Před 130 lety zemřel Bedřich Smetana

Hudba Bedřicha Smetany okouzluje svou melodičností, lyričností a svěžestí. I když časem nabylo jeho dílo snad až podoby národního symbolu, „posily národa v dobách nejtěžších“, přece „nezkamenělo“ a stále má co říci. Spolu s Antonínem Dvořákem, Leošem Janáčkem a Bohuslavem Martinů tvoří Smetana klasické čtyřhvězdí v tuzemsku i ve světě nejhranějších českých autorů. Od úmrtí skladatele a dirigenta uplyne v pondělí sto třicet let.

Bůhví, jaké to podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě! Slzy vyhrknou člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš ze sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal…,“ tak psal o skladateli jeho současník Jan Neruda v roce 1868.
Smetanova hudba provází důležité, vypjaté či slavnostní chvíle v životě státu. Má vlast zazněla mimo jiné například v červnu 1990 na Staroměstském náměstí pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě vzájemného porozumění.

Litomyšlský rodák Smetana přišel na svět 2. března 1824 v rodině zámeckého sládka, amatérského muzikanta, jako první syn po mnoha dcerách. Od čtyř let se učil na housle, poté i na klavír. Pro hudbu zanedbával svá studia, vystupoval jako zručný klavírista a houslista a skládal. Známou Luisinu polku, inspirovanou první láskou, Smetana zkomponoval v šestnácti letech. V roce 1843 se pak vydal do Prahy, kde u Josefa Proksche studoval teorii a kompozici. Aktivně se zúčastnil revolučního dění v roce 1848 a jako vlastenec patřil ke generaci umělců Národního divadla, která pracovala ve prospěch českého národního umění. Smetana dlouho působil jako učitel hudby a od roku 1849 vedl vlastní hudební ústav. Pomáhala mu v něm i jeho žena Kateřina, která byla sama výbornou pianistkou. Spolu pak měli čtyři dcery, z nichž však tři záhy zemřely. Zůstala mu Žofie, u níž pak v Jabkenicích prožil závěr života. Pro Smetanovo umělecké zrání měl velký význam pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu, kam se uchýlil v roce 1856 i kvůli neúnosným poměrům v Praze. Prožil si zde ale i rodinnou krizi, když mu zemřela žena. Záhy se však oženil podruhé s Bettinou, která byla o šestnáct let mladší. Také s ní měl dcery – Zdeňku a Boženu. Po návratu do Prahy se Smetana snažil budovat novou existenci. Byl mimo jiné sbormistrem Hlaholu a spoluzakladatelem Umělecké besedy. Skladatel opustil snahy uplatnit se na scéně jako klavírní virtuos a soustředil se na kompozici. Těžiště své tvorby přesouval k tvorbě vokální, orchestrální a operní. Prosazoval se ale těžko. Až úspěch Braniborů v Čechách a především dodnes nejhranější Prodané nevěsty, v níž vytvořil zcela nový typ komické opery, pomohl Smetanovi v roce 1866 konečně do Prozatímního divadla na místo prvního kapelníka. Jako dirigent i skladatel prosazoval kvalitní repertoár. V té době také složil trojici oper – Dalibora, při premiéře odmítaného jako „wagneriánská cizota“, Libuši, jež se dočkala premiéry až při otevření Národního divadla v roce 1881, a Dvě vdovy. Smetana svými osmi operami (dále Hubička, Tajemství a Čertova stěna), oceňovanými pro kompoziční mistrovství, zaznamenal převrat v tehdejší tuzemské tvorbě. Považoval operu za hudební drama, samostatně skladatelem vytvořené, což svým dílem plně dokázal. Spory o řízení opery i neustálé snahy o odchod Smetany z divadla rozhodla až skladatelova nemoc. V roce 1874 ohluchl a místa uměleckého ředitele zpěvohry se vzdal sám. Nevzdal se však jako skladatel, ačkoli byl hluchý, sužovaný bolestmi a zničený počínající nervovou chorobou. V samotě jabkenické myslivny vytvořil v posledních deseti letech života vrcholné skladby, kterými se stal také předním hudebníkem evropským a světovým. Vedle mnoha dalších se jedná například o klavírní cykly Sny a České tance či o smyčcový kvartet Z mého života. Rozsahem a vzájemnou vnitřní vazbou ojedinělý ve světové hudební literatuře je pak cyklus symfonických básní s názvem Má vlast. Jeho šest částí se pojí do dvojic: Vyšehrad –Vltava, Šárka Z českých luhů a hájů a Tábor Blaník. Dílo, které každoročně v den Smetanova úmrtí otevírá festival Pražské jaro, mělo soubornou premiéru v roce 1882.

Skladatel, který české hudbě otevřel prostor pro novodobé hudební směry, dožil v pražském ústavu pro duševně choré. Osudným se mu staly zhoubné účinky syfilidy, zemřel 12. května 1884.
Foto archiv, archiv ND Praha, Hynek Fiedler

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat