Partitura je kniha života: Jiří Zahrádka o Leoši Janáčkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mám v úctě a velmi ráda vaši knihu „Divadlo nesmí býti lidu komedií“, titul je zajisté citát Janáčkův. Z mnoha detailů, které nám v tom precizním popisu vztahu Leoše Janáčka s brněnským Národním divadlem nabízíte, mne oslovil například drobný fakt, že Eduarda Miléna jako tvůrce výpravy a kostýmů pro Lišku Bystroušku si vymínil sám Janáček. Všichni víme, o jak nádherné návrhy se jedná. Jak k tomu došlo?
Ačkoliv brněnský výtvarník Eduard Milén byl tehdy mladíček, s brněnským Národním divadlem už dříve spolupracoval. Tehdy si ho zřejmě vybral jiný brněnský mladíček, totiž režisér Ota Zítek. Milén Janáčka navštěvoval, takže jej mohl předem seznámit se svým pohledem na výtvarné pojetí Bystroušky – a Janáčkovi se velmi zamlouval. Proto jej doporučil také nakladatelství Universal Edition jako autora návrhu titulní strany tištěného klavírního výtahu Příhod lišky Bystroušky – a i z toho byl nadšený. Pak ale Milén navrhl ještě obálku pro klavírák Šárky, a s tím už byl Janáček spíše jen spokojený než nadšený. A s nedochovaným návrhem na Věc Makropulos byl dokonce nespokojený, podobně jako s titulním listem ke Glagolské mši. Prostě vždycky se Milén Janáčkovi nezavděčil. Ale Bystrouška se mu opravdu povedla!

Janáček měl výtvarný vkus?
No, to moc neměl. Ačkoliv v hudbě byl velmi progresivní, jeho výtvarné cítění ustrnulo v 19. století a vycházelo z vkusu provinčního města. Později se pokoušel výtvarnému umění lépe porozumět, především od dob svého působení v brněnském Klubu přátel umění. Navštěvoval výstavy nastupující avantgardy, ale dílo Špály, Kubišty nebo Čapka mu nic neříkalo. Do svých katalogů z výstav si poznamenal mnohé vykřičníky a otazníky. Považoval si Joži Úprky nebo Aloise Kalvody – to byl jeho výtvarný svět.

Vaše pracovní zaměření se ani bez výtvarného světa neobejde. K vašim favoritům vždy patřil zejména Dalibor Chatrný, přibližte nám jeho experimentální unikátnost.
Popravdě řečeno, v životě jsem nepotkal invenčnějšího člověka, než byl Dalibor Chatrný. Měl v sobě bytostnou potřebu stále hledat. Jeho výtvarný záběr je proto nesmírně široký, často se protínající s principy fyziky (optiky, magnetizmu atp.), lingvistiky apod. Dalibor se stále pokoušel nacházet krajní možnosti výtvarného vyjádření. Považuji jej za jednoho z nejvýraznějších výtvarníků druhé poloviny 20. století, a to i v mezinárodním kontextu. Navíc to byl neobyčejně skromný člověk, kterého propagace jeho díla vůbec nezajímala. Pracoval prostě pro tvorbu samu – a myslím, že to je z jeho díla hodně znát.

S Daliborem Chatrným – 2009 (archiv Jiří Zahrádka)

