Plzeň: Proměna jako nejasná pantomimická groteska stojí na skvělých výkonech

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl na Malé scéně Nového divadla inscenaci volného uskupení profesionálních tanečníků a choreografů DekkaDancers. Trojice tvůrců ve složení Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát převedla na jeviště známou povídku Franze Kafky Proměna.

Dílo s autobiografickými rysy, s prvky až hororového, možná morbidního groteskna s tragickým koncem, pojednávající o přeměně mladého muže Řehoře Samsy na nestvůrný obří hmyz a o změně vztahů jeho rodiny, jejímž byl živitelem, k němu samému, je nevelké rozsahem, ale velké obsahem, přesahem i smyslem. Svým čtenářům nedává spát a láká divadelníky i filmaře. Kafkova povídka nabízí díky své nereálnosti, symbolice a absurditě podané zcela racionálně nespočet různých možností interpretace a výkladu. Dráždí a podněcuje k dalším úvahám. Však se také objevila nejen na světových jevištích, ale i na televizní obrazovce v anglickém filmu Jima Goddarda či filmovém plátně v ruském snímku Valerije Fonkuna, multimediální ztvárnění využila v adaptaci díla například newyorská divadelní společnosti Black Moon Theatre Company.

Představení DekkaDancers v Plzni se může pyšnit skvělými výkony všech tanečníků v čele s Richardem Ševčíkem v roli Řehoře Samsy a vynikající interpretací Kafkovy prózy v podání Jiřího Lábuse, jejíž krátké úryvky v průběhu večera znějí z nahrávky. Rovněž hudba německého autora experimentální hudby Hauschky doplněná směsí známých tanečních melodií první poloviny dvacátého století je dobře vybrána a navozuje zajímavou atmosféru. I po vlastní inscenační stránce je celek nápaditý a originální, především ztvárnění brouka. Inscenace není v pravém slova smyslu baletní, představení je koncipováno spíše jako pantomimické pohybové, chceme-li taneční divadlo. Je hravé a originální v první polovině. Ale zdlouhavé (nejen v důsledku opakování týchž hudebních sekvencí) a především nečitelné a nekafkovské v polovině druhé. Z celkového pohledu musí nad jeho obsahem divák nutně poněkud tápat.

Profesor Stanley Corngold uvedl ve své knize The Commentator’s Despair na sto třicet různých možností interpretace této Kafkovy povídky. Inscenace DekkaDancers, jež se hraje bez přestávky necelou hodinu, jich chtěla vyjádřit hned několik naráz. Dramaturg inscenace Štěpán Benyovszký před premiérou vysvětlil postup tvůrců takto:

„Jak příběh sledujeme, mění se způsob, jakým ho chápeme. Zprvu absurdní historka s obludou se může změnit na pokřivenou vzpomínku, a ta se vzápětí přelije do velmi realistické přítomnosti. Nabízíme tak divákovi různé proměnlivé úhly pohledu, kterými se na Kafkovu novelu může dívat.“

Snaha postihnout naráz řadu různých (i protichůdných) výkladů se ale ukázala jako kontraproduktivní. Navíc tvůrci plzeňské inscenace zredukovali počet postav vystupujících u Kafky – vypustili zemitou postavu posluhovačky, jež má pro vyznění povídky podstatný význam, i trojici podnájemníků v bytě Samsových. Výsledkem tedy přes veškerou inscenační invenci bohužel není inspirativní inscenace Kafkova díla, ale poněkud chaotická, roztříštěná a nezřetelná studie.

Vezměme ale vše po pořádku. DekkaDancers zvolili zcela minimalistické divadelní prostředky. Originální scénu i kostýmy navrhl Pavel Knolle. Tmavému jevišti dominuje velká, bíle ohraničená postel koncipovaná v nečekané perspektivě a jako bortící se plochy. Vše ostatní – dveře, stůl, židle je vyznačeno v obrysech na zemi bílou lepící páskou, což z podstatné části vytvoří Řehoř Samsa na začátku představení sám. Lepicí páska je originálním výrazovým prostředkem po celou dobu, jejím prostřednictvím se navozuje změna prostředí i vztahů.

Děj začíná tak jako u Kafky proměnou hlavního hrdiny v obří hmyz. Proměna je pojata netradičně a nápaditě – obřího brouka ztvárňuje pět tanečníků oděných do černých přiléhavých kostýmů od hlavy až k patě. Řehoř se stává hlavou tohoto brouka a pětice vytváří jeho obludné tělo, měnící se a vlnící. Řehořova rodina i Prokurista, přicházející Řehoře, který nepřišel do práce, hledat, jsou všichni v bílém. V jejich podání se rozehrává zřetelná groteska s recesistickými prvky, se sympaticky mladistvým elánem a humorem.

Perfektní taneční výkony, výraz, nasazení a “broučí” kreace Richarda Ševčíka jsou velkým příslibem pro vývoj představení. Ševčíkův výraz i preciznost dávají v kontrastu s pištícími a groteskně vyděšenými členy rodiny celé situaci až pitoreskní drobnokresbu. Divák pobaven se zájmem očekává, jak se bude tato linie rozvíjet a jak si poradí se ztvárněním měnících se rodinných vztahů a především s dramatickým koncem a drsně truchlivou Řehořovou smrtí.

A zde je kámen úrazu. Kdo očekává rozvoj choreografické originality, nebude zřejmě spokojen, druhá půle opakuje již viděné. Kdo očekává morbidní grotesku, nenajde ji. Kdo hledá Kafku, musí být nutně zklamán. Druhá polovina inscenace není Kafkova a závěr už vůbec ne. A kdo Kafkovu Proměnu nečetl, obtížně se v dění na jevišti vyzná a bude zřejmě pochybovat o celku. Tím spíše, že v programu není uveden obsah baletu a ani cokoliv o vlastní povídce. Nelze předpokládat, že každý divák Proměnu do detailu zná, zabýval se jí a studoval různé výklady tohoto díla. A není jasné ani to, co si vzali z Kafky samotní tvůrci.

Připomeňme si, že Kafkův Řehoř zůstává obřím broukem od začátku do konce, stále žije v bytě se svojí rodinou a měnící se vztah rodiny k němu samému vyúsťuje v nenávist, která má tragický konec – otec mrští po Řehořovi jablkem a způsobí mu vážné zranění, které je příčinou Řehořovy smrti. Mrtvé hmyzí tělo najde posluhovačka a zcela prostě konstatuje: „Ono to chcíplo.“ Následně pak odklízí neznámo jak a kam Řehořovy ostatky. A rodina nepříliš truchlící nad smrtí svého člena vyráží na piknik. Toto je Kafkův hrdina – oběť jakési blíže neuchopitelné osudovosti, jíž nerozumí a snad ani nechce rozumět, člověk drcený okolnostmi, a přitom nerevoltující a nevýbojný. U DekkaDancers však z tohoto rozměru najdeme pramálo.

Řehoř zhruba v polovině představení náhle přestává být broukem, vystupuje opět sám za sebe a tanečníci tvořící broučí tělo se mění z černých na bílé (bílé kostýmy připomínají lékařské pláště) a přesouvají se na druhou stranu barikády – k Řehořově rodině. Zřejmě to má symbolizovat skutečnost, že se změnou Řehořovou se mění i jeho rodina a ona se stává nestvůrnou masou, ale to celou situaci jen znejasňuje. Vše končí Řehořem zápasícím na posteli s lepicí páskou, jíž je k ní připoután. Osvobodí se a uniká oknem, které si vytvoří sám opět pomocí lepicí pásky na stěně nad postelí. Uprchl? Nebo spáchal sebevraždu?  Výtvarně i choreograficky je tento moment působivý, ale vcelku nejasný. A hlavně nekafkovský. Celek postrádá jasnou dějovou linku a vyjádření oné zlé, trýznivé lhostejnosti, jež zapříčiňuje tragédii. Kruté odmrštění bytosti, již už nepotřebujeme. Drsné i dojemné drama se nekoná.

Škoda, protože výkony všech tanečníků jsou výborné a charismatický hlas Jiřího Lábuse dává inscenaci zvláštní kouzlo. Namluvil v sekvencích všechny postavy, mužské i ženské. Sdělnost a plastičnost jeho podmanivého hlasu je mimořádná, přednes sugestivní. Richard Ševčík má potřebně sdělnou řeč těla, čitelná gesta a působivý výraz. Preciznost jeho hereckého i tanečního projevu je obdivuhodná, stejně jako u představitelů dalších rolí. Michal Kováč byl skvělý jako netečný a podlézavě nepříjemný otec. Andronika Tarkošová vynikala v roli Řehořovy maminky a Kristýna Potužníková jako Řehořova sestra Markétka, která jediná má se svým bratrem zprvu soucit, jež se ale mění postupně ve lhostejnost, netečnost a averzi. Kristýna Potužníková dokáže výborně vystihnout všechny polohy této role. Uhlazený Prokurista v podání elegantního Gaëtana Pirese dal celku noblesu. A výtečná souhra byla charakteristická pro tanečníky ztvárňující brouka – Michal Lenner, Ondřej Martiš, Grzegorz Moloniewicz, Miroslav Suda a Hyejun Park.

Inscenaci nelze v žádném případě upřít originalitu a kreativitu, bezprostřednost, nakažlivou studentskou bezstarostnost. Budeme-li ji brát jako inscenaci nejmladší choreografické generace, která hledá své výrazové prostředky, pak je sympatickou a inspirativní snahou nadaných mladých lidí o vlastní umělecký projev. Jistou generační výpovědí svědčící i o zmatenosti dnešní doby. A pozornosti diváků by ujít neměla. Ale snaha uchopit Kafku uvízla na půli cesty. Největší její devizou tedy zůstávají skvělé taneční výkony a uhrančivý hlas Jiřího Lábuse, jehož jméno by si v programu zasloužilo výraznější umístění. Škoda, že v jeho podání nezaznělo z Kafkovy povídky mnohem, mnohem více…

Hodnocení autorky recenze: 60%

Proměna
Libreto, choreografie a režie: DekkaDancers –  Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát
Hudba: Hauschka a další
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Balet Divadla J. K. Tyla Plzeň
Premiéra 6. ledna 2018 Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Řehoř Samsa – Richard Ševčík (alt. Karel Audy)
Tatínek – Michal Kováč (alt. Vittorio Borio / Joshua Lee)
Prokurista – Gaëtan Pires (alt. Kryštof Šimek)
Markétka – Kristýna Potužníková (alt. Carolina Cortesi / Anna Srncová)
Maminka – Andronika Tarkošová (alt. Mami Hagihara / Jarmila Hruškociová)
„Brouk“ – Michal Lenner, Ondřej Martiš, Grzegorz Moloniewicz, Miroslav Suda, Hyejun Park (alt. Joshua Lee / Kim Donguk / Vojtěch Jansa / Gaëtan Pires / Michal Kováč / Andronika Tarkošová)
Mluví – Jiří Lábus

www.djkt.eu