Závěr října ve znamení premiér a hostování. Týden s tancem

Týden s tancem (42) – od 16. do 22. října 2017. V dnešním vydání najdete: Závěr října ve znamení premiér a hostování – Národní divadlo, Pražský komorní balet, divadlo Ponec. V Arše korejský tanec a 420PEOPLE ve Zlíně.

Premiéra 1: Timeless v Národním divadle
První premiéru letošní sezony hlásí na říjen Balet Národního divadla – 20. a 21. října v historické budově uvidíme triptych Timeless. Představí či připomenou se v něm tři generace choreografů. Jsou opravdu všechny choreografie nadčasové, jak titul předjímá? První z nich je Serenáda George Balanchina a závěrečná Svěcení jara Glena Tetleyho, které čas již řádně prověřil. Prostřední část Separate Knots (možný překlad je například Oddělené svazky nebo Oddělené uzly) vytvořil přímo pro Balet Národního divadla izraelský choreograf střední generace Emanuel Gat (1969) na hudbu Fryderyka Chopina.

Serenáda pochází již z roku 1933, ale je stále oblíbeným a inscenovaným kusem. Její autor, geniální choreograf George Balanchine, pomohl ve své době najít klasickému tanci nový směr, a právě s jeho jménem je spojen vznik neoklasického baletu. Narodil se v Petrohradě, vystudoval Carskou baletní školu a zásadní jevištní zkušenosti získal ve slavném souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva. V roce 1933 přijal pozvání Lincolna Kirsteina a v New Yorku založil vlastní školu School of American Ballet, která stála u základů amerického profesionálního baletu. Balanchine byl také u vzniku jednoho z nejprestižnějších světových souborů New York City Ballet. Vytvořil na čtyři sta dvacet pět choreografií. Traduje se, že svá díla tvořil s lehkostí a bez námahy, v klidné a přívětivé atmosféře, variace vznikaly přímo na sále inspirovány jednotlivými tanečníky. Serenáda prošla za jeho života řadou revizí, zdokonaleními a ztíženími v požadovaném technickém výkonu tak, jak se celkově zvyšuje nárok na technické dovednosti tanečníků a jak se objevovali vynikající noví interpreti. Je velkou výzvou nejen pro sólisty, ale také pro sbor, soubor jako celek – a říct, že premiéra vzbuzuje velká očekávání i zvědavost, v tomto případě není klišé.

Svěcení jara bude v choreografii Glena Tetleyho uvedeno v Česku vůbec poprvé. Je to verze z roku 1974, řekněme ze začátku druhé třetiny jeho aktivního tvůrčího období jako choreografa. S dílem Glena Tetleyho se diváci Baletu Národního divadla mohli seznámit v roce 2002 v pořadu Amerikana II, kdy byla uvedena jeho choreografie Sphinx (tehdy jako host na premiéře zazářila Daria Klimentová).

Glen Tetley pochází z Clevelandu a studoval medicínu, po zhlédnutí baletu Romeo a Julie v choreografii Antony Tudora se rozhodl stát tanečníkem. V jeho kariéře figurovala řada souborů jako American Dance Theatre, Martha Graham Dance Company, Nederland Dans Theatre a další, kde působil jako choreograf i umělecký šéf. Patřil ke generaci, která stavěla na odkazu moderních tanečních technik, ale nezříkala se ještě estetiky ani principů klasického tance. Jeho choreografie jsou fyzicky velice náročné a stále vyžadují perfektní taneční techniku. Glen Tetley vytvořil své Svěcení v roce 1974, kdy už nebylo šokující skladbou, ale stále velkou výzvou pro každého choreografa, pro Bavorský státní balet.

