Podruhé v téže řece? Catone in Utica ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Další kontratenorový ohňostroj Leonarda Vinciho v Theater an der Wien 

Do jedné řeky nelze nikdy vstoupit dvakrát, tvrdí starobylá moudrost, připisovaná Hérakleitovi z Efezu. Smysl těchto slov patrně není třeba nikomu obšírně vysvětlovat. Stručně řečeno, žádný nový zážitek nebo nová zkušenost nemohou být nikdy zcela shodné se zážitky či zkušenostmi předchozími. Výjimky však občas potvrzují pravidlo… Po aktuálním zhlédnutí koncertní verze více než čtvrt tisíciletí zapomenuté opery Catone in Utica skladatele Leonarda Vinciho (1690?–1730) v Theater an der Wien jsem měl totiž dojem, že se vracím do vod ne-li stejných, pak alespoň velmi podobných těm, které jsem už kdysi navštívil. A to dokonce na autentickém místě činu.Theater an der WienTéměř před třemi lety, dne 20. listopadu 2012, zde rovněž koncertně zazněla opera Artaserse (Artaxerxes) téhož autora. Jednalo se tehdy o zcela jedinečnou hudební událost. Po předchozím jevištním provedení ve francouzském Nancy (dnes je již přístupné i na DVD) a po nahrávce pro společnost Virgin Classics se prominentní pěvecká sestava rozhodla předvést dílo i na malém evropském turné. Věrna tradici papežského rozkazu z roku 1599, jenž stanoví, že se na římských scénách nesmějí objevit v divadelních rolích ženy, to sice byla sestava ryze pánská, ale tím originálnější. Ne méně než pět (!) špičkových kontratenoristů, jmenovitě Philippe Jaroussky, Max Emanuel Cenčić, Franco Fagioli, Valer Barna-Sabadus a Yuriy Mynenko, dokázalo spolu s tenoristou Danielem Behlem, orchestrem Concerto Köln a dirigentem Diegem Fasolisem přesvědčit publikum, že se jim podařilo znovu přivést k životu pravý operní skvost. V té spojitosti není nutno opakovat, co jsem následně o vídeňském koncertu napsal v recenzi Artaserse Leonarda Vinciho: pět kontratenorů v operní události roku (najdete ji zde). Určitě však stojí za to si znovu připomenout citát francouzského muzikologa Charlese de Brosses z roku 1740: „Vinci je italský Lully: pravdivý, prostý, přirozený, nepřekonatelný v práci s lidským hlasem… Jeho Artaserse je nejen jeho nejlepší prací na Metastasiovo libreto, ale je to i nejlepší italská opera vůbec.“

Zejména uvedená audionahrávka tyto dobové soudy v mnoha ohledech potvrdila. Vinciho vrcholná opera (a shodou okolností také jeho opera poslední), plně srovnatelná s vrcholnými pracemi Antonia Vivaldiho či Georga Friedricha Händela, zaujala strhující melodikou, netradiční instrumentací a na svou dobu i nebývale dramatickým spádem. S časovým odstupem je také možné konstatovat, že celý projekt otevřel právě kontratenoristům dveře k hudbě stejně umělecky hodnotné jako posluchačsky vděčné, v níž mohou své hlasové přednosti uplatnit nebývalou měrou. Pokud jsem pak Artaxerxe koncem roku 2012 zhodnotil jako „operní událost roku“, dala mi za pravdu četná ocenění, která si tenkrát kompletní audiozáznam ve světě vybojoval, byť v boji o cenu Grammy za nejlepší operní nahrávku nakonec zůstal jen mezi nominovanými. Nebylo však pochyb, že po takto výrazném znovuvzkříšení neřekla hudba Leonarda Vinciho své poslední slovo a že se s ní určitě opět brzy setkáme.

Skutečně se tak stalo na jaře letošního roku. Ve druhé polovině května se v nabídce gramofonové společnosti Decca objevila historicky první kompletní nahrávka Vinciho opery Catone in Utica. Opět se jednalo o dílo z autorova vrcholného období, konkrétně z roku 1728, a znovu zde za předlohu posloužilo Metastasiovo libreto. Stejně jako v případě Artaxerxe, i tentokrát známe tentýž námět i ze zpracování dalších skladatelů: jmenujme například Vivaldiho, Ferrandiniho nebo Lea.

Příběh ušlechtilého republikána Marca Catona, jenž po Pompeiově porážce marně vzdoroval ve svém severoafrickém útočišti diktátoru Caesarovi a nakonec raději spáchal sebevraždu, než by se mu podrobil, byl ve své době velmi populární. Metastasio vycházel při psaní textu především z překladu hry Josepha Addisona Cato, ovšem věren dobovým zvyklostem opery seria vyšperkoval příběh ještě milostnými odbočkami a motivy pomsty. Objevuje se tu proto Catonova dcera Marzia a její snoubenec, numidský princ Arbace. Jejich šťastnému svazku brání princovo zjištění, že dívka byla kdysi Caesarovou milenkou a že její city k němu dosud neochladly. Důvod k nenávisti k mocnému vojevůdci má také Emilia, vdova po Pompeiovi, která ovšem musí čelit i svodům Caesarova pobočníka Fulvia. Spletitý děj není třeba líčit dopodrobna – za zmínku ovšem stojí dvě scény ze závěru opery, kvůli nimž byla premiéra v římském Teatro delle Dame přijata s dosti rozporuplnými pocity. Jemnocit publika totiž pohoršila pasáž, v níž chce nechat Emilia zavraždit Caesara v podzemí městského akvaduktu (tedy doslova v kanalizačním systému), a konečně i hrůzyplný závěr, během něhož přímo na jevišti umírá zakrvácený sebevrah Catone.

Z dnešního pohledu je dílo zajímavé právě Vinciho invenčním pojetím posledního ze tří dějství. Předchozí a tehdy běžnou operní strukturu v podobě „recitativ s continuem – árie s orchestrem – recitativ s continuem a tak dále“ v něm nahrazuje prolínání árií s dramaticky pojatými recitativy a vzrušenými monology, ve scéně pod akvaduktem se hlasy protagonistů utkávají dokonce v kvartetu. Samotné finále je neobyčejně stručné a věcné: Catone v něm Caesarovi předpoví jeho vlastní tragický konec, načež proboden vlastní rukou umírá a cynický diktátor nad ním pronese několik slov lítosti.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Vinci: Catone in Utica (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="185818" size="small"]

Mohlo by vás zajímat