contemporary Orchestra
19. dubna 2017 Besední dům Brno

program:
Marek Kopelent: A Few Minutes with an Oboist, Concerto galante pro hoboj a komorní soubor
Zbyněk Vostřák: Kyvadlo času pro violoncello, 4 instrumentální skupiny a elektronické varhany op. 40
=přestávka=
Sofia Gubajdulina: Concordanza pro komorní soubor
Marek Kopelent: Vyhnání pro mezzosoprán, hoboj sólo a 9 hlubokých smyčců na texty Starého zákona a Jana Amose Komenského

www.bcorchestra.cz