Pražský komorní balet sází na mladou generaci

Soubor s tradicí, která na něm vázne jako těžké břemeno, to je Pražský komorní balet. Taneční veřejnost sleduje jeho znovuzrození už po léta, jeho vzlety a pády a snahy o konsolidaci, hledání nového směru. Jeho postavení je nelehké, publikum je plné očekávání, ale problémem Pražského komorního baletu mimo jiné je, že publik má hned několik, jiné v Praze a docela jiné v regionech, kde vystupuje i na malých scénách a nemůže si dovolit zkoušet vkus diváků příliš abstraktní tvorbou, rozbourávající zcela kontakt s minulostí. A tak hledá pomyslnou spojnici mezi původním autorským divadlem Pavla Šmoka a možnostmi současných tvůrců. V tomto roce získal Pražský komorní balet nové umělecké vedení v osobě tanečníka a choreografa Igora Vejsady. Premiéra Mysterium času sází na rozdíl od loňského roku na tvorbu domácích choreografů a také na využití české hudby.

Jak už je často u současné tvorby zvykem, hudba zní reprodukovaně, což diváka vždy alespoň trochu připraví o plnohodnotný zážitek. Produkční a finanční možnosti určují toto řešení nemilosrdně, tvůrcům ale zase dávají volnou ruku ve výběru. Mohou se rozletět od komorních skladeb až k opusům velkých orchestrů. Výběr českých skladatelů je snad náhodný, ale zapadá dobře do dramaturgie Pražského komorního baletu. Oslovení mladé generace domácích choreografů, ovšem s kořeny divadelními, nikoli odchovanými nezávislou projektovou scénou, též podporuje dojem dramaturgie opatrně progresivní, vyhýbající se extrému, ale přece se snahou o novotu. Diváky netřeba dlouho napínat – Mysterium času už jen z výše uvedených důvodů budí naději, že soubor se přiblížil k novému výchozímu bodu. Zatím z něj netryská proud zázračné živé vody, ale už teď vás osvěží.

Autorem první choreografie Teď² je první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát, který zatím vybíjí své nápady v uskupení DekkaDancers a s Pražským komorním baletem spolupracuje poprvé. Jeho duet pojednává o setkání, poznání, o životní zkušenosti, kterou je možné, ale také není nutné vztahovat k otázkám běhu a relativity času. Je totiž sám o sobě niterný, živý i něžný, může být prostým vyprávěním o setkání dvou spřízněných duší, kterým není souzeno spojit se natrvalo a jejich cesty se znovu rozcházejí. Tanečně navazuje na tradici moderny, bez citací klasického tance, ale přesto s jeho estetikou, která u nás stále žije bok o boku současného tance.

Mnoho prvků je na první pohled divákovi známých, ale mladý choreograf skvěle cítí hudbu a nakládá s těly tanečníků jako s hlasy, které se potkávají, reagují na sebe, proplétají se (hudba Marka Pavlíčka se v některých pasážích inspiruje polyfonií). Oba mladí interpreti se energicky vrhají do prostoru a v choreografii nacházejí bezpečně svůj výraz. Na potemnělé scéně tanečníkům jako dekorace i rekvizita slouží dvě velká polotransparentní zrcadla. Je možno se za ně skrýt a zároveň vnímat siluetu i odraz, komunikovat s druhým a volat jeho napůl viditelný stín ke společné cestě. Druhý člověk je pro nás vždy zrcadlem, ačkoli většinou odráží to neviditelné a hluboko zasuté. Zrcadla se nakonec sama setkávají, ale mladí lidé rozcházejí. Ponesou si do konce života vzpomínku na jedno intenzivní Teď. Jen je škoda kostýmů, které při sledování z větší dálky vypadají poněkud neforemně, ačkoli bílá vzdušná látka podporuje dojem křehkosti a nevinnosti.

