Rolando Villazón: Přejte mi dobrou chuť

S Rolandem Villazónem v den premiéry ve vídeňské Volksoper
(Barbara Reiter – Freizeit –  příloha listu Der Kurier – 17. 1. 2015)


Pane Villazóne, omluvte moje zpoždění..

Máme deset minut. Musím na zkoušku.

Deset minut? To není moc.

Allez, allez! Tak do toho.

Dnes slavíte režijní debut ve Volksoper, s Viva la Mamma, kde jde o ctnosti a nectnosti divadla. Odpovídá ta divadelní verze realitě?

V divadle jsou pořád situace, kdy se něco nepovede. Herci zapomínají text, statisté přijdou ze špatné strany – a hlavně je tu věčný problém s časem, nikdy není člověk hotov včas. Tak je to vždycky a je to tak i ve Viva la Mamma.

Už jste inscenoval Donizettiho Nápoj lásky v Baden-Badenu. Víte vůbec, kolik času věnujete všem svým činnostem? Zpíváte, píšete, natáčíte pro televizi…

V této sezoně se podílím na třech nových inscenacích, to už je dobrodružství. Ve Volksoper, v Německé opeře v Berlíně a znovu v Baden-Badenu. Je to pochopitelně spousta práce, ale já jsem spokojený. Všecko to organizuje můj management, abych měl čas na zpívání, studium rolí a soukromý život.

Kolik dní v roce máte volných?

Potřebuju aspoň 150 volných dní. Když už mám rozplánovaných 215 dní, nic dalšího neberu. V těch 150 dnech se samozřejmě učím nebo píšu, ale nezkouším a netočím – nahrávky ani televizi. Ten čas trávím doma se svou rodinou.

Domov máte v Paříži. Jak se jako Mexičan vyrovnáváte s evropskou mentalitou?

Docela dobře, protože jsem cizinec všude na světě. Z Mexika jsem odešel roku 1998, od té doby se země změnila. Kultura, televize i popmusic. Když se vrátíte po několika letech, už k tomu nepatříte. Můžu se pořád samozřejmě bavit s tamními lidmi a miluju  mexickou kuchyni. Ale jinak se oblékám, mám jiné zkušenosti i představy. A to ze mě dělá cizince.

Říkáte to s radostí v hlase. Copak to není smutné?

Naopak. Mám rád pocit cizince. Jsem cizí i v Paříži, kde žiju dvanáct let. Nenarodil jsem se tam, neumím dobře jazyk a kultura je tam jiná. A stejné je to v Rakousku. Ale já nepotřebuju ani jazyk ani nějaké určité místo, abych se cítil dobře. Patřím k umění, ke své rodině a ke knížkám, které čtu. A to mi stačí.

Co je nejkrásnější na pocitu být cizincem?

Jako cizinec vidím všecko novýma očima. Nenastane rutina. Vezměme si okno v téhle šatně, jak je pěkné. Je tu pořád. Ale třeba bych si ho nevšiml, kdybych ho viděl každý den. Nebo si představte, že byste každý den jedla pizzu. Po dvou týdnech byste toho měla dost. Nebyl jsem například ještě nikdy ve Vídni v tuto roční dobu. A na každém rohu mám co objevovat – nové restaurace, nové lidi. To je super! Také nejsem turista, vždycky můžu zůstat delší čas. Čas – vašich deset minut uplynulo. Konec!

Aha. A čím teď mám naplnit stránky?

To byl vtip. (Měli jste vidět, jak se zatvářila.) Musím jen něco sníst a pak zkoušet. Ale jedem dál.

To mám tedy štěstí. Váš pěvecký talent se projevil ve dvanácti letech. Na operním představení jste byl poprvé v jednadvaceti. Proč to trvalo tak dlouho?

Slyšel jsem opery už dřív, ale Mexiko zkrátka není operní země. V Mexiko City je překrásné divadlo, Palacio de Bellas Artes. Nejlepší zpěváci odtamtud šli do Met. Ale ze 120 milionů obyvatel země tak asi 100 tisíc má rádo operu. Opera není součást naší kultury. U nás doma neexistovala klasická hudba ani literatura. K tomu jsem se dostal náhodou nebo díky přátelům. Ve dvanácti to byla klasická hudba, opera v sedmnácti, to jsem poprvé slyšel Toscu. A Tosca byla také první opera, kterou jsem viděl na jevišti.

Na stanici Arte už několik let představujete „Hvězdy zítřka“. Objevil se tam někdo, kdo by mohl dosáhnout toho, co vy?

A čeho jsem dosáhl?

Jste přece nejslavnější tenor na světě.

Sláva není důležitá, to je následek. Má tu výhodu, že se nemusíte pořád sám sebe ptát, co si o vás lidé myslí. Můžete jednat a konat svobodně podle toho, co si vaše umělecké srdce žádá. Pokud jde o zpěváky v mém pořadu, většina už jich má v kapse smlouvy a vydali nahrávky. Už patří k těm nejlepším. Sláva záleží na mnoha faktorech: nejen na kvalitě umělce, ale také na tom, jak se chová před kamerou, jakou má osobnost – a jestli poskytne rozhovor novinářce, která přijde pozdě.

Já chodím skutečně málokdy pozdě.

Já pořád. Vždyť jste pozdě nepřišla, já přišel tak minutu před vámi. Jen žertuju. To dělám rád. Humor je mnohem lepší než sláva. Sláva není cíl, umění je cíl. Zeptejte se někoho slavného, jestli je rád slavný.