Separate Knots Emanuela Gata je choreografie, která bude uvedena v premiéře pro pražský soubor. O choreografovi se dozvídáme, že spolupracuje s tanečními tělesy, jako je například Balet pařížské Opery, Sydney Dance Company, Ballet National de Marseille, Královský švédský balet a další. Separate Knots je duet na hudbu Fryderyka Chopina. Můžeme si o něm udělat zběžnou představu, alespoň co se týká přístupu k taneční formě a hudbě, tedy podle vyjádření, které máme všichni k dispozici: „Rozhodně netvořím choreografie s úmyslem znázornit hudbu. Choreografie je nezávislá forma myšlení a výrazu, zahrnující mnohem více než hudební inspiraci. Řekl bych, že je mi bližší choreografie založená na strukturálním aspektu než tvorba zaměřená na efekt nebo koncepci. Dávám přednost choreografickému postupu, který poskytuje tanečníkům jistý prostor, v němž se mohou plně vyjádřit a projevit svou osobnost.“

Více se asi dozvíme ve středu na Nové scéně Národního divadla, kdy se koná další část populárního doprovodného programu Hovory s…, což je diskusní formát, jehož hostem je právě choreograf Emanuel Gat, ale také nový umělecký šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz. Dalšími hosty jsou Nanette Glushak, primabalerína American Ballet Theatre, která pracovala s Georgem Balanchinem a dohlížela na nastudování Serenády, a Bronwen Curry, specialistka na nastudování děl Glena Tetleyho. Moderuje dramaturg Václav Janeček. Setkání bude v angličtině se simultánním překladem do českého jazyka a začíná v 15 hodin odpoledne.

Premiéra 2: Pražský komorní balet s další premiérou na Vinohradech
Po krátkém diváckém odpočinku pokračuje maraton pražských premiér v neděli 22. října v Divadle na Vinohradech. Večer se uskuteční premiéra nové choreografie Tomáše Rychetského Rekviem za nekonečno. Kromě této novinky budou v rámci programu uvedeny jako posledně reprízy choreografií Nevyřčené ticho také z dílny Tomáše Rychetského a Chvilka POEzie Marka Svobodníka (naši recenzi najdete zde), kterou vytvořil loni. Opakuje se zde model z Ponce – nová kreace + reprízy jiných choreografií. I když by se nabízela otázka, proč by nebylo lepší spojit do jednoho celku choreografie premiérové, vyčkejme se soudem až na představení – protože už také víme, jak si s úspěchem či neúspěchem choreografie dokáže pohrát prostor. Proč je pro nadcházející premiéru vybrané opět Divadlo na Vinohradech, je nasnadě, protože celý večer je věnován profesoru Pavlu Šmokovi k jeho nedožitým devadesátým narozeninám.

I k chystané premiéře máme k dispozici slovo choreografa, který sice novými kreacemi spíše šetří, ale jeho práce byly vždy poutavé a zanechávají dojem a vzpomínky po léta: „Prvotním impulzem a v podstatě i inspiračním motorem pro mě byla samotná hudba a její obsah – jedná se o Rekviem Antonína Dvořáka. Z něho jsem se snažil citlivě odebrat zhudebněné liturgické texty, Rekviem jako takové je každopádně veliké a složité téma. Proto jsem ke spolupráci na námětu, částečně i režii a celkovém pojetí přizval režiséra Pavla Šimáka. Rekviem je samozřejmě mše za zemřelé. V našem ztvárnění se však snažíme o vyjádření víry, že životní energie nemůže jednoduše zmizet, jen se proměňuje a je předávána dál a stejně jako třeba tanec má nekonečně mnoho podob.“ Asistentkou choreografie je Linda Svidró Schneiderová, na scénografii a kostýmech spolupracovala Petra Lebdušková.

Antonín Dvořák zkomponoval Rekviem na začátku vrcholného období své tvorby, v roce 1890. Skladba se neváže ke konkrétní osobě či události, ale je jednou velkou reflexí obecně znepokojivých otázek lidského bytí, žalu a útěchy ve smrti, smyslu žití a umírání, stejně jako naděje. Antonín Dvořák byl hluboce věřícím člověkem, proto i toto geniální dílo je prodchnuto obdivuhodnou čistotou víry, duchovností, pokorou a nevšední autenticitou myšlenek. Všechny pocity, které v nás vyvolává, tak vyvěrají z osobní Dvořákovy filozofie a jejich umělecká realizace je formálně i obsahově dokonalá. Choreografie by podle autora měla být „příběhem o hledání odpovědí na otázky, které leží na tenké hranici mezi koncem a začátkem života a možná i dál. V duchovním prostoru Dvořákova Rekviem se snažíme vyprávět děj konkrétního lidského osudu.“ Autor slibuje mnoho, ale jeho dřívější tvorba a přístup k práci slibují, že nejde o přebujelý patos slov, ale skutečně nás čeká neobvyklý taneční zážitek.

