Jak na Pravidla slušného chování v moderním světě

Opera Národního divadla v Brně se za svého současného vedení, to jest za šéfa opery Jiřího Heřmana a šéfdirigenta Marka Ivanoviče, soustavně věnuje interpretaci nových oper. Dokonce si objednala tři operní skladby, z nichž první, Nejtkova Pravidla slušného chování v moderní společnosti, uvedla v premiéře 15. září v divadle Reduta.

Jevištní realizaci opery, trvající půldruhé hodiny bez přestávky, poskytlo vedení opery maximální podporu. Režii inscenace svěřilo do rukou Jiřího Adámka, který je autorem libreta a spolupodílel se na vzniku díla i jeho inscenace v úzké spolupráci se skladatelem Michalem Nejtkem. Nejtek byl dokonce přítomen celému zkouškovému procesu a mohl tedy bezprostředně spolupůsobit při vytváření konečné divadelní podoby své opery, což u nás není právě obvyklé. Jsou ostatně s Jiřím Adámkem zvyklí být tvůrčím tandemem a s Jiřím Heřmanem se skladatel Nejtek sešel mimochodem už roku 2004 při inscenování svých Lamenti.

Vzhledem ke generační spřízněnosti tvůrců inscenace a nejužšího vedení brněnské opery můžeme považovat Pravidla slušného chování za jednu z výrazných uměleckých promluv souboru, která dokládá progresivnost cesty, po níž se divadlo vedené ředitelem Martinem Glaserem vydalo. V této souvislosti nás tím více zajímají historické kořeny libreta k opeře, které vzniklo podle divadelní hry francouzského herce, režiséra, dramatika a prozaika Jeana-Luca Lagarce (1957-1995), jehož inspirovala stejnojmenná slavná kniha „baronky Staffe“ o společenských pravidlech osmnáctého  století (poprvé vyšla roku 1889). Obecně můžeme Nejtkova Pravidla slušného chování charakterizovat jako svěží, vtipně tragikomické dílo, jehož autoři dokázali diváky seznámit se svými autentickými tvůrčími záměry. Měli totiž navíc to štěstí, že si mohli vyvolit spolupracovníky, o nichž věděli, že s nimi budou společně tvořit. Od dirigenta Pavla Šnajdra přes výtvarníky až po pěvce, jejichž hlasy spolu navíc mimořádně souzní. Málokdy slyšíme tak krásně barevný kvartet dvou sopránů, mezzosopránu a basu a můžeme obdivovat jejich bezchybnou ansámblovou spolupráci.

Libreto Jiřího Adámka inspirované českým překladem Lagarceova textu Kateřinou Neveu zaujme svou lehkostí, hrou se slovy a důsledným opakováním ustálených slovních obratů v předem daných zákonitostech. Bezpochyby se v něm odráží pro Jiřího Adámka tak charakteristická detailní práce s jeho souborem Boca Loca Lab, jehož hlasová interpretace ústí do voicebandu. Těchto principů také užívá i skladatel Nejtek a přetavuje je nejen motivačně, ale také například změnami rytmu (připomeňme alespoň přepůvabnou pasáž založenou na slově „pitomé, pitomé, pitomé“). Vždy znovu se v libretu opakují ustálené formulace („Když se narodí, pokud se narodí, narodí-li se…“, „a tak to začíná…“, „i to se může stát…“, „s tím nejsou žerty…“, „ je to logické, netřeba rozvádět…,“ „od toho tady jsme, od toho tady jsem…“ „Výchova velí ovládat vášně, nežádat o ruku přímo a hned.“ U Svatby: „Je to veselé, všichni se smějí a tleskají, a není-li to veselé, všichni se smějí a tleskají tak jako tak.“ „A tak to jde stále dál.“)

Sedm částí opery zachycuje průběh lidského života od narození až po smrt: 1. Narození, 2. Křtiny, 3. Námluvy, 4. Zásnuby, 5. Svatba, 6. Běh života, 7. Úmrtí. Michal Nejtek sofistikovaně vytváří nápadité ansámbly jak s lineárně vedenými, tak i s umně propletenými hlasy, svůj čtyřiadvacetičlenný symfonický orchestr s posílenou skupinou bicích nástrojů užívá nejen jako doprovodný, ale převážně v jeho samostatné funkci. Pěvci zpívají na mikroporty, a tím je pěvecká linie prakticky nezávislá na dynamické průraznosti složky orchestrální. Každý ze sedmi dílů opery má svou specifickou podobu, opera začíná výrazným lyrickým klavírním motivem a postupně spěje až ke stále se zužující pestrosti končící opakujícím se tónem a postupným uvedením a zahuštěním motivů z jednotlivých částí.

Do libreta zařadil Jiří Adámek také postavu Herce, jehož úloha je v inscenaci veskrze svobodná. On je ten, kdo překvapuje svými nečekanými akcemi. Objevuje se jako bíle oděný prelát (s bílou igelitovou taškou, která zůstává obecenstvu věrná až do poslední chvíle), transportuje akvárium, v němž si dámy koupají nožky, ovládá televizi a zadní projekci. Je kovbojem, který si na televizní obrazovce „zapálí“ oheň a přikládá pod něj do skřínky nalámané větve, je také bílou nevěstou s hlavou pokrytou neprůsvitným závojem a na samém začátku a především na konci i bílým klaunem, jehož masku přebírají ostatní účinkující. Operu uzavírá jeho němá akce, v níž pomalu a nezúčastněně loupe a jí banán, na jehož neexistující slupce při odchodu z jeviště uklouzne. Poslední část Nejtkovy opery, 7. Úmrtí, je tím důstojně uzavřena. Byli jsme všichni součástí toho příběhu.

Na scénu, která je jakýmsi běžným obývacím pokojem s televizí, květinovým stolkem (tchýnin jazyk, difenbachie), vyvýšeným pódiem v pozadí se stolem a s panoramatickým „oknem“ – projekčním plátnem, přicházejí na začátku tři barevně sladěné elegantní dámy v pláštích, lodičkách, kloboucích a rukavicích (tmavorůžová, tlumená žlutá, fialová), Soprán – Marta Reichelová, Soprán – Daniela Straková-Šedrlová, Mezzosoprán – Jitka Klečanská, a nenápadný pán úřednického vzhledu, Bas – Josef Škarka. Přehledně seřazeni nás začínají seznamovat s průběhem lidského života a se zákonitostmi, které bychom měli i my respektovat. Už od samého počátku je jejich sdělení lehce ironizováno. Postupně odkládají klobouky (jedna z dam jej zahodí do orchestřiště), kabáty přebírá pán, chvíli je ve funkci živého věšáku, pak je odkládá na stěnu, aniž by zaznamenal, že padají k jeho nohám. Absurdita nenápadně, ale o to důsledněji proniká do jevištních akcí, nejvýrazněji ovšem díky klaunovitým výstupům Herce (Petr Vančura).

Herecký projev zúčastněných spočívá především v jejich společensky distinguovaném, avšak i zcela nepraktickém či nelogickém projevu, od něhož se tím více odráží čitelně klaunské akce Hercovy. V závěru opery pěvci zdobí jeviště girlandami a žlutá dáma, ta nejdůstojnější (Daniela Straková-Šedrlová), odpaluje zlaté konfety, ač se této akce viditelně bojí (milé klaunské číslo). Inscenace je neobyčejně vyvážená ve všech svých součástech, sehranost a hravost zúčastněných je dokonalá a zábavná. Inscenační Gesamtkunstwerk se mezi jednotlivými složkami neustále přelévá, orchestr spoluhraje s jevištěm, hlasově vynikající pěvci jsou skutečnými operními herci.

Nejtkova Adámkova Pravidla slušného chování v moderní době jsou okouzlujícím bonbónkem v repertoáru Opery Národního divadla v Brně. Tím lépe, že přicházejí na počátku sezony, kdy je pro rekonstrukci uzavřena budova Janáčkova divadla. V Redutě je vyzkoušený prostor, operní soubor bude postupně účinkovat na mnoha různých místech. Protože je však již zvyklý přemýšlet v rámci site specific inscenování, myslím, že se o něj nemusíme bát, byť na něj čeká hodně nepohodlí. Nejtkova Pravidla slušného chování v moderní společnosti nadcházející náročné období vtipně zahájila.

Hodnocení autorky recenze: 90%

 

Michal Nejtek:
Pravidla slušného chování v moderní společnosti
Hudební nastudování a dirigent: Pavel Šnajdr
Režie: Jiří Adámek
Scéna: Ivana Kanhäuserová
Kostýmy: Adriana Černá
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr Janáčkovy opery
Premiéra 15. září 2017 Divadlo Reduta Brno

Soprán – Marta Reichelová
Soprán – Daniela Straková-Šedrlová
Mezzosoprán – Jitka Klečanská
Bas – Josef Škarka
Herec – Petr Vančura

www.ndbrno.cz