Marek Svobodník své taneční miniatury vždy zpracovává s dávkou humoru a nadsázky. Pro Pražský komorní balet tvoří také poprvé a vybral si látku odvážnou – jeho Chvilka POEzie si pohrává s ikonickou postavou básníka Edgara Allana Poea a jeho básní Raven – Havran. Choreograf se nezastavil před žádnou překážkou: do titulní role obsadil přímo šéfa souboru a předěl mezi choreografiemi vyplnil krátkým filmem. Tři postavy v černých oblecích a cylindrech se jako přízraky z filmu přesouvají na jeviště, přesto se zdá, že hlavním záměrem filmu bylo především představit a ocitovat předmětnou báseň. Překlad je věcí osobního literárního vkusu, Marek Svobodník zvolil verzi Miroslava Macka, mnozí by možná dali přednost proslulejší variantě Vítězslava Nezvala. Krkavci prohánějící se po petřínských svazích se na jeviště vkrádají jako noční můry pronásledující spisovatele, který si krátí dlouhou chvíli a v hlavě snad převrací neukončenou minulost.

Igor Vejsada jako Poe zmobilizoval své fyzické síly bez zaváhání, užívá si hereckou akci i partnerskou souhru se svými trapiči, ochotně se stává loutkou v jejich rukou. Vizuálně je i tato choreografie laděna do černobílé, kostýmy nezvaných jsou jako načrtnuty uhlem na bílou čtvrtku, karikatury které se vylouply rovnou z papíru. Nechybí ani stínohra, jízda s kolečkovým křeslem a Lenora vystoupivší z hrobu – stárnoucímu básníkovi její děsivá vizáž nebrání v tom, aby se dívce znovu dvořil. Tak trochu Svatební košile naruby. Ale s prvním raním rozbřeskem se noční stvůry rozplývají jako víly z romantických baletů. Žádná z nich se básníkovi neproklovala jako havran až do srdce a hozenou rukavici odmítá. Klobouky a pitoreskní rukavičky s dlouhými prsty patří ke karikatuře.

Humor na jevišti je vzácný. Podpoří ho vždy i lehčí hudba, proto si choreograf vybral skladby Jaroslava Ježka a Bedřicha Nikodéma, tedy lehčí taneční žánr a jazz. Taneční divadlo je pro nadsázku na jevišti vhodným žánrem, i když utlumí čistě taneční kreace. Chvilka POEzie je příjemným odlehčením, ačkoli se tentokrát autor jaksi drží v úctě před velkým básníkem a oproti jiným choreografiím vlastně nikdy docela neopouští vážnou notu. Dospěl i k určitému sdělení – možná mimoděk? Z jeho choreografie totiž jasně vyplývá, že jediný způsob, jak se zbavit nočních můr, je spřátelit se s nimi. A to je kupodivu hluboká pravda…

Myšlenka, která z uměleckého díla vyplyne jaksi neúmyslně jako vedlejší produkt, to je snad nejlepší způsob, jak se v tanci popasovat s filosofií. Ztvárnění složitých myšlenek a konceptů se tanec totiž zhusta brání. Je médiem pocitů, materií složenou z emocí a vzruchů, jím promlouvá lidské nitro. Má-li se stát nástrojem výkladu a zobrazením abstraktních úvah, pak v devětadevadesáti případech ze sta vznikne šablona. Na geometričnost a pravidelnost pohybu, na formace připomínající matematické vzorce narážíme i u největších choreografů, ale skutečně málokdy v čisté abstrakci. Když je extrémní jednoduchost pohybu spojená se stejně černobílou geometrií v kostýmu, vidíme na scéně spíš nitro počítače než živé bytosti. Podobně neživým dojmem působili tanečníci v poslední části. Choreografie Mysterium času, která dala celému večeru i název, byla uvedena komplexním vysvětlením: „Taneční inscenační pojetí Hany Polanské Turečkové zkoumající časoprostor jako zcela samozřejmý faktor, kdy nic se nezdá jistější než nezvratná, neopakovatelná posloupnost událostí v přírodě i dějinách, poukazující na teorii relativity i na filozofické otázky týkající se naší minulosti a hloubky vesmíru, zrození života a jistoty smrti.“

