Partitura je kniha života: Jiří Zahrádka o Leoši Janáčkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Dopodrobna jste zmapoval Janáčkovu ekonomickou situaci v průběhu celého jeho života, jeho mládí bylo zoufalé, máte i detailní studii o jeho závěti. Z čeho pramení Janáčkův odkaz pozůstalosti Filozofické fakultě Masarykovy univerzity? Z vděku za uznání doctor honoris causa?
Janáček si skutečně tohoto ocenění velmi považoval. Byl vůbec prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity, ale je tady ještě jeden moment. Janáček vždy k vědě a jejím představitelům vzhlížel s obrovskou úctou. Sám se jim chtěl tak trochu přiblížit svým detailním studiem lidské mluvy, jemuž se věnoval už od roku 1897. Byl přesvědčený, že lidský mluvený projev odráží psychický stav jedince a jeho zkoumání chápal jako vědeckou disciplínu. A to byl také důvod jeho odkazu Masarykově univerzitě, který ale podmínil tím, že na univerzitě vznikne obor, který se studiu této problematiky bude věnovat. To se ale nikdy nestalo.

Při práci s Charlesem Mackerrasem 2004 (archiv Jiří Zahrádka)

Rozumím tomu, že Janáček souhlasil s Kovařovicovými úpravami Její pastorkyně (co mu zbývalo) pro pražské uvedení v roce 1916, chápu, že přijal leckteré provozní návrhy při studiu dalších oper, ale jak vysvětlujete fakt, že při revizi své prvotiny Šárka zadal instrumentaci třetího jednání Osvaldu Chlubnovi?
Na to nemám uspokojivou odpověď. Revizi své první opery Šárka dělal s velkým časovým odstupem a zároveň byl tehdy pod určitým tlakem, protože určitý okruh muzikologů ještě i tehdy jeho tvorbu stále znevažoval a pohlížel na něj jako na hudebního primitiva (Nejedlý, v té době ještě i Helfert a další). Takže chtěl možná dokázat, že jeho prvotina z 80. let 19. století zcela zapadá do dobového kontextu a je stejně kvalitní jako díla opěvovaných národních tvůrců. A nechtěl proto do partitury zpětně dělat zásahy, aby nebyl v podezření, že původní verze byla nedokonalá a že ji přepracoval až na stará kolena, ve svých 65 letech. Asi mu v té situaci připadalo jako „čistější“ řešení nechat do té doby neexistující instrumentaci třetího jednání raději vypracovat svého žáka Osvalda Chlubnu. Nebo mohl být důvod mnohem prozaičtější – prostě na to sám neměl čas. Roky 1918–1919 byly pro něj velmi hektické, protože většinu svých sil napřel k založení a následnému zestátnění konzervatoře v Brně. Vše bylo nutné politicky dojednat, sestavit studijní plány atd. Byla to dost obtížná a časově náročná činnost, takže v té době Janáček vůbec nekomponoval.

Dnes je samozřejmostí, že se díla provozují v originální podobě, jak je nabízejí nové kritické edice. To platí také o Její pastorkyni. U nás se občas dává ještě jako za Kovařovice. Proč, ze zvyku?
S Kovařovicovou úpravou Její pastorkyně je to trochu složité. Chci věřit, že Kovařovic své instrumentační doplňky udělal z dobré vůle, aby dílu pomohl. V roce 1916 nebyla hudebně milovná společnost přece jen ještě připravena na Janáčkovou osobitou instrumentaci. Tehdejší zvukový ideál orchestru byl na hony vzdálený Janáčkově hudební řeči. Při premiéře jeho další opery – Výletů páně Broučkových – se kritici divili tomu, že Janáček neumí instrumentovat a ptali se po krásné barvě orchestru, kterou znali z pražského provedení Pastorkyně. Až s další operou Káťa Kabanová si pomalu začali zvykat na to, že je prostě v instrumentaci Janáček zcela osobitý. Ale vzápětí po Janáčkově smrti mělo mnoho dirigentů tendence jeho partitury instrumentačně zkrášlit – například Talich, Sachs, Bakala, Chlubna, Gregor atd. Takže není divu, že dodnes tu a tam některý dirigent zatouží po instrumentačně dokonalé partituře tipu Vítězslava Nováka, tedy po Její pastorkyni v Kovařovicově úpravě. To ale není Janáček, protože dnes už chápeme, že jeho instrumentace je plnohodnotnou součástí celé jeho hudebně-dramaturgická koncepce.

