Rolando Villazón: Sociální sítě vytváří na umělce obrovský tlak
V rozhovoru pro New York Times před časem otevřeně hovořil o pocitech nejistoty, ohledně schopnosti vyzpívat všechny vysoké tóny, a z toho plynoucí stres před každým představením. V rozhovoru se mnou se vyhnul odpovědi na otázku, zda celkové psychické rozpoložení zpěváka po operaci může být nakonec větší překážkou pro jeho návrat, než jakou byl jeho původní hlasový problém.
Přestože je umělec zjevně za pěveckým zenitem, akce se setkala s obrovským zájmem publika. Organizátorům festivalu musím smeknout klobouk za jejich ambici představovat na Slovensku i osobnosti takového formátu, jakým je nepochybně Rolando Villazón.
Pane Villazóne, Slovensko přineslo světu poměrně velké množství špičkových operních zpěváků – jména jako Peter Dvorský, Lucia Popp, Edita Gruberová, Pavol Bršlík, Sergej Kopčák, Gabriela Beňačková, Dalibor Jenis a mnohé další. Měl jste možnost se s některými z nich v průběhu své kariéry setkat i osobně, případně s nimi vystupovat?
Obdivuji mnoho svých slovenských kolegů, máte skutečně bohatou, nádhernou tradici zpěvu. V Bratislavě jsem poprvé a musím říct, že mě velmi potěšilo, že se na můj koncert přišli podívat bratři Dvorští. Setkali se se mnou i po koncertě.
Pokud jde o společná vystoupení, vzpomínám si, že jsem vystupoval s Daliborem Jenisem (pozn. autora: například v pařížské inscenaci Fausta z roku 2003, kde Villazón ztvárnil roli Fausta a Jenis postavu Valentina).
Dalibor Jenis byl donedávna uměleckým ředitelem Opery SND a Peter Dvorský je zas členem umělecké rady naší hlavní scény. Do jaké míry by podle vás měli být umělci začleněni do chodu uměleckých institucí, a do jaké míry by mělo být vedení divadla ponecháno profesionálním manažerům?
No, nezapomínejte, že se teď bavíte s uměleckým ředitelem Mozarteum Foundation v Salzburgu!
Myslím si, že pokud má umělec vizi, nápady, manažerský talent, umí vést lidi a má skvělý podpůrný tým, který mu pomáhá, tak proč ne?
Nicméně existence podpůrného týmu je v tomto případě klíčovým prvkem. Výkonný umělec sám nebude vědět, jak mnohé praktické záležitosti dovést ke zdárnému konci. Můj tým v Salzburgu je skupina úžasných mladých lidí, kteří jsou podrobně informovaní a natolik oddaní věci, že bez nich bych to určitě nedokázal.
A přesto stejně důležité je si vybudovat téměř „čínskou zeď“ mezi vaším postojem k věci z pozice umělce a dalšími faktory, které musí brát v potaz umělecký ředitel. Umělec ve vás se musí upozadit, protože upřednostňuje potřeby celé instituce, nikoli vlastní umělecké přesvědčení.
V současnosti se často setkáváme s tezí, že opera jako žánr se dostává do krize a musí přitáhnout nové mladé publikum, aby vůbec přežila. Není to ale ve skutečnosti tak, že aktivní posluchač hudby se postupně vyvíjí, od poslechu jednodušších forem k složitějším, a proto aby si vůbec dokázal vychutnat klasickou hudbu, musí nejprve hudebně dozrát? Publikum operních scén bylo i v minulosti tvořeno převážně lidmi ve středním a starším věku, a ani tak opera dodnes nevymřela.
Skutečně platí, že klasická hudba – a v tomto smyslu samozřejmě i opera – patří mezi kategorie, kterým je třeba postupně přijít na chuť. A je na to potřeba jistý čas. Proto já neříkám, že bychom měli mladé lidi přivést k opeře, ale spíš se domnívám, že bychom měli operu přivést k mladým lidem.
Řešení vidím v nalezení společných rysů a průniku s preferencemi mladých posluchačů, aniž bychom obětovali tradici. Jsem přesvědčený, že nejlepší cestou v tomto směru je zaměřit se na úplně nový repertoár, který nebude jen intelektuální výzvou, ale i smyslovým požitkem. Je mnoho současných skladatelů, kteří toto chápou, a myslím si, že pro zajištění přežití umělecké formy, musíme těmto novým hlasům dát prostor vedle děl starých mistrů.
Zmínil jste se, že oproti nedávné minulosti, dnes už velká pěvecká jména nejsou pro publikum důvodem k návštívení operních scén. Proč si to myslíte?
V dnešní době existuje jen velmi málo zpěváků, kteří jen na základě svého jména dokážou vyprodat celý operní dům. Stejně tak velké hvězdy, které jsme znali v minulosti, jsou dnes jen výjimkou a zvládli bychom je spočítat na prstech jedné ruky.
Není to i proto, že dnes mají operní scény k dispozici velké množství kvalitních zpěváků, tedy že špičkové výkony už nejsou raritou a jejich protagonisté se nestávají hvězdami.
Dnešní opera už skutečně není výtahem ke slávě pro několik zpívajících hvězd. Mnohem méně stojí a padá na jednotlivcích. Je to kolektivní dílo, souhrnný hudebně dramatický zážitek, do kterého se může divák ponořit a nechat se jím unést. A většina návštěvníků přichází do divadla právě kvůli tomuto pocitu.
Jak se operní svět změnil za posledních dvacet let? Co je dnes úplně jiné v porovnání se situací, když jste jako zpěvák začínal?
Nejvýznamnější změnou je dominance sociálních sítí a internetových platforem a jejich vliv na operní svět. S tím souvisí všudypřítomný streaming. Když jsem v devadesátých letech začínal svoji kariéru, nikdo neměl smartphone. Operní představení, nebo koncerty se objevovaly v éteru pouze velmi zřídka, a pokud tak především jen prostřednictvím televizního nebo rozhlasového vysílání. Dnes je všechno okamžitě zaznamenáváno a šířeno prostřednictvím sociálních sítí, ať už jde o fotografie, nebo útržky z představení. Někdy je streamované celé dílo. Tohle všechno se děje jak na oficiální úrovni, tak na té neoficiální. A má to mnohá úskalí…
Přítomnost na sociálních sítích ale přispívá k propagaci konkrétního představení a v konečném důsledku i opeře jako takové…
Je to dvousečná zbraň. Zatím co pro komunitu milovníků hudby je to určitě skvělým zpestřením obrovského množství rozličných prostředků komunikace, celkově to není vždy k prospěchu věci. Ne všechno je vhodné, aby bylo okamžitě zachyceno médii. Některé věci potřebují nejprve trochu času, aby si mohly sednout a dozrát. I pěvecké výkony potřebuji nějaký čas, aby si zpěváci mohli dílo nejprve dobře „ozpívat“.
Dnešní praxe, kdy je možné nekontrolovatelně cokoliv kdykoliv vysílat „do éteru“, vytváří na umělce obrovský tlak, který je někdy až příliš silný.
Internet jako komunikační nástroj aktivně využívají i samotné operní scény. Nemají ani jinou možnost, protože kdo dnes není na sociálních sítích, jako by vůbec nebyl…
Jenže to stejně potom platí pro mladé umělce. Ti taktéž pokud nejsou na sociálních sítích, jako by nebyli. Nestačí, že se mají soustředit na samotné představení a výkony v něm, jsou nuceni starat se ještě o svůj mediální obraz. To zas vyžaduje vytváření propagace, poznání pravidel “sebeprezentace”, musejí se stát experty v mediální sféře a očekává se, že budou neustále „online“. To v konečném důsledku zabere stejné množství času, jako by zabralo druhé zaměstnání. Odvádí to pozornost umělců od soustředění se na umění jako takové.
A krom toho se domnívám, že všeho příliš škodí. Například přehršel nabídek v streamingu operních představení v průběhu pandemie způsobil, že se lidé více zdráhají přijít na živé představení a vychutnat si zážitek naživo. Zvykli si totiž, že operu mohou sledovat i doma.
Rozsah streamingu souvisí s množstvím financí, které divadla pro tento účel uvolní. Evropská divadla jsou většinou dotována státem. Jenže stát, jakožto největší přispěvatel, má pak zájem aktivně zasahovat do chodu a řízení divadel, bohužel častokrát i úplně nekompetentně. Není právě tento model důvodem, proč mnohé nejlepší operní produkce nakonec vznikají v Metropolitní opeře v New Yorku, která žije výhradně ze soukromých finančních zdrojů a je řízená bez jakýchkoliv zásahů státu?
Pevně věřím, že dotace jsou potřebné na zajištění přežití umění, nemůžeme se spoléhat jen na bohaté soukromé dárce, ač když jsou k dispozici, jsou samozřejmě vítáni. Umění je nevyhnutelnou součástí lidstva, bez umění by byla naše společnost o mnoho chudší.
A úkolem společnosti je udržovat umění při životě. Je to odpovědností nás všech, a tedy i státu, který divadla financuje, a ve vztahu k této odpovědnosti vykonává opatření prostřednictvím místní vlády.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