Mysterium času je retro. Vizuální i pohybové. V jiné době by taková choreografie mohla působit moderně, v době, kdy geometrie ve výtvarném umění byla novinkou a kdy stejnou novinkou bylo využití takových prvků a takřka minimalistického pohybu v tanci. Kdy geometrie na scéně byla revolučním vymezením se vůči minulosti romantiky a kudrlinek v pohybu i oděvu. Kostýmy, které jsme viděli teď, by byly ke cti avantgardě v čase, kdy Picasso, Satie, Cocteau a Massine vytvořili hříčku Parade. Anebo v éře Baletu Praha, když šedesátá léta geometrickou módou avantgardu vzkřísila. Co však říci výtvarnou odosobněnou kompozicí tohoto druhu dnes? Zobrazuje elektrony kroužící líně kolem atomového jádra, nebo se tady před námi překuluje adenin, thymin, cytosin a guanin, čekající na spojení v DNA? Na počátku dva tvorové v maskách, zřejmě sfingy, symboly záhadného propojení hmotného a duchovního světa, ale také něčeho starobylého a neměnného. Proti nim pohyb, byť pohyb s podchlazenou dynamikou… V choreografii je samozřejmě záměr čitelný a viditelný, cykličnost, opakování, motivy jsou to zřetelné. Taneční minimalismus možná působí chladně a formálně díky spojení s kontrastně dramatickou hudbou, stejnojmennou skladbou Miloslava Kabeláče, která ve finální části téměř drásá nervy, zatímco na scéně zůstává energie stále uzavřena. Kde jo ono kolotání života, vývoj všehomíra, relativita celého bytí? Žena, která se na konci klube z trikotu jako motýlek z kukly a jde vstříc snad rovnou věčnému světlu smrti, nestačí ani tou skvělou hrou svalů na svých zádech na sílu orchestru, který marně hledá protihráče. Doufejme, že je to pocta dávné éře moderního baletu.

Premiéra Pražského komorního baletu nepochybně vyvolá diskusi a můžeme směle říci – je načase. A bude to zcela v pořádku, jen pokud si všichni zúčastnění dokáží uchovat odstup a své pozice. Protože rozpor je znakem života, který se tímto projektem vlévá souboru do žil.

 

Hodnocení autorky recenze: 80%

Mysterium času
Pražský komorní balet
Premiéra 18. prosince 2016 Divadlo na Vinohradech Praha

Teď²
Choreografie: Ondřej Vinklát
Hudba: Marek Pavlíček
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy: Pavel Knolle a Ondřej Vinklát
Scéna: Valentina Hejdová
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Tančí – Jitka Tůmová a Patrik Čermák
***

Nevermore – krátký film
Námět a scénář: Marek Svobodník
Režie: Marek Svobodník a Martin Svobodník
Kamera a střih: Martin Svobodník
Make-up: Mathias Deneux
Báseň namluvil: Jan Hájek
Překlad: Miroslav Macek
Nahrál: Jan Plíhal

Hrají – Radka Latinská, Conny Seibold, Adéla Svobodníková
***

Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek, Bedřich Nikodém
Hudební koláž: Marek Svobodník
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Pavel Knolle a Marek Svobodník
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Tančí – Igor Vejsada, Patrik Čermák, Leonardo Germani, Filip Löbl, Aurora Fradella
***

Mysterium času
Choreografie: Hana Polanská Turečková
Hudba: Miloslav Kabeláč, Jan Bubák
Asistent choreografie: Igor Vejsada
Kostýmy a scéna: Vladimír Houdek
Realizace kostýmů, masek a scény: Klára Vostárková, Karel Vostárek
Světelný design: Jakub Sloup

Tančí – Lenka Bílková, Sabina Bočková, Alena Krivileva, Jitka Tůmová, Patrik Čermák, Leonardo Germani, Filip Löbl

www.prazskykomornibalet.cz