Sedmdesáté páté narozeniny Johna Tyrrella, Heinz Stolba, Mark Audus, John Tyrrell, JZ, Cathy Mackerras, Nigel Simeone – Cardiff 2017 (archiv Jiří Zahrádka)

Každá Janáčkova operní postava má hlubokou citovou specifičnost. Vaše sblížení, váš vhled je díky editorské práci enormní, vy s těmi postavami žijete. Co či kdo s vámi skutečně otřásl, v láskyplně dobrém i řekněme truchlivém, emotivním vjemu?
Je to vlastně dáno tím, na které edici aktuálně pracuji. Když s těmi postavami prožiji téměř každodenně třeba tři roky života, dostanou se mi pochopitelně hluboko pod kůži. A souvisí to asi i s věkem. Například když jsem byl mladší, vždycky mě trochu provokovala lyričnost Káti Kabanové. A dnes, po dokončení edice, mě Káťa ohromně dojímá, podobně jako smutný osud hlavní představitelky.

Připomeňme si také paní Zdenku Janáčkovou. Kdo byla Marie Trkanová, která sepsala její paměti? Co soudíte, nakolik jsou skutečně autentické a nakolik přizpůsobené smyšlené prezentaci?
Je jasné, že Paměti Zdenky Janáčkové jsou značně problematickým pramenem. Strojopis nenese jediný doklad Zdenčiny autorizace. Marie Trkanová, která paměti sepsala podle Zdenčina vyprávění, svůj negativní postoj k Janáčkovi nikdy neskrývala. Byla to redaktorka a zároveň sekretářka na brněnské konzervatoři v době, kdy se tam dost „na sílu“ prosazovali Janáčkovi žáci Kunc a Petrželka právě na úkor svého učitele. Tehdy na něm nenechali niť suchou. Součástí tohoto nepřátelského prostředí byla nepochybně také Trkanová. To samozřejmě neznamená, že informace uvedené ve Zdenčiných pamětech jsou smyšlené, ale mohou být do značné míry interpretačně posunuté. Vztah Leoše a Zdenky byl problematický, to je jasné. Byli to lidé naprosto odlišní, nemohli si rozumět. Dvakrát vážně uvažovali o rozvodu, ale přesto se k sobě chovali, alespoň ze strany Janáčka, slušně a ohleduplně. To je zřejmé z mnoha Janáčkových dopisů Zdence. Zdenka naopak většinu svých dopisů adresovaných manželovi sama později zničila. Proč asi… Paměti v řadě situací Janáčka nespravedlivě osočují. Jeho život byl spíše smutný a osamělý – asi bychom s ním neměnili. A Zdenčin vlastně také. Nepřísluší nám nikoho soudit.

Janáček, unikátní fejetonista, má naprosto svůj, nenapodobitelný jazyk. Které jeho slovní spojení, jeho fráze vám vpadla nesmazatelně do života?
Janáčkovy fejetony, otištěné většinou v Lidových novinách, jsou taktéž něčím značně osobitým. Odrážejí Janáčkovo specifické a nezaměnitelné myšlení stejně jako jeho obecný způsob komunikace, který se projevuje i v jeho rozsáhlé korespondenci. Ta je skutečně nesmírně zajímavá a pro badatele představuje zásadní zdroj informací. Místy je i dost zábavná. V poslední době mě třeba pobavil jeho výrok v dopisu Kamile Stösslové: „V Brně mě nenávidí a v Praze závidí.“ Co dodat?

Zahájení výstavy BYLO BUDE z díla Dalibora Chatrného 2013 (archiv Jiří Zahrádka)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na