Před sto lety

O půlnoci 31. prosince 1913 padla ochranná lhůta Parsifala, výhradní právo na uvádění posledního Wagnerova jevištního díla v Bayreuthu. Ačkoli se řada představení Parsifala uskutečnila („protiprávně“) už předtím, světová divadla na tento okamžik s napětím čekala. Místo silvestrovské oslavy se tedy v jako prvním divadle v pořadí v noci z 31. prosince 1913 na 1. ledna 1914 vzdával hold svatému grálu v Barceloně, 1. ledna a v nejbližších týdnech poté následovala další divadla. Prvním městem, které Parsifala uvedlo na území tehdejšího Rakouska, nebylo překvapivě hlavní město monarchie, nýbrž Praha, a to ve svých dvou operních domech téměř zároveň. Aby byla naplněna dohoda o přednostním právu Nového německého divadla na německá díla, začínalo v něm představení o dvě hodiny dřív než v českém Národním divadle. Vídeňský list Neue Freie Presse přijímal 1. ledna telegrafické ohlasy na tato první provedení a následujícího dne je uveřejnil.

Vídeňská Dvorní opera uvedla Parsifala „až“ 14. ledna (tato první inscenace dosáhla sto jedna repríz) v hudebním nastudování Franze Schalka. K všeobecnému mumraji kolem Parsifala si přisadili karikaturisté a na adresu celého toho rozruchu se ozvaly – pochopitelně – i kritické hlasy. (U uvedených osob pro úplnost doplňujeme křestní jména.)
***

Neue Freie Presse, 2. ledna 1914

První provedení Parsifala v Rakousku
Dnešní první provedení Wagnerova Parsifala znamenalo pro Německé zemské divadlo v Praze jeden z nejúspěšnějších a nejslavnějších výkonů za jeho existence. Poprvé bylo dílo nabídnuto publiku na rakouské scéně, a hluboký, nesmírný úspěch večera dokázal, že obavy ze znesvěcení tohoto hudebního mystéria provedením mimo Bayreuth se ukázaly zcela neudržitelné. Nejpozoruhodnější okamžik celého výjimečného výkonu nejstarší pražské scény je ten, že byl poprvé učiněn pokus osvobodit Parsifala od bayreuthské šablony a vybavit jej moderními divadelními prostředky.

Mladý vídeňský malíř Erwin van Osen, žák Alfreda Rollera, nalezl pro dekoraci dramatu geniálně prosté řešení. Jím navržená výprava působila originální jednoduchostí rozvržení prostoru a využitím světelných efektů. Duší hudebního tvaru díla byl Alexander Zemlinsky, jenž své dirigentské mistrovství ještě nikdy nedokázal tak dokonale jako tentokrát. Jeho převaha a umělecká vroucnost se při provedení tohoto díla zvláště uplatnily. Také výkony zpěváků byly velice umělecky hodnotné. Emmy Hoy jako Kundry, Alfons Schützendorf jako Amfortas, Hans Winkelmann jako Parsifal a Nikola Zec jako Gurnemanz nabídli to nejlepší. Parádní scénu představovala scéna květinových dívek. Sbor byl posílen o členy pražského Německého pěveckého spolku, chlapecký sbor vytvořili chovanci Sirotčince sv. Jana Křtitele. Od plánovaného zakrytí orchestru se ustoupilo a zjistilo se, že otevřený prostor zvýraznění nástrojů spíše pomůže, než aby je ohrozil.

Představení začalo ve čtyři hodiny odpoledne a končilo v deset večer. Na závěr – publikum bylo požádáno, aby po prvních dvou dějstvích netleskalo – se strhl obrovský aplaus, který propukal stále znovu, jak se na rampě objevovali účinkující, především Zemlinsky a van Osen, režisér Paul Gerboth, sbormistr Siegfried Theumann a jevištní inspektor Leopold Kotulan, který se zasloužil o technickou stránku provedení. Zvláštní ovace sklidil ředitel Heinrich Teweles, kterého publikum vyvolávalo a nemohl se tedy klanění vyhnout.

Také v českém Národním divadle bylo dnes první provedení Parsifala přijato s nadšením. Orchestr byl zakryt žaluziemi. Sbor tvořilo sto padesát zpěváků, mezi něž patřili také žáci zdejší chlapecké střední školy za vedení svého profesora. Režii měl člen opery Robert Polák. Vedení divadla požádalo publikum, aby se během představení zdrželo jakéhokoli aplausu. Teprve poté, co opona spadla naposledy, uvolnila se posvátná nálada, která nadšené publikum ovládala, a změnila se v hromový potlesk, jenž patřil v prvé řadě vynikajícímu výkonu šéfa opery Karla Kovařovice a skvělým výkonům hlavních představitelů Gabriely Horváthové (Kundry), Theodora Schütze (Parsifal), Jiřího Humla (Gurnemanz), Otakara Chmela (Amfortas) a Emila Pollerta (Klingsor).

Maďarská premiéra v Budapešti
Ve zdejší Lidové opeře se dnes uskutečnilo první provedení Wagnerova Parsifala. Představení trvalo od pěti odpoledne do jedenácti v noci a bylo přerušeno dvěma čtyřicetiminutovými přestávkami. Obrovské hlediště pro dva tisíce tři sta osob bylo zaplněno do posledního místa. Přijetí díla bylo nadobyčej slavnostní. Představení bylo, pokud jde o hudební část, precizní a na vysoké úrovni. Představitelé hlavních rolí docílili výjimečného potlesku. Výprava byla překvapivě krásná. Nastudování spočívalo v rukou mladého dirigenta Fridricha Reinera.

Parsifal v Berlíně
Parsifal se dnes dával poprvé v Německé opeře v Charlottenburgu. Divadlo zaplnily dva tisíce diváků, kteří si odnesli obrovský umělecký zážitek. Provedení nebylo rozhodně bez kazů a zdaleka nedosáhlo na Bayreuth. Je však důležité, že přesto mělo takový účinek. Publikum si přineslo náladu, která se pomalu stupňovala až v nábožnost, a sice hlavně pod vlivem opravdově svaté vážnosti, s jakou představitelé, režie a hudební vedení k dílu přistupovali. Nálada, jaká se z jeviště přenesla na publikum, vydržela až do konce. Úspěch, jakého dílo docílilo, byl obrovský, ale tichý. Po žádném dějství se netleskalo, a když se po prvním jednání někteří pokusili projevit v divadle obvyklé uspokojení, byli téměř rozhněvaným syčením umlčeni.

Provedení mělo, jak řečeno, různé kazy. V mnoha detailech se lišilo od Bayreuthu. Odpadla proměna dekorace, která od sebe dělí obě scény prvního dějství. Ani jinak inscenace mnohá naše přání nenaplnila. Nepodařená byla například dekorace síně grálu. Představitelé naopak byli výteční. Především představitel Parsifala Max Hansen, který v poslední chvíli zaskočil za Alexandra Kirchnera. Přinejmenším rovnocennou partnerkou mu byla Melanie Kurt jako Kundry. Také ostatní zpěváci odvedli dobré výkony, i když Amfortas Wernera Engela uspokojil méně. Sbor, orchestr a souhra ukázaly, s jakou pílí se představení připravovalo, a mladý divadelní podnik v Charlottenburgu dokázal, že dílo, i když se všeobecně zpřístupní, nic neztratí na svém kouzlu, jímž dosud mohlo zapůsobit jen na ty šťastlivce, kteří je slyšeli na původním místě.

Parsifal ve Vratislavi
Před vyprodaným hledištěm se dnes dával ve zdejším Městském divadle poprvé Parsifal.Představení, které podle bayreuthského vzoru začalo v pět odpoledne a končilo v půl jedenácté v noci, mělo velmi dobrý průběh. Publikum odměnilo představitele živým aplausem.

Premiéra Parsifala v Paříži
Velká opera v Paříži se držela toho, že musí být první mezi uměleckými stánky, která dovede Wagnerova Parsifala k důstojnému provedení poté, co se stal všeobecným majetkem milovníků umění. Toto první provedení „drame sacré“ ve velmi věrném, téměř doslovném překladu Alfreda Ernsta, se koná dnes za řízení Andrého Messagera ve známé formě répetition générale; bude se hrát od šesti hodin večer do půlnoci se dvěma velkými přestávkami – jednou hodinovou a jednou třičtvrtěhodinovou. Parsifala zpívá Paul Franz, Gurnemanze Jean-Françoise Delmas, Lucienne Bréval je představitelkou Kundry. V hledišti sedí vše, co patří v Paříži k hudebním, literárním, politickým, diplomatickým a mondénním veličinám. Tento večer je potvrzením konečného triumfu Richarda Wagnera v Paříži, a kdyby tu byla kněžna Pauline von Metternich, muselo by jí pařížské publikum připravit ovace za energii a nadšení, s nímž roku 1861 vynutila v tehdejší císařské opeře provedení Tannhäusera, jako první zde uvedené Wagnerovo dílo, a obhajovala je proti intrikám a skandálu.

***

Die Bombe (Vídeň), 18. ledna 1914

Takže Parsifal je volný, pan ředitel Gregor ho uvede na scénu za posvátně zvýšené vstupné a vyjádří tak svou úctu k Wagnerovi.

Víc by se o tom nemuselo mluvit a těžce zkoušené divadelní pokladně budiž přáno, aby se také jednou pořádně naplnila.

Chceme ale vznést protest proti pošetilým novinářským pisálkům, proti tomu ohavnému shonu jistých fejetonistických nadšenců, kteří vidí v Parsifalovi cosi svatého a mluví o nábožném zanícení, s nímž diváci naslouchají zvěstování z jeviště a orchestru. Zřídka byla k vidění taková směšné komedie snobismu, jako je kult Parsifala.

Jsme-li klerikálové, musíme cítit prudké rozhořčení, když operní divadlo hledá v našminkovaných a kostýmovaných sboristkách náboženské povznesení – za čtyřnásobné ceny.

Jak hluboko musí společnost klesnout, aby ji ke křesťanskému nadšení vybičovali teprve hudební pisálkové. Grál jako senzace, mystérium víry jako režijní prostředek, svátost jako divadelní efekt – když strpíme něco takového, dáváme skutečně najevo, že nežijeme v klerikálním světě.

Každému poctivě a ryze cítícímu se musí ošklivit, když o mystériu grálu mluví vlezlí novináři. Už jen to může člověku Parsifala znechutit.
Foto archiv