Tomáš Rychetský se narodil v Jihlavě, kde také nyní působí. K tanci se dostal přes zájmovou činnost a na Pražskou konzervatoř přišel až v osmnácti letech. Absolvoval v oborech moderní a lidový tanec a již v té době začal objevovat kouzlo choreografie společně s tanečníkem Davidem Stránským. Jeho prvním angažmá byl v roce 2000 Pražský komorní balet, od sezony 2003/2004 byl členem Baletu Národního divadla v Praze, kde tančil sborové, ale i menší sólové role. V roce 2005 měla v rámci Miniatur, choreografické dílny Národního divadla pro členy souboru, premiéru jeho první samostatná choreografie Bezpředmětná křehkost a ve stejném roce uvedl projekt NANOPICTURE inspirovaný hudební skupinou Tata Bojs. Choreografie Nevyřčené ticho měla také premiéru v rámci Miniatur, a to v roce 2007, pak ji v roce 2012 nastudoval Pražský komorní balet. V roce 2009 založili Tom Rychetský s Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným soubor DekkaDancers, který je dnes v rukou pomyslné druhé generace tanečníků opět z okruhu Národního divadla. Tomáš Rychetský se vrátil do Jihlavy, pracuje v Horáckém divadle jako stage manager a v inscenacích se podílí na pohybové spolupráci, tím vlastně nikdy s tancem a pohybem neztratil kontakt.

Premiéra 3: premiéra Petra Tyce v divadle Ponec
Pokud bude chtít divák plout dál směrem k současnému tanci a nebude mít ještě tanečních premiér dost, čeká ho novinka v pondělí 23. a v úterý 24. října v žižkovském divadle Ponec, nekorunovaném centru současného tance v Praze. I tato premiéra budí pozornost, její tvůrce, choreograf Petr Tyc, se v ní vrací k tanci po dlouhé přestávce – po čtrnácti letech. Inscenace s názvem Dokud neumřeli je tanečně-divadelní studií lásky a milostných vztahů, volně inspirovanou románem britského spisovatele Juliana Barnese Jak to vlastně bylo?. Mottem inscenace jsou otázky: „Berete lásku vážně? A myslíte, že může skončit dobře? A o čem vlastně mluvíte, když mluvíte o lásce?“

Název díla odkazuje na závěrečné rčení v pohádkách „A žili šťastně, dokud neumřeli“. „Tahle věta se používá v pohádkách v návaznosti na milostné vzplanutí. Člověk by řekl, že to dnes nikdo nemůže brát vážně,“ vysvětluje Tyc, „Jenže romantická představa lásky, která má šťastný konec, je velmi zakořeněná. Fakt, že realita je jiná, vytrvale vytěsňujeme.“ Inscenace se bude pohybovat na pomezí žánrů současného tance a divadla a vystupují v ní tři interpreti: laureátka ceny Taneční inscenace roku 2017 Tereza Hradilková, Lenka Kniha Bartůňková a Radim Peška. Hudbu složil Tomáš Procházka a autorem světelného designu je Jan Komárek.

