Před sto lety

  1. 1
  2. 2

O půlnoci 31. prosince 1913 padla ochranná lhůta Parsifala, výhradní právo na uvádění posledního Wagnerova jevištního díla v Bayreuthu. Ačkoli se řada představení Parsifala uskutečnila („protiprávně“) už předtím, světová divadla na tento okamžik s napětím čekala. Místo silvestrovské oslavy se tedy v jako prvním divadle v pořadí v noci z 31. prosince 1913 na 1. ledna 1914 vzdával hold svatému grálu v Barceloně, 1. ledna a v nejbližších týdnech poté následovala další divadla. Prvním městem, které Parsifala uvedlo na území tehdejšího Rakouska, nebylo překvapivě hlavní město monarchie, nýbrž Praha, a to ve svých dvou operních domech téměř zároveň. Aby byla naplněna dohoda o přednostním právu Nového německého divadla na německá díla, začínalo v něm představení o dvě hodiny dřív než v českém Národním divadle. Vídeňský list Neue Freie Presse přijímal 1. ledna telegrafické ohlasy na tato první provedení a následujícího dne je uveřejnil.

Vídeňská Dvorní opera uvedla Parsifala „až“ 14. ledna (tato první inscenace dosáhla sto jedna repríz) v hudebním nastudování Franze Schalka. K všeobecnému mumraji kolem Parsifala si přisadili karikaturisté a na adresu celého toho rozruchu se ozvaly – pochopitelně – i kritické hlasy. (U uvedených osob pro úplnost doplňujeme křestní jména.)
*** 

Neue Freie Presse, 2. ledna 1914

První provedení Parsifala v Rakousku
Dnešní první provedení Wagnerova Parsifala znamenalo pro Německé zemské divadlo v Praze jeden z nejúspěšnějších a nejslavnějších výkonů za jeho existence. Poprvé bylo dílo nabídnuto publiku na rakouské scéně, a hluboký, nesmírný úspěch večera dokázal, že obavy ze znesvěcení tohoto hudebního mystéria provedením mimo Bayreuth se ukázaly zcela neudržitelné. Nejpozoruhodnější okamžik celého výjimečného výkonu nejstarší pražské scény je ten, že byl poprvé učiněn pokus osvobodit Parsifala od bayreuthské šablony a vybavit jej moderními divadelními prostředky.

Mladý vídeňský malíř Erwin van Osen, žák Alfreda Rollera, nalezl pro dekoraci dramatu geniálně prosté řešení. Jím navržená výprava působila originální jednoduchostí rozvržení prostoru a využitím světelných efektů. Duší hudebního tvaru díla byl Alexander Zemlinsky, jenž své dirigentské mistrovství ještě nikdy nedokázal tak dokonale jako tentokrát. Jeho převaha a umělecká vroucnost se při provedení tohoto díla zvláště uplatnily. Také výkony zpěváků byly velice umělecky hodnotné. Emmy Hoy jako Kundry, Alfons Schützendorf jako Amfortas, Hans Winkelmann jako Parsifal a Nikola Zec jako Gurnemanz nabídli to nejlepší. Parádní scénu představovala scéna květinových dívek. Sbor byl posílen o členy pražského Německého pěveckého spolku, chlapecký sbor vytvořili chovanci Sirotčince sv. Jana Křtitele. Od plánovaného zakrytí orchestru se ustoupilo a zjistilo se, že otevřený prostor zvýraznění nástrojů spíše pomůže, než aby je ohrozil.

Představení začalo ve čtyři hodiny odpoledne a končilo v deset večer. Na závěr – publikum bylo požádáno, aby po prvních dvou dějstvích netleskalo – se strhl obrovský aplaus, který propukal stále znovu, jak se na rampě objevovali účinkující, především Zemlinsky a van Osen, režisér Paul Gerboth, sbormistr Siegfried Theumann a jevištní inspektor Leopold Kotulan, který se zasloužil o technickou stránku provedení. Zvláštní ovace sklidil ředitel Heinrich Teweles, kterého publikum vyvolávalo a nemohl se tedy klanění vyhnout.

Také v českém Národním divadle bylo dnes první provedení Parsifala přijato s nadšením. Orchestr byl zakryt žaluziemi. Sbor tvořilo sto padesát zpěváků, mezi něž patřili také žáci zdejší chlapecké střední školy za vedení svého profesora. Režii měl člen opery Robert Polák. Vedení divadla požádalo publikum, aby se během představení zdrželo jakéhokoli aplausu. Teprve poté, co opona spadla naposledy, uvolnila se posvátná nálada, která nadšené publikum ovládala, a změnila se v hromový potlesk, jenž patřil v prvé řadě vynikajícímu výkonu šéfa opery Karla Kovařovice a skvělým výkonům hlavních představitelů Gabriely Horváthové (Kundry), Theodora Schütze (Parsifal), Jiřího Humla (Gurnemanz), Otakara Chmela (Amfortas) a Emila Pollerta (Klingsor).

Der Floh - 4. 1. 1914 - Cosima Wagner se nerada vzdává Parsifala

Maďarská premiéra v Budapešti
Ve zdejší Lidové opeře se dnes uskutečnilo první provedení Wagnerova Parsifala. Představení trvalo od pěti odpoledne do jedenácti v noci a bylo přerušeno dvěma čtyřicetiminutovými přestávkami. Obrovské hlediště pro dva tisíce tři sta osob bylo zaplněno do posledního místa. Přijetí díla bylo nadobyčej slavnostní. Představení bylo, pokud jde o hudební část, precizní a na vysoké úrovni. Představitelé hlavních rolí docílili výjimečného potlesku. Výprava byla překvapivě krásná. Nastudování spočívalo v rukou mladého dirigenta Fridricha Reinera.

Kikeriki - 11.1.1914 - Tak vypadá zakrytý orchestr

Parsifal v Berlíně 
Parsifal se dnes dával poprvé v Německé opeře v Charlottenburgu. Divadlo zaplnily dva tisíce diváků, kteří si odnesli obrovský umělecký zážitek. Provedení nebylo rozhodně bez kazů a zdaleka nedosáhlo na Bayreuth. Je však důležité, že přesto mělo takový účinek. Publikum si přineslo náladu, která se pomalu stupňovala až v nábožnost, a sice hlavně pod vlivem opravdově svaté vážnosti, s jakou představitelé, režie a hudební vedení k dílu přistupovali. Nálada, jaká se z jeviště přenesla na publikum, vydržela až do konce. Úspěch, jakého dílo docílilo, byl obrovský, ale tichý. Po žádném dějství se netleskalo, a když se po prvním jednání někteří pokusili projevit v divadle obvyklé uspokojení, byli téměř rozhněvaným syčením umlčeni.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář