Pociťuji směs napětí, trémy a radosti. S Michalem Nejtkem o jeho operní novince v Brně

Opera Pravidla slušného chování v moderní společnosti je první ze tří titulů objednaných Janáčkovou operou Národního divadla Brno pro nejbližší divadelní sezony. Premiéru má v pátek 15. září 2017, tedy právě dnes v divadle Reduta. Podle divadelní hry Jeana-Luca Lagarce napsal libreto Jiří Adámek, který je zároveň režisérem inscenace. Autorem hudby je letošní čtyřicátník, skladatel a klávesista Michal Nejtek.

 

Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, zbývá několik dnů do premiéry opery Pravidla slušného chování v moderní společnosti. Lze popsat pocity skladatele těsně před tím, než jeho kompozici uslyší první diváci?

Lze, ale asi to nebude příliš originální – pociťuji směs napětí, trémy a radosti z toho, že to po celkem dlouhé době uslyší někdo jiný než my a vedení divadla.

Vraťme se v čase. Kdy jste nabídku dostal a jaké bylo zadání od uměleckého šéfa Janáčkovy opery Jiřího Heřmana?

Nabídku jsem dostal před více než dvěma lety, zadání bylo vytvořit komorní operu pro ansámbl Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Následovala poměrně dlouhá etapa hledání vhodného námětu.

Od počátku jste tvořil tým s Jiřím Adámkem, autorem libreta podle divadelní hry Jeana-Luca Lagarce, který je zároveň režisérem inscenace v divadle Reduta. Jaké kvality libreta vám nejvíce konvenovaly a naopak v čem jste pociťoval možné komplikace?

Vzhledem k tomu, že jsem se na libretu částečně podílel (hlavně v úvodní a finální fázi), snažil jsem se možné komplikace vymýtit – koncipovat libreto tak, aby odpovídalo zamýšlenému hudebnímu tvaru a zároveň ponechávalo dosti možností pro jiné interpretace. V obecnější rovině: nedostatek dramatičnosti a narativnosti libreta (jde o soupis pravidel, jak zvládat nejrůznější životní rituály od narození po úmrtí) je podle mne současně jeho největší předností.

Podstatnou kvalitou textu je přirozeně příběh. Je samozřejmé, že ne každé sdělení příběh nutně vyžaduje, a touto pozoruhodnou cestou se vydal při volbě předlohy i tvůrčí tým Pravidel. Naproti tomu bylo možné využít narativní postup v hudební kompozici. Bylo toto napětí pro vás inspirativní?

To, že text neobsahuje příběh nebo naraci, může být podle mne pro hudbu výhodou. Narace v textu často strhává hudbu k popisnosti a kopírování sdělení, což může vést k ilustrativní karikatuře. Hudba a text pracují odděleně, ve svých polích a zdvojování jejich funkcí je leckdy zbytečné, ne-li škodlivé.

Je trochu pošetilé nutit skladatele, aby slovy popsal své dílo. Nicméně patříte mezi hrstku lidí, kteří operu v průběhu zkoušek jako celek slyšeli, a rozhodně jste ten nejpovolanější. Tedy s jakou hudbou se v pátek setkáme?

Myslím, že s hudbou sdělnou, což souvisí kromě jiného i s tím, že dbáme na to, aby bylo rozumět pokud možno každému detailu – ve vokální i instrumentální složce. Doufám, že s hudbou, která obsahuje vnitřní drama, celek, oblouk, kontrasty, prostě svůj svět s vlastními pravidly. Snažil jsem se o co největší koherenci v rámci tvaru.

Operní pěvci a nakonec ani dirigenti obyčejně nemají při nastudovávání operní tvorby bezprostřední možnosti konzultace s autory. Ti jsou v naprosté většině dávno po smrti. Jak jste vnímal zkouškový proces Pravidel, kterého jste se téměř beze zbytku zúčastnil? Jak na vás působilo úsilí dirigenta, hráčů v orchestru i sólistů uchopit své party a naplnit vaše hudební záměry?

Možnost být u celého zkouškového procesu považuji za skvělou a divadlu za to děkuji. Nebývá zvykem, abych mohl ovlivnit (téměř) každý detail partitury, opravit slabá či špatně traktovaná místa a delší dobu modelovat svou představu zvuku a artikulace. Myslím, že si zpěváci i muzikanti museli na mou přítomnost nejprve zvyknout, ale když pochopili, že nejsem despota a jsem ochotný k dialogu, postavili se k situaci veskrze pozitivně. (smích)

Při tvorbě Pravidel slušného chování v moderní společnosti jste se neoctnul na neznámé půdě; s Jiřím Heřmanem jste se potkali mimo jiné na inscenaci madrigalů Lamenti v roce 2004, s Jiřím Adámkem to jsou inscenace v rámci jeho Boca Loca Lab. Nejspíš to není náhoda, že spolupracujete s některými umělci opakovaně a tak dlouhou dobu. Našel byste společné hodnoty, které vás spojují?

To by bylo na samostatný rozhovor. Preferuji dlouhodobější spolupráce, jak s interprety, tak s tvůrci. Oba Jirkové mají rozdílné poetiky, ale s oběma se shodnu na důrazu na estetiku jisté vnitřní výrazové čistoty, srozumitelnosti, pravdivosti…

Jako autor máte schopnost svébytně se vyjadřovat formou čistě orchestrálních skladeb, písní, scénické hudby i opery. Je vám některá z těchto poloh nejmilejší?

Není. Miluju tu práci, kterou momentálně dělám, není to tak, že bych se během práce na symfonii už těšil, až začnu psát dechové trio.

Kromě psaní hudby jste zároveň interpretem, hlavně jazzové hudby. Koneckonců jste vystudoval klavír. Jak interpretace ovlivňuje vaši tvorbu coby skladatele?

Ovlivňuje a někdy je to dobře a někdy špatně. Snažím se při psaní vyhýbat interpretačním floskulím, ale zároveň trochu vím, co interpretace obnáší, a myslím na to, že mou hudbu budou hrát živí lidé, nikoliv stroje.

Z kamenných divadel se minimálně opery v Ostravě, v Brně a v Praze kontinuálně věnují uvádění soudobých autorů. Přes všechnu tu snahu nelze přehlédnout, že většinovému opernímu publiku více konvenují hodnoty jako sentiment a nostalgie než autenticita a překvapivost. Je tento stav přirozený, nebo musí divadla intenzivněji hledat a nalézat průniky mezi zájmy svých diváků a stimulováním reflexe dneška?

Nevím, hudební sociologie není mým oborem. Nicméně tuším, že zájmy diváků a posluchačů, jakkoli dlouhodobě odkojené klasicko-romantickým repertoárem a sentimentem, můžou procházet vývojem a je třeba tomu pomoci, nebát se nové hudby ani v takových svatostáncích tradice, jakými jsou operní domy. Nemám pocit, že by opera byla mrtvá. Naopak, podobně svůdné spojení různých uměleckých složek neexistuje. Emoce zpívaného slova a dramatu v hudbě jsou nenahraditelné.

Jaká další tvorba je před vámi?

Zkraje října točím “jazzovou” desku s akustickým triem a poté se kromě koncertů budu věnovat psaní nové orchestrální skladby.

Děkujeme za rozhovor!

 

VIZITKA
Michal Nejtek se narodil 20. dubna 1977 v Litoměřicích. Absolvoval Konzervatoř v Teplicích, obor klavír (1991-97) u profesorky Věry Vlkové. Na absolventském koncertě v květnu 1997 hrál za doprovodu Severočeské filharmonie Teplice Concerto in F George Gershwina. Skladbu studoval na téže konzervatoři u Václava Bůžka. Ve studiu skladby pak pokračoval na HAMU v Praze pod vedením profesora Svatopluka Havelky, v roce 2002 obhajoval diplomovou práci (komorní opera Dementia Praecox; premiérována v rámci Maratónu soudobé hudby 2001, další uvedení na festivalu Opera 2003 – zde obdržela Cenu ředitelky festivalu).

Jeho skladby byly oceněny například v soutěži Generace (v roce 1999 1. cena za Procitání – Pět písní na verše Bohuslava Reynka, v roce 2000 2. cena za Sestup na hlubinu ticha a v roce 2001 taktéž 2. cena za Ballo Nella Notte), dále pak obdržel cenu Fondu Leoše Janáčka (1999). Nahrávka Ballo Nella Notte byla Českým rozhlasem vybrána k účasti na International rostrum of composers v Paříži. V roce 2000 se zúčastnil mezinárodních kursů nové hudby v Darmstadtu (provedena skladba Dvě dívky v prostoru s objekty) a v roce 2001 festivalu Varšavský podzim (provedena skladba Music for 18 strings).
(Zdroj: nejtek.cz)

 

Michal Nejtek:
Pravidla slušného chování v moderní společnosti
Hudební nastudování a dirigent: Pavel Šnajdr
Režie: Jiří Adámek
Scéna: Ivana Kanhäuserová
Kostýmy: Adriana Černá
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 15. září 2017 Divadlo Reduta Brno

Soprán – Marta Reichelová
Soprán – Daniela Straková-Šedrlová
Mezzosoprán – Jitka Klečanská
Bas – Josef Škarka
Herec – Petr Vančura

www.ndbrno.cz
www.nejtek.cz