Z operních titulů jste edičně zpracoval Šárku, Výlety páně Broučkovy, Příhody lišky Bystroušky, Osud i Věc Makropulos, ale také mnohá orchestrální, komorní a sborová díla – a to pro různá nakladatelství, vídeňskou Universal Edition, vydavatelství Bärenreiter Praha, mnichovské Henle Verlag, brněnské Editio Janáček. Mají různá nakladatelství různé požadavky, nebo kritická edice má zásadně daná pravidla?
Na to musím odpovědět trochu šířeji. Skutečně každé nakladatelství má své specifické požadavky a představy o kritické edici. Zásadní ale je, jaká formální pravidla na edici uplatňuje. Janáčkovská kritická edice vycházející od 70. let u Supraphonu a Bärenreiteru pod názvem Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka měla velmi striktní a zároveň velmi radikální zásady, které stanovili Jarmil Burghauser a Milan Šolc. V rámci těchto pravidel se mi pracovalo velmi obtížně a vypracoval jsem tímto způsobem ještě za studií jen jednu edici (Ženské sbory, spolu s Milošem Orsonem Štědroněm). Tyto zásady jsem se pokusil později poněkud rozvolnit v případě edice Glagolské mše pro Bärenreiter. Problémem edicí podle těchto pravidel totiž od samého začátku bylo, že je dost negativně přijímali praktičtí hudebníci a jen neradi z nich hráli – a podle mého názoru pak poněkud ztrácí smysl je vydávat. Proto jsem si velmi oblíbil spolupráci s Universal Edition, která má ediční zásady relativně volné, což mi umožnilo pracovat dle potřeb poměrně specifického Janáčkova díla, které je navíc pokaždé jedinečné a často tak přináší nové a jedinečné problémy a tedy i řešení. Z edičního hlediska je to zkrátka velmi náročný a komplikovaný autor. Do díla zasahoval nejen průběžně během opisů, nastudování, před premiérou, po premiéře a často ještě řadu let poté, ale zasahovali do něj také opisovači a dirigenti. Janáček byl navíc při svých zásazích velmi nekonzistentní, do různých partitur jednoho díla dělal opravy různým způsobem apod.

Zcela jinou kapitolou je spolupráce s Henle Verlag, která vydává Janáčkovo komorní dílo. K tomu dodám jen to, že z této spolupráce budu mít zřejmě brzy svatozář. Ale výsledek je nakonec, myslím, pro Janáčka velmi dobrý.

V souvislosti s Eduardem Nápravníkem, dirigentem a skladatelem, který působil v Petrohradě, jsem se setkala s názorem, který beru jako výstižný pro Leoše Janáčka: „Partitura je kniha života.“ Souhlasíte?
Určitě ano. V Janáčkových partiturách se ukázkově reflektují jeho životní postoje, myšlení, ale i jeho životní zvraty a osudy. S tím souvisí pochopitelně i jeho výběr látky a její zpracování dramaturgické i hudební.

Editorovy začátky – 90. léta (archiv Jiří Zahrádka)

Edičně, tudíž zcela detailně, jste zpracoval i díla klavírní – V mlhách i Sonátu 1. X. 1905, Po zarostlém chodníčku. Ta díla silně zrcadlí Janáčkovu životní situaci v čase vzniku, řekněme i psychiku. Vnímáte to tak a jak byste to popsal?
Ano, jistě, klavír byl Janáčkovým velmi intimním zpovědníkem. Po zarostlém chodníčku jsou vzpomínky z blízké i vzdálené minulosti, vztah k manželce Zdence, nemoc a utrpení dcery Olgy. Ve skladbě 1. X. 1905 jde o přímou reakci na smrt mladíka demonstrujícího za vnik české univerzity a V mlhách je zase odrazem až příliš klidného, melancholického životního období stárnoucího muže bez větší perspektivy po roce 1910.

Z článků, kterých máte na stovky, je znát, jak velmi detailně jste se věnoval nejenom Janáčkovým kompozicím, též nejrůznějším reáliím. Třeba Po stopách Leoše Janáčka, průvodce Brnem – co jste objevil?
Smyslem této publikace nebylo ani tak něco objevit, jako spíš přiblížit čtenářům, popřípadě návštěvníkům Brna, jak Janáček k Brnu neodmyslitelně patří. Míst spojených s Janáčkem je po Brně celá řada a mnohé z nich představují nějaký významný moment v jeho životě, ale zároveň také v historii různých brněnských institucí. Vždyť Janáček v Brně prožil více než šedesát let!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na