Petr Tyc vystudoval klasický tanec na pražské Taneční konzervatoři a choreografii na HAMU u Pavla Šmoka. Pokračoval studijním pobytem u Merce Cunninghama v New Yorku, později studiem tvůrčího psaní na Literární akademii a Kulturní a sociální antropologie na Západočeské univerzitě v Plzni. V letech 1983–1992 působil jako tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, pak dva roky v britském souboru Rambert Dance Company v Londýně. Spolupracoval zde s choreografy jako Jiří Kylián, Gerhard Bohner, Richard Alston, Siobhan Davies a Christopher Bruce. Od roku 1994 působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. Dva roky vyučoval jevištní pohyb na DAMU a stejnou dobu učil moderní tanec na Taneční katedře HAMU v Praze. V roce 2000 vedl taneční soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Založil a dvanáct let vedl jazykovou školu a založil a řídí projekt CinemaLingua.

Vytvořil přes dvacet choreografických děl, několik činoherních a operních režií, například pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci inscenaci To málo, co vím o Sylfidách, za kterou získal roku 2002 Cenu SAZKY za objev v tanci, ve Státní opeře Praha vytvořil režii a choreografii ke Glassově opeře Pád domu Usherů, pro uvádění v kostele vytvořil choreografii Čtyři biblické tance pro varhany a dva tanečníky na hudbu Petra Ebena, v Divadle Komedie režíroval hru Neila LaButa Tvar věcí, v Národním divadle v rámci projektu Bouda hru Faidra (Z lásky) od Sarah Kane, ve spolupráci s orchestrem Agon vytvořil choreografii a režii k představení Ithaka 2.888, (realizace grafické partitury Odysseia Anestise Logothetise). Dílo bylo uvedeno v rámci Pražského jara 1996 a Festivalu soudobé hudby Varšavský podzim.

Dnes ho sice nevídáme na scéně a v tvorbě se také odmlčel, ale zato ho často můžete potkat na premiérách tanečních projektů jako diváka. Konfrontace s novou inscenací bude jistě velmi zajímavá.

Divadlo Archa: jihokorejský rytmus
Další taneční tip má Divadlo Archa, a to na 23. října, tedy pondělí večer. Vystoupí zde korejský taneční soubor Modern Table s choreografií Darkness Poomba. Jihokorejský soubor a jeho choreograf KIM Jae-duk přiváží do Prahy své úspěšné taneční představení mísící tradiční rytmy a lidové korejské písně v nových aranžmá. Modern Table je mladá taneční skupina, která chce vytvářet interdisciplinární performance a projekty. Základem je pro ně současný tanec a zároveň pracují se soudobou a populární hudbou, ve které neuznávají žádné hranice. Soubor je experimentální a nekonvenční, pokud je v dnešní době ještě boření hranic mezi žánry nebo mezi scénou a publikem vůbec experimentem – stává se to totiž spíš normou. Modern Table vychází z témat popkultury nebo produktů kulturního průmyslu, které se snaží interpretovat a zasadit do jiného kontextu. Zároveň se, jak je pro region též typické, vrací ke kořenům a zpracovává současnou formou tradiční témata.

420PEOPLE hostují ve Zlíně
Abychom nezapomínali na regiony, což určitě nechceme, máme tady ještě jeden víkendový tip. V neděli 22. října vystupují Městském divadle Zlín 420PEOPLE s kapelou Please The Trees. Jejich společný program je výběrem z inscenací Mirage, Wind-Up, Sacrebleu a REEN (recenze všech čtyř inscenací najdete zde). Hostem téhož večera jsou také francouzští tanečníci Noémie Ettlin a Victor Virnot, kteří ve druhé polovině programu představí dílo amerického choreografa Andrewa Skeelse. Choreografie Fleeting mísí barokní hudbu a současný tanec. Vychází z baletu, ale spojuje jej s prvky současného tance a street dance. Fleeting znamená v českém překladu prchavý, letmý. Pomíjivost vidí prý choreograf Andrew Skeels v barokní hudbě, stejně jako v drobných potěšeních, která se vkrádají do našich každodenních životů. Inscenace má šest částí, v nichž divák prý prožije „všechno, co se může odehrát mezi páry“. Jako hudební podklad si choreograf vybral skladby autorů, jako jsou Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi, Georg Friedrich Händel, Giovanni Bononcini a další. Představu o choreografově díle si můžeme udělat v následujícím videu.