Jste rád slavný?

Jedna nula pro vás. Leckdo by řekl, že být slavný obtěžuje. Já mám ještě to štěstí, že mohu jet každé ráno do Volksoper tramvají. Dva tři lidé mě požádají o foto nebo autogram – a to je všecko. Občas si s někým popovídám, je to příjemné a pak jde všechno jako dřív.

Je krásné, jak každou otázku přijmete a odpověď úplně prožíváte.

Musím přiznat, že na začátku každého hovoru si myslím: „Ale ne…!“ Jenže když už se rozjedu, pak vydám všecko. Je to tak při představeních, při rozhovorech s přáteli i při interview. Poskytují možnost přemýšlet o věcech. Kdybyste se mě teď zeptala: „Kdy jste začal zpívat?“ byla by to ta nejtěžší otázka. Životopisné podrobnosti jsem vyprávěl už tisíckrát. Ale když jde o myšlenky, filozofii a umění, to zpozorním a rád sdělím své mínění.

Jaké je vaše mínění o církvi? Chtěl jste kdysi být knězem a pro stanici ZDF jste natočil dokument „Světec a papež – Rollando Villazón po stopách svatého Františka“.

Od té doby, co jsem chtěl být knězem, se mnoho změnilo. Z církve jsem vystoupil a pokusil se jít vlastní cestou. Spiritualita je dobrodružství, já se zabýval mnoha filozofiemi, od buddhismu až k ateismu. Jsou postavy jako Ježíš, Buddha, Sokrates, Konfucius, Gándhí nebo František z Assisi, kterou jsou pro mě přijatelné. V tom dokumentu jdu po stopách revolucionáře. Nechtěl jsem se předvádět jako modlící věřící, nýbrž vyprávět příběh Františka z Assisi. Svými idejemi a svou vírou všechno převrátil. Církev si s ním nevěděla rady. Upálit ho na hranici, nebo jeho ideje přijmout? Naštěstí udělala správné rozhodnutí.

A nový papež?

Papež František je mi sympatický. Hledá blízkost lidí, otevírá dveře a pokouší se toto náboženství oživit. Jenže církev se v našem rychlém světě pohybuje příliš pomalu, a to nejde. Zejména v době extremismu musí mít církev lepší odpovědi a nabídnout lidem prostor, kde se mohou setkávat a dobře se cítit. Já myslím, že právě to dělá umění.

Vstoupil jste opět do církve, když je teď papežem František?

Pořád ještě nejsem s lecčím srozuměn a vstoupím teprve tehdy, když ukáže víc porozumění: pro ženy obecně nebo pro homosexuály a pro mnoho dalšího. Člověk má také mít právo ukončit svůj život, když už žít nechce. Ježíš by řekl: „Dobrá, tak pojď.“ Ačkoli nevěřím, že Ježíš je Bůh. Mohli bychom dlouho diskutovat, co je Bůh. Ale na to nemáme čas. Shrnul bych to takto: Jsem spirituální ateista.

Dovolte ještě krátký výlet v myšlenkách do Salcburku. Na festivalu vás uvidíme v Gluckově Ifigenii na Tauridě. Jak se vám Salcburk líbí?

Miluju ho. V Salcburku je to vždycky úžasné, i když v srpnu přece jen trochu šílené, když je tam takový dav. Jsem tam rád v lednu během Mozartova týdne. Při zkouškách na operu Lucio Silla například sněžilo a nebylo tam tolik lidí, to bylo krásné. Kdykoli jsem v Salcburku, jdu vždycky po zkoušce k Mozartovu pomníku, abych mu řekl „dobrou noc“. Pochopitelně vím, že je hloupost, s ním mluvit, ale já si potrpím na rituály. Lidé je potřebují. To také poté, co jsem vystoupil z církve, postrádám. Dnes už se nemodlím, ale čtu básně – dvakrát, třikrát, abych je procítil. A Mozart se mezitím stal mým přítelem. Nejen kvůli tomu se do Salcburku těším. Jsem šťastný, že budu v této inscenaci poprvé pracovat s Cecilií Bartoli.

V Salcburku jste zpíval také s Annou Netrebko. Je mezi operními pěvci běžné udržovat vzájemné kontakty?

Není to tak, že bychom spolu pořád komunikovali. Jediný, k němuž mám blízký kontakt, je maestro Barenboim. Jednou za měsíc si zavoláme a poptáme se jeden druhého, jak se mu vede. Annu jsem viděl naposled koncem října při Echo Klassik v Mnichově. Šli jsme pak všichni na pivo. Bylo to pěkné a uvolněné.

Co jste si myslel, když se paní Netrebko nechala vyfotografovat s vůdcem ukrajinských separatistů?

To byla samozřejmě chyba a bylo to nešťastné. Ale darovala peníze opeře, na tom jí záleželo a také bychom jí to měli věřit. Umělec jako veřejná osoba musí ovšem dávat pozor, kdo vedle něj stojí na fotografii a jakou vlajku si nechá vtisknout do ruky. To je důležité. Anna však vysvětlila, že to tak zamýšlené nebylo, a myslím, že tím to je odbyté. Všichni musíme projevit porozumění pro druhé, když je to potřeba. Představte si, že bych řekl: „Deset minut a dost, konec rozhovoru. Je to váš problém. Já jdu.“

Děkuji, že jste zůstal.

Neděkujte.

A co tedy?

Přejte mi dobrou chuť. Musím opravdu něco sníst.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv