Parsifal v Hamburku, Martina Janková jako Bystrouška a Šarlatové písmeno jako opera

Operní kukátko (111). Týden od 18. do 24. září 2017. V dnešním vydání najdete: Parsifal režiséra Achima Freyera v Hamburku. Elektra z Prahy v San Francisku. Martina Janková jako Liška Bystrouška. Operní režisér Sir Peter Hall zemřel. Šarlatové písmeno – světová nahrávací premiéra nové americké opery. Operní humor.

Parsifal v Hamburku
Obvyklou směs nadšených a odmítavých ohlasů zřejmě vyvolá nová inscenace Wagnerova Parsifala v Staatsoper Hamburg. Režií byl pověřen slavný německý režisér a výtvarník Achim Freyer (*1934), jehož výtvarně-režijní pojetí často vzbuzuje bouřlivé emoce u kritiků i diváků.

Umělec začínal jako návrhář divadelních kostýmů a scénograf a spolupracoval s několika slavnými režisérskými osobnostmi, například s Ruth Berghaus. Po založení multižánrového souboru Freyer Ensemble v roce 1988, který sdružoval herce, zpěváky, hudebníky, tanečníky, akrobaty, výtvarníky i režiséry, začal inklinovat k totálnímu pojetí hudebního divadla, často ve spojení uměleckých disciplín také ve smyslu wagnerovského Gesamtkunstwerku. Průběžně se prosadil jako výtvarník a scénograf na předních světových přehlídkách současného umění, například Documenta Kassel, a české publikum mohlo vidět jeho expozice na Pražském quadriennale. Od konce sedmdesátých let dvacátého století se intenzivněji věnuje režii na operním jevišti, kde vytvořil řadu přelomových inscenací, například trilogii hudebně dramatických děl Philipa Glasse pro stuttgartskou operu (1981, 1984, 1988) nebo Schönbergova Mojžíše a Árona v Curychu (2011). V nedávné době bouři názorů vyvolalo jeho režijní nastudování Beethovenova Fidelia v Theater an der Wien. Průběžně se vrací k hudebně-dramatickému dílu Richarda Wagnera. V roce 1994 vytvořil Tristana a Isoldu pro Brusel a již dvakrát inscenoval kompletní Prsten Nibelungův (2009/2010 pro Los Angeles a 2012/2013 pro Nationaltheater Mannheim).

Freyerův inscenační styl je na první pohled rozeznatelný pro nebývalou výtvarnost, která je upřednostněna před akcí a vlastním dějem. Jako režisér zbavuje operní příběhy naturalismu a popisnosti divadelních situací a zaměřuje se na vytvoření abstraktních obrazů (bez historických konotací k dané době operní předlohy), aby pomocí symbolů a barevného vyjádření navodil v divákovi adekvátní prožitek psychických stavů hrdinů a evokoval archetypální nadčasové hodnoty původních předloh. Taková je i nová inscenace posledního hudebně-dramatického veledíla Richarda Wagnera na scéně hamburské opery.

Tento Parsifal je inscenován zcela bez historických souvislostí, v abstraktních kulisách a kostýmech, které nesou určité futuristické prvky i elementy rituálních oděvů nejrůznějších světových kultur. Významnou roli v inscenaci zastávají velmi nuancovaná barevná řešení a světelná režie (Sebastian Alphons), stejně jako abstrahující integrované projekce. Achim Freyer je tvůrcem režijní koncepce, scénografem i návrhářem kostýmů a též spoluautorem koncepce světelného designu. Ale jako obvykle spolupracoval s ustálenými spolupracovníky: Sebastian Bauer (spolupráce na režii), Moritz Nitsche (spolupráce na scénografii), Petra Weikert (spolupráce na kostýmech).

Trumfem inscenace je i hudební nastudování hamburského hudebního ředitele Kenta Nagana, který byl podle mediálních zdrojů nadšen z Freyerovy režisérské koncepce. Kent Nagano zná toto dílo velice dobře, miluje ho a již ho uvedl v několika scénických produkcích. Vynikající je i obsazení. V titulní roli vystupuje Andreas Schager, v dalších rolích pak Wolfgang Koch (Amfortas), Tigran Martirossian (Titurel), Kwangchul Youn (Gurnemanz), Vladimir Baykov (Klingsor) a Claudia Mahnke (Kundry).

V návaznosti na tuto inscenaci pořádá Staatsoper Hamburg několik doprovodných akcí a také výstavu výtvarného díla (maleb a kreseb) Achima Freyera. Dvěma segmenty Freyerových výtvarných prací je ozdobena i fasáda divadla. Premiéra v pátek 16. září 2017 byla přenášena na plátno v živé projekci v hamburské centrální lokaci na Jungfernstieg. Freyerova inscenace Mozartovy Kouzelné flétny z roku 1982 zůstala na repertoáru divadla více než jednu dekádu a stala se takřka kultovním představením. Je ještě příliš brzy na to, abychom odhadli, jak si povede tato nová inscenace. Jedno je ale jisté už teď: tento Parsifal vzbudí zájem nejen operních fanoušků a médií, ale i milovníků výtvarného umění. Český divák „traviatista“ (jak hezky označil tento typ diváka jeden z přispěvatelů na Opera Plus) by byl ale inscenací patrně zaskočen.

Nejbližší reprízy jsou naplánovány na 24., 27., 30. září a 3. října 2017. Ceny lístků od 7 (slovy sedmi!) do 119 euro. A Staatsoper Hamburg nabídne v nejbližší době další zážitek. Již 29. října 2017 má premiéru Monteverdiho opera Návrat Odyssea do vlasti v nastudování českého dirigenta Václava Lukse i souboru Collegium 1704 a samozřejmě též režiséra Willyho Deckera.

 

Elektra z Prahy se přestěhovala do San Franciska
Noc v Elektra Museum v San Francisku – tak zní titulek recenze provedení Straussovy Elektry v San Francisco Opera, kterou režíroval Keith Warner. Inscenaci dobře známe z pražského Národního divadla, ze scény Státní opery, kde byla poslední premiérou před plánovanou rekonstrukcí. Inscenace ale není zcela totožná s pražskou verzí, například úvodní scéna (v Praze ve velkoformátové projekci v plátně nad jevištěm) je inscenována se změnami. Kritičky Ilana Waldez-Biesanz (pro server Bachtrack) a Lois Silverstein (pro server Operawire) oceňují zejména individuální pěvecké výkony Christine Goerke v titulní roli a Adrienny Pieczonky jako její sestry Chrysothemis, ale i další sólisty. Obě se zabývají i Warnerovou pozoruhodnou režií, která zřejmě více uspokojila diváky a kritiky v USA než české publikum. Sérii šesti zářijových představení od 9. září 2017 diriguje Henrik Nánási, jinak angažovaný v Komické opeře v Berlíně.

Martina Janková jako Liška Bystrouška
Česká sopranistka světového jména Martina Janková, dlouhodobě působící především v Curychu, bude v této sezoně vystupovat v titulní roli v inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Pěvkyně tak bude pokračovat v úspěšné spolupráci s dirigentem Franzem Welserem-Möstem (a Cleveland Orchestra, kde je tento Maestro od roku 2002 hudebním ředitelem), se kterým bude tento part interpretovat v Clevelendu, Vídni a Lucembursku.

Sir Peter Hall zemřel
Přední anglický režisér Sir Peter Reginald Frederick Hall (narozen 22. listopadu 1930) zemřel 11. září 2017. Vedle četných režií pro činoherní jeviště a také několika filmů vytvořil od poloviny šedesátých let 20. století řadu významných operních projektů na předních světových operních scénách. Vedle Metropolitní opery v New Yorku, operních domů v Los Angeles, Houstonu, Chicagu byla především významná spolupráce s Royal Opera House, Covent Garden, s festivaly v Glyndebourne a Bayreuthu. Jako operní režisér debutoval v londýnském Sadler’s Wells Opera světovou premiérou opery Johna Gardnera The Moon and Sixpence v roce 1957 podle v anglosaském světě velmi známé románové předlohy Williama Somerseta Maughama (známé v českém překladu jako Poslední půlšilink) s námětem ze života umělců a inspirované osudy malíře Paula Gauguina.

Peter Hall se výrazně uplatnil při práci s operním souborem Covent Garden, kde poprvé spolupracoval v roce 1965 na inscenaci Schönbergovy opery Mojžíš a Áron, kterou hudebně nastudoval Georg Solti. Následujícího roku připravil další úspěšnou inscenaci Kouzelné flétny (v angličtině), pečlivě rekonstruující původní inscenaci z roku 1791. V roce 1970 se vrátil do Covent Garden, aby s novým hudebním ředitelem Colinem Davisem inscenoval světovou premiéru opery The Knot Garden Michaela Tippeta. Tippetovou jevištní tvorbou se zabýval i nadále, například v roce 1989 režíroval světovou premiéru jeho opery New Year v Houstonu. Na počátku sedmdesátých let zde připravil dvě velmi působivé inscenace – Čajkovského Evžena Oněgina a Wagnerova Tristana a Isoldy (obě v Soltiho hudebním nastudování). Senzaci způsobila inscenace Straussovy Salome s Hallovou třetí manželkou, americkou zpěvačkou Mariou Ewing, v titulní roli. Zde uplatnil také výrazový tanec hlavní hrdinky v jejím podání, který vyvrcholil obnažením. Z dnešního pohledu se jeví ale toto pojetí více než krotké – viz dostupná ukázka na YouTube.

Poslední režií v Covent Garden pak byl Brittenův Albert Herring, kdy po velkém úspěchu na festivalu v Glyndebourne (1985) přenesl tuto inscenaci v roce 1989 na první londýnskou operní scénu. Jako umělecký ředitel byl Hall činný v letech 1984–1990 na festivalu v Glyndebourne, kde připravil více než dvacet operních inscenací. Na několika inscenacích zde spolupracoval i s legendární britskou mezzosopranistkou Janet Baker (mimo jiné Gluckova opera Orfeus a Eurydika). Velmi úspěšné zde bylo nastudování Brittenovy opery Sen noci svatojánské, která byla v letech 1981–2016 znovu devětkrát přestudována. Velké úspěchy sklidilo i Hallovo místní nastudování mozartovské a daponteovské operní trilogie. V roce 2005 zde naposledy režíroval – Rossiniho Popelku. Pro Bayreuth připravil znovu ve spolupráci s Georgem Soltim Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův v roce stého výročí úmrtí skladatele (1983) a tento cyklus byl opakován až do roku 1986.

Hallův režijní přínos byl markantní především v detailní analýze díla a soustředění se na psychologickou podstatu postavy i vytvoření vazebné sítě a motivací mezi jednajícími charaktery. Peter Hall byl považován za předního inscenátora dramatického díla Williama Shakespeara a soudobé britské dramatické tvorby (například v roce 1979 režíroval světovou premiéru hry Amadeus Petera Shaffera). Založil Royal Shakespeare Company a pak byl dlouhá léta spojen s National Theatre v Londýně jako ředitel a umělecký šéf. Natočil i několik filmových a televizních adaptací literárních látek a na televizní obrazovku přenesl též několik svých činoherních a operních inscenací. Příležitostně se věnoval herecké práci. Byl čtyřikrát ženatý a se všemi šesti dětmi z těchto vztahů, které se uplatnily v různých (nejčastěji hereckých) uměleckých profesích, spolupracoval na divadelních jevištích.

 

Nahrávka týdne
Lori Laitman – The Scarlet Letter (Šarlatové písmeno). Opera Colorado Chorus and Orchestra, dirigent Ari Pelto. Naxos 2017, 8.669034-35 (2 CD). Kratší román Nathaniela Hawthornea Šarlatové písmeno z roku 1850 patří mezi základní klasickou americkou (a povinnou) literaturu. Příběh Hester Prynne v puritánské kolonii nedaleko amerického Bostonu v 17. století, která počne dítě s duchovním a pak je společností vyobcována, byl mnohokráte upraven jak pro divadelní jeviště, tak pro filmové plátno. Vícekrát také posloužil jako námět pro opery. První zhudebnění pochází již z roku 1855 a mezi třinácti (!) americkými zhudebněními tohoto námětu do roku 2000 nechybí ani několik klasiků americké hudby, např. Walter Damrosch (1896) nebo Vittorio Giannini (1938 se světovou premiérou v Hamburku v německém překladu jako Das Brandmal v hlavní roli se skladatelovou sestrou, slavnou sopranistkou Dusolinou Giannini). Látka neztrácí přitažlivost ani mezi současnými americkými skladateli.

Lori Laitman je považována za jeden z největších talentů mladší skladatelské generace v USA; má za sebou již několik operních kompozic. Je také oceňována jako skladatelka osobitých písní (více než 250 opusových čísel). V květnu loňského roku velmi příznivý ohlas získala světová premiéra dvouaktové opery Šarlatové písmeno na veršované libreto oceňovaného coloradského básníka Davida Masona v Opera Colorado. Nahrávka (ve světové premiéře) dvojhodinové opery, která vznikla sestřihem záznamů ze čtyř představení, nabízí tradiční hudební verzi slavné látky bez hudebních výstřelků a experimentování.

Partitura předepisuje šest sólových úkolů a hlasové obsazení je předpokládatelné (Hester – soprán, pastor Dimmesdale – tenor, Chillingworth – baryton). Hlavním lákadlem nahrávky vedle kvalitního hudebního nastudování pod taktovkou Ariho Pelta, hudebního ředitele Colorado Opera, je výkon americké koloraturní sopranistky Laury Claycomb v hlavní roli Hester. Pěvkyně interpretuje na mnoha světových scénách především italské party, jako je Donizettiho Lucie z Lammermooru nebo Gilda z Rigoletta, ale je i vyhledávanou Straussovou Zerbinettou a velmi častou interpretkou role Titanie v Brittenově opeře Sen noci svatojánské. V partu Hester může uplatnit hlasovou virtuozitu i smysl pro výraz, role skýtá také vděčný herecký charakterizační úkol, a tento part je též nejpropracovanější a promítá se do něho moderní genderový názor skladatelky. Mužské role (Dominic Armstrong jako Dimmesdale a Malcolm MacKenzie jako Chilingworth) oproti tomuto partu působí v nahrávce matněji, byť jsou provedeny na dobré interpretační úrovni. V nahrávce trochu ruší momenty potlesku. Komplet vyšel v sérii American Opera Classics, která díky sponzoringu nahrávek soustavně zprostředkovává zajímavá díla americké opery.

 

Operní humor
Ani tak umělecká činnost, jako je inscenování oper, se neobejde bez vzrušených konfrontací. Zaznamenána je například výměna názorů mezi slavným, ale fyzicky drobným italským dirigentem Leopoldem Mugnonem (1858–1941) a stejně proslulým italským barytonistou Tittou Ruffem (1877–1953) při produkci veristické opery Siberia Umberta Giordana v Teatro Lirico v Miláně. Robustní Titta Ruffo vystupoval v roli Glebyho a při kostýmované zkoušce nervní Mugnone na něho křičel z orchestřiště: „Ruffo, proč tam zatraceně stojíte jako kůl v plotě?“ Ruffo mu z jeviště hrozivě odpověděl: „Mugnone, snad bychom si to měli později vyjasnit v parku!“ A vyplašený Mugnone na něho jen opatrně houkl: „Milý příteli, hrajte si to, jak potřebujete, prosím!“